Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3403/2011Usnesení NS ze dne 19.10.2011

HeslaDovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3403.2011.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 166/12
soudce zpravodaj JUDr. Ivana Janů


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3403/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem v Praze 2, Sokolovská 60, proti žalovaným 1) H. K., 2) R. K., 3) D. K., a 4) L. K., zastoupeným Mgr. Vladimírem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bartolomějská 11, o určení neplatnosti darovací smlouvy, o určení vlastnictví a o určení, že věc náleží do dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 237/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2011, č.j. 51 Co 497, 498/2007-302, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 11. února 2011, č.j. 51 Co 497, 498/2007-308, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), kterým byl výrokem I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 4. května 2007, č.j. 13 C 237/2001-168, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu, v části výroku, jímž bylo určeno, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id 4/6 předmětných nemovitostí byl ke dni 15. srpna 2001 zemřelý J. K., (rodné číslo zemř. uvedeno v rozsudku), dále výrokem II. změněn rozsudečný (žalobě vyhovující) výrok určující neplatnost označené darovací smlouvy tak, že tato určovací žaloba se zamítá, a výroky III. až V. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelé sice v dovolání odkazují na dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., avšak z obsahu jejich dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolací argumentaci (výhradně) upínají k okolnostem tvrzeného procesního pochybení odvolacího soudu a polemizují se skutkovými závěry obou soudů (viz dovolání dovolatelů – arg: „odvolací soud nově naprosto rezignoval na zjišťování skutkového a tedy i právního stavu věci“, „otázkami zásadního právního významu jsou...otázka přípustnosti změny hodnocení provedeného důkazu z hlediska jeho přesvědčivosti soudem při novém projednání věci, případně při změně obsazení senátu; otázka prokázání nepravosti veřejné listiny...“, „není přípustné, aby odvolací soud při novém projednání téže věci...ten samý důkaz, nebo souhrn důkazů, hodnotil jinak, aniž by jej k tomu vedly nějaké nově zjištěné skutečnosti“, „odvolací soud...přistoupil k hodnocení skutkového stavu ve věci a za relevantní důkaz k vyvrácení právní domněnky považoval i nepřímé důkazy, které však nijak nezpochybňovaly skutečnost, že na konkrétním místě...v konkrétní v době...mohla konkrétní osoba...uzavřít předmětnou darovací smlouvu.“), tedy ve skutečnosti uplatňují dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. prostřednictvím tvrzení okolností, k nimž ovšem dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně (aniž by šlo o případ předvídaný v § 237 odst. 1 písm. b/), podle § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.

Nejvyšší soud konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

V tomto případě dovolatelé žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezili a svou dovolací argumentaci – jak již shora bylo uvedeno – výhradně směřovali k okolnostem podřaditelným pod dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání v této věci nebylo možno – vzhledem k § 237 odst. 3 o. s. ř. – posuzovat.

Proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalovaní s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. října 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru