Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3292/2019Usnesení NS ze dne 02.06.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3292.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3292/2019-118

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Michala Nipperta v právní věci žalobce L. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 145/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, č. j. 35 Co 58/2019-104, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j. 35 Co 58/2019-104, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2018, č. j. 18 C 145/2016-76, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 275 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 23. 4. 2016 od zaplacení a uložena žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, prostřednictvím které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 275 000 Kč s úroky z prodlení jako peněžní kompenzace za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 153/2006, a to za období od září 2014 do září 2018, přičemž nárok žalobce na peněžní kompenzaci za nepřiměřenou délku za období od 13. 9. 2006 do září 2014 byl již projednán v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 230/2012. Žalobce uplatnil nárok předběžně u žalované dopisem ze dne 8. 10. 2015.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud neshledal relevantní námitku, podle níž se odvolací soud neřídil závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu uváděných v závěru dovolání či ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž lze přiměřené zadostiučinění přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo dosud skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. Soudy nižších stupňů evidentně hodnotily, zda je dána zjevnost nepřiměřené délky průtažného řízení, a dospěly k negativnímu závěru. Odvolací soud učinil právní hodnocení, které výslovně opřel o stávající judikaturu, konkrétně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, v němž Nejvyšší soud vycházel i z žalobcem zmíněných závěrů, které (v konkrétních okolnostech případu) aplikoval. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s premisou, podle níž není přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se v kompenzačním řízení znovu ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení (jež je mimo jiné uvedena v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011), neboť napadené rozhodnutí s uvedeným přímo nekoliduje. Pokud žalobce poukazem na uvedený judikatorní závěr míní, že soudy dostatečně nezohlednily význam předmětu průtažného řízení (které je řízením kompenzačním ve vztahu k jinému průtažnému řízení), ani to nevede k závěru, že by soudy věc hodnotily nesprávně po stránce právní, když nově počítanou dobu neshledali zjevně nepřiměřenou. Pravidlem je vedení jediného odškodňovacího řízení, v němž je možné zvážit celistvě veškeré relevantní okolnosti skončeného průtažného řízení. Je-li pro aplikaci výjimky ve prospěch poškozeného spočívající v možnosti vedení kompenzačního řízení již za trvání řízení průtažného judikaturou požadována zjevnost nepřiměřené délky, musí se tato délka jevit nepřiměřenou již jen s ohledem na základní znalosti případu, zpravidla pouze s ohledem na délku trvání posuzovaného řízení. Uvedené hodnocení (zjevnosti) je ze své podstaty předběžné a nepředjímá výsledek kompenzačního řízení. Není tedy ani vyloučeno, aby kompenzační řízení mimořádně vedené již za trvání řízení průtažného skončilo zamítavě se závěrem, že po zhodnocení konkrétních okolností případu řízení nepřiměřeně dlouhé nebylo. Hodnocená délka průtažného řízení nebyla soudy nižších stupňů shledána zjevně nepřiměřenou, což dovolací soud pokládá za závěr nevystupující z rámce jejich diskrece.

Pokud též žalobce v dovolání uvádí, že postup soudů nižších stupňů je v rozporu se zásadou ekonomie řízení, nelze uvedený názor přijmout, neboť je tomu přesně opačně. Procesně ekonomickým je vedení jediného kompenzačního řízení po skončení řízení průtažného, v němž jediném je možné celistvě zvážit okolnosti průtažného řízení. Vedení kompenzačního řízení již za trvání řízení průtažného je prolomením uvedené zásady, a to výjimečně ve prospěch poškozeného, na němž by nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy čekal do skončení průtažného řízení. K tomu je ovšem třeba, aby podmínky pro aplikaci výjimky (viz výše) byly naplněny.

Námitky žalobce, že v řízení došlo k porušení čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť soudy nerozhodovaly stejné případy stejně, a že porušily žalobcovo právo na spravedlivý proces, byly uvedeny bez bližšího odůvodnění, v čem takové zásahy do práv žalobce měly spočívat, a dovolací soud sám v rámci zkoumání přípustnosti dovolání žádný zásah uvedeného charakteru neshledal. Dovolací soud rovněž neshledává, že by napadené rozhodnutí vyvolávalo rozpor s rozhodovací praxí Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva.

K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání jinak podle § 237 o. s. ř. přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 6. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru