Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3350/2018Usnesení NS ze dne 30.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3350.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 6 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3350/2018-468

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně REMA Systém, a.s., identifikační číslo osoby 64 510 263, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, zastoupené JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České republiky – Ministerstva životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o zaplacení 344 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 151/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 35 Co 120/2018-430, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 344 350 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Ministerstvem životního prostředí pod sp. zn. 21841/ENV/12 a návazně vedeného opakovaně i před správními soudy. Uvedený nárok uplatnila za období od 11. 10. 2005 do 9. 4. 2013 a následně žalobu rozšířila i za období do 7. 7. 2015. Ve věci postupně rozhodovalo Ministerstvo životního prostředí, ministr životního prostředí, Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud. Předmětem dotčeného řízení byla žádost žalobkyně o zápis provozovatele kolektivního systému oprávněného k zajištění financování nakládání s historickým elektrozařízením ve skupině 3 dle přílohy č. 7 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, do Seznamu výrobců elektrozařízení.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 8 C 151/2013-345, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 321 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 22 600 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 500 Kč od 10. 10. 2013 do 23. 11. 2015 (výrok II), a také rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 74 052 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II a ve vyhovujícím výroku I co do zaplacení částky 204 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 152 100 Kč od 10. 10. 2013 do 23. 11. 2015 a z částky 204 750 Kč od 24. 11. 2015 do zaplacení potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalobu co do částky 117 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), a současně rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastnice na její straně jsou povinny zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 70 664 Kč (výrok II).

Odvolací soud s odkazem na své předchozí usnesení v této věci ze dne 9. 1. 2017, č. j. 35 Co 459/2016-182, setrval na závěru, že právo týkající se zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení podle § 37i zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, je civilní (tj. soukromoprávní) povahy, má původ ve vnitrostátním právu, právo (o které jde) bylo shledáno opravdové a vážné, a tak lze dotčené správní řízení podřadit pod působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Z tohoto důvodu je namístě uvedené správní řízení a navazující soudní řízení posuzovat jako jeden celek.

Odvolací soud s odkazem na § 21 odst. 5 větu druhou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále také „o. s. ř.“, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, konstatoval, že za stát může před soudem jednat v téže věci (tj. ve věci týkající se jednoho nároku) jen jedna jeho organizační složka, přičemž dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 je to právě Ministerstvo financí, které je ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), úřadem příslušným jednat jménem státu v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení postupně vedeného před správními orgány i soudy.

Dále poukázal na správnost úvah soudu prvního stupně, pokud ten uzavřel, že je dána odpovědnost žalované za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v řízení nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a kdy současně rozhodl, že je namístě poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích. Odvolací soud však vzhledem ke zjištěným skutečnostem změnil závěr soudu prvního stupně o výši takového zadostiučinění a přiznal jej v nižším rozsahu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“), jednající M. V., pověřenou zaměstnankyní s doloženým právnickým vzděláním podle § 241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“, v rozsahu výroku ve věci samé včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

Žalobkyně ani vedlejší účastnice na straně žalované se k dovolání žalované nevyjádřily.

Podle dovolatelky záviselo rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, než je řešena v jeho dosavadní judikatuře. Argumentace užívaná v odůvodněních rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, sp. zn. 30 Cdo 519/2015) ji utvrzuje v tom, že Nejvyšší soud nepochopil obecnou hmotnou i procesní zákonnou úpravu vystupování a jednání státu a má za to, že důsledkem tohoto nepochopení je účelová změna výkladu § 6 odst. 3 OdpŠk. Dovolatelka v dovolání v podstatě brojí proti soudní praxi dovolacího soudu ustálené na závěru, že Ministerstvo financí je organizační složkou žalované, která za ni má jednat v kompenzačních řízeních dle zákona č. 82/1998 Sb. v těch případech, ve kterých se jedná o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, které splňuje jednotnost řízení z pohledu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), tj. za prodlévající řízení odehrávající se v součtu jak před soudními orgány správními, tak i před správními orgány, před kterými šlo o řízení spadající pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a v jakém byl vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, neboť v tomto byla ve věci úspěšná (žaloba byla částečně zamítnuta). V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Ani ve zbývajícím rozsahu (co do potvrzení vyhovujícího výroku) dovolatelkou předestřená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto i v tomto rozsahu dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem nejenže není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

Dovolací soud považuje do budoucna za užitečné poukázat i na jiná dovolání žalované, sepsaná její organizační složkou - Ministerstvem financí, kterými se opakovaně vymezuje proti ustálené rozhodovací praxi ohledně této otázky, protože její (a zejména nynější) argumenty se nikterak podstatně neliší od těch předešlých, které však, jak bude vysvětleno níže, již byly Nejvyšším soudem posouzeny a vypořádány. Vzniká tak otázka účelnosti obdobných podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 597/2019, a tam uvedenou mnohou judikaturou Nejvyššího soudu).

Aniž by dovolací soud vůbec přistoupil k hodnocení, zda na předložené právní otázce napadené meritorní rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. opravdu záviselo, je zřejmé, že ohledně jejího řešení (s kým za žalovanou jednal) odvolací soud nepřijal jiný právní závěr, než byl přijat v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), pokud dovodil, že Ministerstvo financí je organizační složkou, která má jednat za žalovanou před soudem v kompenzačním řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. V označeném usnesení Nejvyšší soud mimo jiné uzavřel, že podle judikatury ESLP je nutno řízení, která probíhala částečně před správními orgány a částečně před soudy, a na jejichž celou délku je nutno aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, posuzovat z hlediska délky řízení jako jeden celek (proti dílčímu posouzení odvolacího soudu, že dotčené správní řízení spadá pod ochranu čl. 6. odst. 1 Úmluvy, přitom nynější dovolatelka ničeho nenamítá).

V rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že k újmě došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016).

Opakující se argumenty dovolatelky založené na tvrzeném rozporu mezi řešením přijatým Nejvyšším soudem a požadavky zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), jakož i týkající se nezohlednění koncepce tzv. dělené subjektivity státu, které uvádí rovněž v tomto dovolání, již byly ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2594/2016 posouzeny jako nedůvodné, a proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje. To se ostatně týká i argumentace dovolatelky, že dle oborové příslušnosti Ministerstva životního prostředí k věci samé je vhodnější, pokud ono bude za stát v takovém případě jednat. Dovolatelka však přehlíží, že nárok, o který zde jde, spadá pod ustanovení o odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv pod oborový předmět činnosti (gesci) uvedeného ministerstva, kterýžto se stává podružným (nerozhodným) právě pro povahu žalovaného nároku. Jinak řečeno oborová specializace správního orgánu odlišného od Ministerstva financí (uplatněná v původním řízení) není při aplikaci § 6 odst. 3 OdpŠk určující skutečností. Nejvyšší soud dovodil (srov. zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 597/2019), že jedinou situací, u níž přichází v úvahu, že by mohla dát příčinu k nerovnému postavení stran na úkor státu, je možná informační asymetrie a nedostatek informací o posuzovaných řízeních. K této otázce však seznal, že vzhledem k tomu, že Ministerstvo financí má alespoň šestiměsíční dobu na to, aby si zajistilo potřebné informace a seznámilo se s kauzou, jeví se tato doba jako víc než dostačující. I tvrzení dovolatelky, že organizační složka státu, která je podle zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s občanským soudním řádem příslušná k vyplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu a nemá k vyplacení této újmy vyčleněny finanční prostředky, nemůže být důvodem ke změně judikatury (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, body 55, 56). V uvedeném usnesení Nejvyšší soud také uvedl, že „z hlediska zákona č. 82/1998 Sb. je lhostejné, které organizační složky státu se na vzniku újmy podílely, neboť stát odpovídá jako celek (viz rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010). Zákon č. 82/1998 Sb. v ustanovení § 6 pouze určuje organizační složky státu, které mají náhradu újmy vyplácet, nicméně nikterak tuto příslušnost nepodmiňuje tím, že by se sama tato organizační složka musela na vzniku škody podílet. Důvodem je právě skutečnost, že odpovědným za škodu je stát, nikoliv organizační složka státu.“

Konečně ani v dovolatelčině dílčí argumentaci postavené proti judikaturní praxi Nejvyššího soudu, který dovodil, že za stát může ohledně uvedeného jediného nároku jednat pouze jedna fyzická osoba (§ 21a odst. 4 a § 21 odst. 5 věta druhá o. s. ř.), a tedy rovněž pouze jedna organizační složka státu (neboť za každou organizační složku státu jedná jedna fyzická osoba, § 21a odst. 2 a 3 o. s. ř.), dovolací soud neshledal důvody pro to, aby se od dosavadní rozhodovací praxe odchýlil.

Dovolací soud tedy nevyhověl požadavku dovolatelky, aby uvedené otázky vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, čímž současně neshledává důvodným ani její návrh, aby daná věc byla postoupena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru