Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3388/2019Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3388.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2457/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3388/2019-930

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce I. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dr. Martínka 1377/22, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, 3) České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, 4) Psychiatrické nemocnici v Opavě, se sídlem v Opavě, Olomoucká 305/88, zastoupené JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem, se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy 3046/2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 27/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2019, č. j. 8 Co 9/2019-841, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal, aby žalovaní 1), 2) a 4) byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 160 523 647 Kč s příslušenstvím a nemajetkovou škodu ve výši 2 839 396 353 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil nezákonným jednáním policie, soudu a léčebny, kdy byl nezákonně napaden policií a zločinně v poutech odveden do Psychiatrické léčebny v Opavě, kde byl proti své vůli 22 dní držen a proti své vůli léčen, opícháván a prakticky likvidován jako osobnost s absolutní ztrátou osobnosti i soukromí. Po žalované 3) se žalobce domáhal zaplacení nemajetkové škody ve výši 280 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím, neboť v lokalitě Ostrava není splněno základní lidské právo na čisté životní prostředí. V Ostravě je dnes a denně překračován limit pro životaschopné zdravé dýchání vzduchu. Jelikož cena zdraví neustále stoupá a jelikož toto prostředí jednoznačně odpovídá za veškeré dýchací potíže i za nevyléčitelné nemoci, žádal žalobce odškodnění ve výši špičkové léčby po dobu 30 let.

Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby žalovaní 1), 2) a 4) byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně majetkovou škodu ve výši 160 523 647 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaní 1), 2) a 4) byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně nemajetkovou škodu ve výši 2 839 396 353 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná 3) povinna zaplatit žalobci majetkovou škodu ve výši 280 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby byla žalovaná 3) povinna zaplatit žalobci nemajetkovou škodu ve výši 20 000 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok IV), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 32 450 Kč (výrok V), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 24 393 Kč (výrok VI), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 3) náhradu nákladů řízení ve výši 7 500 Kč (výrok VII), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 4) náhradu nákladů řízení ve výši 67 624 Kč (výrok VIII) a rozhodl, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává (výrok IX).

Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), rozhodl, že žalobce a žalované 1) a 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 4) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč (výrok IV).

Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není objektivně přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V rozsahu rozhodnutí ve věci samé podané dovolání nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Přestože dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho dovolací argumentace převážně zpochybňuje skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud. Nesprávně zjištěný skutkový stav věci však v dovolacím řízení nelze (nijak) revidovat (k tomu srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). Proto skutkové námitky žalobce ani jím prezentovaný skutkový stav věci, na jehož základě – oproti odvolacímu soudu – dospívá k jinému právnímu posouzení věci, nepředstavují (představovat nemohou) právně relevantní dovolací argumentaci, jež by mohla vést k založení přípustnosti podaného dovolání.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), k čemuž ovšem dovolatel musí řádně vymezit dovolací důvod, tedy ve smyslu § 237 o. s. ř. právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, jakož i v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). V tomto směru dovolatel pouze uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, respektive by dovolacím soudem měla být posouzena jinak“, aniž ovšem uvedl konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Posuzované dovolání tak ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva, a ke každé jednotlivé otázce současně (shora uvedeným způsobem) vymezil konkrétní předpoklady přípustnosti dovolání.

„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Pokud dovolatel namítá neprovedení jím navržených důkazů a ve vztahu ke svému nároku vůči žalované 3) nedostatek poučení soudem prvního stupně, uplatňuje vady řízení, k nimž by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru