Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3412/2020Usnesení NS ze dne 05.01.2021

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3412.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3412/2020-138

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Č., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 40/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního osudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 C 40/2019-72, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 16 Co 93/2020-111, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 C 40/2019-72, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 16 Co 93/2020-111, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 C 40/2019-72, rozhodl tak, že řízení o zaplacení částky 120 400 Kč se zastavuje (výrok I rozsudku), žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 120 400 Kč od 13. 2. 2019 do 15. 10. 2019 (výrok II rozsudku) a dále částku 34 940 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku), zamítá se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 54 660 Kč s příslušenstvím (výrok IV rozsudku) a žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok V rozsudku).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 210 000 Kč s příslušenstvím způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 157/2006 (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu a dále výslovně i rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným dovoláním, jímž se domáhal zrušení (celého) rozsudku odvolacího soudu a současně se dožadoval toho, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v jeho výroku IV Nejvyšším soudem změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 37 660 Kč s příslušenstvím.

Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud proto řízení o „dovolání“ žalobce proti výroku IV rozsudku Obvodního osudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2019, č. j. 18 C 40/2019-72, pro nedostatek podmínek řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř.

V části, v níž dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jej Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Podal-li tak žalobce dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen pro něj příznivý výrok II a III rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že v tomu odpovídajícím rozsahu podané dovolání není subjektivně přípustné.

Posuzované dovolání v části nazvané „k podstatě a složitosti věci“ (bod III. odst. 7. dovolání) neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce v tomu odpovídajícím rozsahu nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.

Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnou i k té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl (nad rámec podaného odvolání účastníků) potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, o částečném zastavení řízení, neboť ve vztahu k němu žalobce žádnou otázku, jíž by měl dovolací soud řešit, neformuloval.

Skutečnost, že zadání vypracování znaleckého posudku bylo v posuzovaném řízení zcela nadbytečné a vedlo k průtahům v řízení (bod III. odst. 8. až 15 dovolání), ze skutkových zjištění soudů neplyne. Dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Lze též dodat, že nadbytečnost znaleckého posudku v žádném případě neplyne ze žalobcem označeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5164/2009, jež bylo vydáno v posuzovaném řízení.

Námitka žalobce, že odvolací soud „přihlédl jen k době, po kterou docházelo v posuzovaném řízení k průtahům ve smyslu nečinnosti“ (bod III. odst. 16 dovolání) nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil a zabýval se zadostiučiněním ve vztahu k celé délce posuzovaného řízení. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není s to založit ani výhrada žalobce ve vztahu k posouzení kritéria významu posuzovaného řízení (bod V. dovolání), neboť odvolací soud se ve svých úvahách neodchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, když současně prostřednictvím odstavců 11 a 15 napadeného rozsudku převzal skutkové a na ně navazující právní závěry soudu prvního stupně, který ve zjištěných poměrech žalobce neshledal individuálně zvýšený význam posuzovaného řízení (odstavec 12 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud je přitom procesně oprávněn převzít do odůvodnění svého rozhodnutí skutkové, případně i právní názory soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016).

Ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť i ve vztahu k ní se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího. K možnosti překonání závěrů učiněných ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).

Ani poslední dovolatelem předestřená otázka dovozující absenci prvku složitosti posuzovaného řízení jen z toho, že v jeho rámci nebylo žalobcovu právnímu zástupci z řad advokátů přiznáno mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny za právní zastoupení, nevede k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Posouzení odvolacího soudu je i zde zcela v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4016/2016, uveřejněného pod číslem 106/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (tzv. advokátní tarif) spočívají v neobvykle zvýšených odborných či profesních nárocích na advokáta při realizaci konkrétního úkonu právní služby a nelze je paušálně odvozovat od obtížnosti věci, v rámci které je právní služba poskytována.

K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. K možnosti odvolacího soudu převzít zcela nebo zčásti skutkovou nebo právní argumentaci nižšího soudu se dovolací soud vyjádřil již výše.

Vady řízení namítané žalobcem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 1. 2021

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru