Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3290/2018Rozsudek NS ze dne 30.07.2019

HeslaZnalecký posudek
Odpovědnost státu za škodu
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3290.2018.1
Dotčené předpisy

§ 127 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 9 odst. 2 předpisu č. 36/1967 Sb. ve znění od 01.01.2012

§ 12 odst. 1 předpisu č. 37/1967 Sb. ve znění od 01.07....

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3290/2018-189

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 89/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 70 Co 227/2017-101, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 70 Co 227/2017-101 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 233 000 Kč, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 134/99 (dále jen „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 31 C 89/2016-55, žalobu o zaplacení částky 233 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že v posuzovaném řízení se žalobce domáhal náhrady škody na zdraví, již utrpěl v zaměstnání, s tím, že žalobu v uvedené věci podal 25. 6. 1999 a posuzované řízení v době rozhodování soudu prvního stupně ještě nebylo ukončeno. Žalovaná žalobci dobrovolně poskytla v r. 2008 peněžitou náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (tehdy v délce 9 let a 1 měsíc) v částce 67 000 Kč. Soud prvního stupně po podrobné rekapitulaci průběhu posuzovaného řízení uzavřel, že délka řízení, která v době jeho rozhodování o věci činila 17 let a 9 měsíců, byla nepřiměřená.

4. Z hlediska právního hodnocení soud prvního stupně shledal předně existenci nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení, jehož délku označil za extrémní. V důsledku této skutečnosti vznikla žalobci nemajetková újma, kterou není možno napravit jinak, než poskytnutím finanční kompenzace. Vycházel z příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a výši odpovídajícího zadostiučinění vypočetl s odkazem na § 31a odst. 3 uvedeného zákona. S ohledem na délku řízení vzal za základ výpočtu částku 20 000 Kč za rok řízení (první dva roky společně), tj. 1 667 Kč za měsíc, což za 17 let a 9 měsíců činí 335 003 Kč. Takto stanovenou základní částku pak navýšil o 10 % za zvýšený význam řízení pro žalobce a o 5 % za dílčí průtah soudu v období od června 2003 do února 2004, kdy nebyly činěny úkony směřující k ukončení řízení. Přistoupil však také ke snížení částky, a to o 40 % s ohledem na mimořádnou složitost věci, o dalších 30 % za počet stupňů soudní soustavy, před nimiž byl spor řešen, a o dalších 30 % za průtahy přičitatelné žalobci. Posléze uvedl, že výsledná náhrada ve výši 50 250,45 Kč (základní částka 335 003 Kč - 85 %) je již zkonzumována žalovanou vyplacenou částkou 67 000 Kč, takže žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle procesního úspěchu ve věci, přičemž odkázal na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé ohledně částky 104 667 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 104 667 Kč s příslušenstvím, jinak jej v uvedeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (správně: žalobci) na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 21 311 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která měl za správná a úplná. Sám pak dokazování doplnil o zjištění, že posuzované řízení bylo v mezidobí skončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 5. 2017, který nabyl právní moci dne 29. 6. 2017, avšak bylo proti němu podáno dovolání.

7. Po právní stránce měl odvolací soud za správný závěr, že posuzované řízení je nutno hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož vznikla žalobci zákonem presumovaná nemajetková újma, za niž náleží zadostiučinění v peněžité formě. S ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení i odvolací soud vycházel ze základní částky 20 000 Kč za rok řízení, kterou dále korigoval. Význam posuzovaného řízení zvyšoval pracovněprávní charakter sporu. Na straně druhé přihlédl k tomu, že žalobce v posuzovaném řízení nepostupoval cíleně tak, aby o jeho nárocích z poškození zdraví bylo rozhodnuto co nejdříve. Požadavek na uspokojení konkrétních nároků v žalobě původně vůbec nespecifikoval, k tomu musel být vyzván soudem, a v žalobě a dále v řízení naopak uplatnil požadavky, které s těmito nároky neměly nic společného, řízení o nich však komplikovaly. Odvolací soud dále hodnotil postup orgánů veřejné moci. Nad rámec průtahů zjištěných soudem prvního stupně shledal další ojedinělé průtahy, jež podrobně specifikoval, jinak byl postup soudů konzistentní. Snížení základní částky o 40 % za mimořádnou složitost věci a o dalších 30 % za počet stupňů soudní soustavy, na nichž řízení probíhalo, bylo podle odvolacího soudu nepřípadným dvojím hodnocením téhož, byť i on řízení za složité považoval. Žalobce v něm uplatnil několik nároků a požadavků, k jejichž prokazování muselo být vedeno značně rozsáhlé dokazování, a v průběhu řízení byly kromě toho řešeny i četné záležitosti procesního charakteru. Odvolací soud dále odkázal na konkrétní zmatečná, nejasná a zdlouhavá podání, která ztížila postup v posuzovaném řízení. Závěrem proto odvolací soud základní částku 343 334 Kč navýšil o 10 % za zvýšený význam řízení pro žalobce a o 10 % za dílčí průtahy zaviněné postupem soudu, a naopak ji snížil o 40 % z důvodu mimořádné složitosti řízení a o 30 % za obstrukční aktivity žalobce. Z výsledné částky 171 667 Kč již žalovaná zaplatila 67 000 Kč a zbylo uhradit 104 667 Kč, což je částka, kterou odvolací soud částečnou změnou odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně žalobci přisoudil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu pro něj nepříznivé potvrzující části výroku I dovoláním. Pokládá v něm celkem sedm otázek, přičemž u pěti z nich se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, v případě zbylých otázek mělo jít o problematiku dovolacím soudem dosud neřešenou. Rozporem s judikaturou žalobce vymezil předpoklad přípustnosti u otázek: zda je možné stanovit základní částku za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bez bližšího odůvodnění a libovolně, což podle žalobce neodpovídá závěrům Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, když žalobce současně považoval odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru za nepřezkoumatelné. Namítal, že modifikace jednotlivých zákonných kritérií nebyla provedena ve stejném poměru, v jakém se tato kritéria podílela na celkové délce řízení, potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 2476/2015. Odvolací soud se měl dle žalobce odchýlit i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 30 Cdo 1710/2012, neboť při hodnocení kritéria složitosti věci nepřihlédl k tomu, že soud nebyl schopen v přiměřené lhůtě zajistit znalce, který by dokázal vypracovat ve věci znalecký posudek. Rozpor s judikaturou, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4125/2014, se podle žalobce projevil i v absenci přihlédnutí odvolacího soudu k tomu, že žalobce využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, proto bylo nesprávně posouzeno kritérium jednání poškozeného. Žalobce nesouhlasil rovněž s tím, že odvolací soud podcenil kritérium významu řízení pro účastníka, které mělo být dle jeho názoru hlediskem nejvýznamnějším. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 30 Cdo 242/2016. Naopak otázkou dosud judikatorně neřešenou je podle žalobce otázka, zda lze snížit základní částku proto, že soudy opakovaně rozhodovaly o ustanovení zástupce poškozenému, stejně jako otázka, zda lze přičítat k tíži účastníka, že ve věci podává svá laická podání, s nimiž se v některých případech soud ani nebyl povinen nijak vypořádat. Žalobce konečně namítal, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavní právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Závěrem navrhoval, aby Nejvyšší soud v dovolání dotčeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

11. Nejvyšší soud především nepřihlížel k podání žalobce (dovolání ze dne 23. 10. 2017), které jím bylo sepsáno, aniž by byl zastoupen advokátem (srov. § 241a odst. 5 o. s. ř.) a zabýval se toliko dovoláním žalobce sepsaným dne 1. 12. 2017 prostřednictvím advokáta.

12. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda má dovolání předepsané náležitosti.

13. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na soudní ochranu), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu nebo Nejvyššího soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.

IV. Přípustnost dovolání

14. Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Co do otázky formy a výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není případ žalobce. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Vzhledem k tomu, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč a v jakém rozsahu přihlédl k jednotlivým zákonným kritériím i jakou váhu jim přiřadil, dostál výše zmíněným požadavkům a přezkoumávané rozhodnutí se tak nevzpírá závěrům, k nimž Nejvyšší soud dospěl v dovoláním akcentovaném rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015 a rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012.

17. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle něhož měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu odvolání – nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

18. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud při aplikaci kritéria složitosti řízení přihlédl k procesní složitosti řízení (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.) a počtu instancí, na kterých řízení probíhalo, přičemž rovněž přihlédl k závěru soudu prvního stupně, že v řízení vznikla z důvodů výlučně ležících na straně žalobce potřeba několikrát rozhodovat o ustanovení zástupce, a to opakovaně i z důvodů ztráty důvěry žalobce k dříve ustanoveným zástupcům, což je ve smyslu Stanoviska okolnost jdoucí k tíži samotného žalobce.

19. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014, vyložil, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které podle Stanoviska může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Poškozený jako účastník řízení může negativně působit svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Státu rovněž nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Z obsahu napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že odvolací soud náležitým způsobem odlišil kritérium složitosti věci od hlediska spočívajícího v chování samotného poškozeného.

20. Otázka, zda lze přičítat k tíži účastníka řízení, že ve věci podává sám svá laická podání, a jaká z takovýchto podání mohou být považována za důvod pro prodloužení délky trvání řízení (zda to mohou být i podání, kterými se soud v rámci řízení vůbec nezabýval a která pouze založil do soudního spisu), nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani v tomto případě se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při svém hodnocení vzal v úvahu jednání žalobce v průběhu posuzovaného řízení, které mohlo mít negativní vliv na jeho délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, nebo Stanovisko) a toto jednání, částečně s odkazem na závěry soudu prvního stupně, také zcela konkrétně popsal.

21. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda při posuzování kritéria jednání poškozeného měla být v jeho prospěch zohledněna skutečnost, zda žalobce využil dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, či zda totožná skutečnost důvodem pro modifikaci základní částky být neměla. Na posouzení uvedené otázky totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a uvedená námitka žalobce se tak míjí jak se skutkovými závěry, tak především s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Rovněž otázka tvrzeného podcenění kritéria významu řízení pro žalobce ze strany odvolacího soudu, a to ve prospěch ostatních zákonných kritérií, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru o obecně zvýšeném významu posuzovaného řízení pro žalobce, avšak dále jej poměřoval dalšími konkrétně zjištěnými okolnostmi na straně žalobce. Ani typově zvýšený význam předmětu řízení bez dalšího nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 336/2017).

23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky zda a jaký vliv má na posuzování kritéria složitosti věci a kritéria postupu orgánu veřejné moci skutečnost, že se soudu (opakovaně) nepodařilo ustanovit takového znalce (znalecký ústav), který by podal znalecký posudek v přiměřené lhůtě. Tuto otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolání je rovněž přípustné pro navazující otázku potřeby zohlednění jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při úvahách o výši poskytnutého zadostiučinění v tom poměru, jak se ona kritéria na délce posuzovaného řízení jednotlivě podílela.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

24. Dovolání je důvodné.

25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

26. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

27. Podle § 127 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce.

28. Podle § 9 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen „zákon“), orgány veřejné moci ustanovují zpravidla znalce, kteří jsou zapsáni v seznamu toho krajského soudu, v jehož obvodu má orgán veřejné moci sídlo nebo pracoviště.

29. Novelou, provedenou zákonem č. 444/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela“ nebo „zákon č. 444/2011 Sb.“), byla s účinností od 1. 1. 2012 do dosavadního textu § 9 odst. 2 zákona nově vložena slova „a to po předchozím projednání se znalcem (tlumočníkem)“, a to aniž by uvedená novela ve svých přechodných ustanoveních (srov. čl. II novely) obsahovala úpravu časové působnosti nové právní úpravy na již zahájená řízení, v nichž nově vyvstala potřeba znalce ustanovit.

30. Podle § 22 odst. 3 zákona pro výkon znalecké činnosti ústavů přiměřeně platí ustanovení o výkonu znalecké činnosti znalců zapsaných do seznamu.

31. Podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., vydané k provedení zákona (dále jen „vyhláška“), platí, že při vyžádání znaleckého úkonu uloží státní orgán v mezích stanovených zákonem znalci lhůtu, ve které má být úkon proveden; před stanovením lhůty je podle okolností nutno se znalcem projednat, zda může v zamýšlené lhůtě úkon provést.

32. Podle článku 95 odst. 1 Ústavy soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle článku 2 Listiny státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (odstavec 2).

33. Z hlediska novelizovaného znění § 9 odst. 2 zákona jde o případ tzv. nepravé zpětné účinnosti (nepravé retroaktivity) což znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklá před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Ustanovení § 9 odst. 2 zákona v novelizovaném znění proto dopadá na postup soudu v rámci posuzovaného řízení, v němž došlo k ustanovení znalce nebo znaleckého ústavu po 1. 1. 2012.

34. Z citovaných zákonných ustanovení je především zřejmé, že zatímco ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky spojuje povinnost orgánu veřejné moci projednat se znalcem (znaleckým ústavem, popř. tlumočníkem – pro stručnost dále jen „znalec“) před jeho ustanovením toliko otázku, v jaké lhůtě může posudek zpracovat, a to jen za další omezující podmínky, že to vyžadují „okolnosti případu“ (nejde tedy o povinnost bezvýhradnou), pak § 9 odst. 2 zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012 nově adresuje orgánu veřejné moci povinnost projednat se znalcem možnost jeho ustanovení v daném řízení (nikoliv jen otázku stanovení lhůty pro zpracování posudku); jde přitom o povinnost obligatorní, která není vázána na splnění jakékoliv další omezující podmínky.

35. Při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem (tzv. „soudcovské právo zkoumací“) mohou soudy v rámci aplikace práva ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené a zda je se zákonem v souladu. O rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem se nejedná jen tehdy, pohybuje-li se podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1084/2000, proti němuž podána ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 299/01).

36. V poměrech projednávané věci je přitom zřejmé, že ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky, v části věty za středníkem, nemohl Nejvyšší soud při svém rozhodování použít, neboť jeho obsah neobstojí z pohledu § 9 odst. 2 zákona ve znění účinném od 1. 1. 2012, jako předpisu vyšší právní síly. V souladu se zákonem je orgán veřejné moci s účinky po 1. 1. 2012 bezvýjimečně povinen se znalcem předem projednat možnost (vhodnost) jeho ustanovení vždy.

37. Z důvodové zprávy k zákonu č. 444/2011 Sb. není explicitně zřejmé, z jakého důvodu byla přijata novela § 9 odst. 2 zákona. Lze však mít se zřetelem k obsahu dané právní normy (jež je navíc lex specialis k obecné úpravě ustanovování znalců podrobněji specifikované v jednotlivých procesních předpisech) za to, že zákonodárce jejím prostřednictvím sledoval jednak zájem na rovnoměrném zatížení jednotlivých znalců a jednak zájem na rychlé a účinné ochraně práv účastníků řízení, v němž k ustanovení znalce došlo. Přitom nebyla stanovena forma, v jaké má orgán veřejné moci se znalcem jeho možné ustanovení a případné další podmínky projednat. Může se tak proto stát jak písemně (mailem), tak i ústní formou (např. prostřednictvím telefonu), způsob a obsah projednání by však měl být zachycen v obsahu příslušného spisu. Novelizace citovaného ustanovení zřetelně směřovala k tomu, aby se zabránilo přetížení některých znalců. Orgány veřejné moci mají povinnost formou předběžného projednání a na základě vlastního šetření prověřit na základě znalcem předem poskytnutých informací, zda vskutku brání včasnému zpracování zamýšleného posudku překážka objektivní povahy. Takovou překážkou může být typicky množství dosud nezpracovaných posudků objednaných dříve orgány veřejné moci u konkrétního znalce nebo nevhodnost (nepřípustnost) ustanovení znalce z hlediska jeho aprobace pro určitý obor nebo specializaci. Současně je orgán veřejné moci oprávněn ověřit, zda nejsou dány důvody, pro které je oslovený znalec vyloučen z podání posudku nebo naopak zda nejde ze strany znalce o bezdůvodné odmítnutí podání posudku, jak má na mysli § 12 odst. 1 zákona. Novelizace § 9 odst. 2 zákona měla eliminovat vznik situací, kdy orgán veřejné moci (opakovaně) ustanovuje znalce, u něhož existuje objektivní překážka pro to, aby řádně a včas podal zamýšlený posudek.

38. Přestože porušení (svým charakterem spíše pořádkové) povinnosti předem projednat se znalcem možnost jeho ustanovení není takovou vadou řízení, která by sama o sobě mohla mít vliv na věcnou správnost konečného rozhodnutí nebo na procesní účinky ustanovení konkrétního znalce, její porušení ze strany orgánu veřejné moci, pokud zapříčinilo podstatné prodloužení konkrétního řízení, bude zpravidla okolností přičitatelnou k tíži státu při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).

39. Odvolací soud převzal v dovoláním napadeném rozsudku skutkové závěry soudu prvního stupně týkající se průběhu posuzovaného řízení a, aniž by měl sám k dispozici spis z posuzovaného řízení, nezjišťoval, zda Městský soud v Brně v období po 1. 1. 2012 dostál své povinnosti před ustanovením znaleckých ústavů – Fakultní nemocnice Brno (usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 10. 2013, č. j. 34 C 143/99-1197) a Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2014, č. j. 34 C 143/99-1303) – s nimi vhodnost jejich ustanovení předem projednat a zda, pokud takovou povinnost případně porušil, by mělo případně zjištěné pochybení soudu právně relevantní vztah k prodloužení délky posuzovaného řízení. Z obsahu jinak velmi podrobně odůvodněného rozsudku odvolacího soudu je totiž zřejmé, že časový úsek od ustanovení obou znaleckých ústavů do doby, než jimi byly vráceny spisy se zprávou o tom, že posudek nemohou provést, odvolací soud ve svých úvahách náležitě nezohlednil. Z toho důvodu lze mít právní posouzení odvolacího soudu prozatím za neúplné, a tedy i nesprávné.

40. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení znovu zabývat výše zmiňovaným kritériem postupu orgánů veřejné moci, jež je (spolu s ostatními zákonnými kritérii) významné pro určení odpovídající výše přiměřeného zadostiučinění, bylo by předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení vyjadřoval k další dovoláním předestřené otázce, tj. zda modifikace jednotlivých zákonných kritérií byla v nyní přezkoumávaném rozsudku odvolacího soudu provedena v takovém poměru, v jakém se tato kritéria podílela na celkové délce posuzovaného řízení.

VI. Závěr

41. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroků a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o věc, ve které z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 o. s. ř.), není dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů [§ 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Dovolací soud proto může změnit nebo zrušit rozhodnutí odvolacího soudu i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

42. Odvolací soud věc znovu projedná a ve světle závěrů soudu prvního stupně i odvolacích argumentů obou stran sporu se bude znovu podrobněji zabývat kritériem postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení s tím, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

43. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru