Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3372/2013Usnesení NS ze dne 23.10.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3372.2013.1
Dotčené předpisy

§ 240 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.09.2009

§ 43 odst. 2 o. s. ř.

§ 241b odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3372/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka, a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 703/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č.j. 21 Co 82/2012 – 488, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5, zamítl rozsudkem ze dne 29. září 2011, č.j. 5 C 703/2007 – 395, žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 140.000,- Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 140.000,- Kč od 7. 10. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné vždy pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil dne 23. října 2012, č.j. 21 Co 82/2012 – 488, rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 19.248,- Kč spolu s určeným úrokem z prodlení z této částky, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak ho odvolací soud potvrdil (odst. I výroku) a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení (odst. II výroku).

Žalobce (dále jen „dovolatel“) proti tomuto rozhodnutí, konkrétně směřující do potvrzující části odst. I výroku odvolacího soudu, podal včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“) ve kterém uvedl, že byl soudem prvního stupně nesprávně poučen, když v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že „proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné“, kdy toto poučení je nesprávné a má za následek, že dovolání lze podat do čtyř měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a uvedl, že podrobné důvody uvede v doplněném dovolání.

Dovolatel následně podáním ze dne 2. 4. 2013 (č.l. 505 an násl.) obsáhle doplnil odůvodnění dovolání.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. října 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř., je lhůta pro podání dovolání zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.

Dovolací soud nejprve posoudil včasnost podaného dovolání a současně i včasnost podaného odůvodnění. Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek odvolacího soudu byl žalované i žalobci, resp. jeho právnímu zástupci, doručen dne 30. listopadu 2012. Dovolání žalobce bylo podáno dne 31. 12. 2012 a jeho odůvodnění bylo zasláno soudu dne 2. 4. 2013.

Je třeba dát dovolateli za pravdu v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo řádné a úplné poučení o opravných prostředcích, když nebylo uvedeno poučení, že v zamítavém výroku je dovolání přípustné za určitých předpokladů (tj. shledá-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tak jak je vyžadováno, viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51), a proto je v konkrétním případě dovolací lhůta prodloužena na 4 měsíce od doručení rozhodnutí podle ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř. Lhůta čtyř měsíců v tomto případě platí nejen pro podání samotného dovolání k soudu, ale účastník může v této době dovolání i upravit, resp. doplnit.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci žalobce dne 30. listopadu 2012 (srov. doručenku), posledním dnem pro podání doplnění dovolání měl být 30. březen 2013, jenž byl ale dnem pracovního klidu (sobota) a tudíž se lhůta posouvala a poslední den pro podání doplnění dovolání připadl na 1. 4. 2013 (pondělí). Dovolatel podal doplnění dne 2. 4. 2013 (úterý), a tudíž bylo takové doplnění dovolání opožděné; proto k němu dovolací soud nepřihlíží a vychází pouze z dovolání, zaslaného soudu dne 31. 12. 2012.

Takové závěry jsou plně v souladu i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2004 pod č. 21, podle kterého tzv. blanketní dovolání může být doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolací soudu napadá, jen do uplynutí dovolací lhůty. Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud odmítne podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř.

Dovolatel ve svém včasně podaném dovolání, které by bylo přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nijak nevymezil otázku zásadního právního významu, tak jak to vyžaduje ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005), a dovolání proto bylo, aniž by ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. října 2013

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru