Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3282/2017Usnesení NS ze dne 31.10.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Překážka zahájeného řízení (litispendence)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3282.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 83 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3282/2017-47

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. N., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 4/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2017, č. j. 17 Co 409/2016-35, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a částky 188 811 Kč jako náhrady škody, jež mu měly vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 EC 2/2012 a v řízení před Exekutorským úřadem Kladno pod sp. zn. 88 EX 3914/12.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 8. 2016, č. j. 27 C 4/2016-21, řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, jenž prokázal své právnické vzdělání, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázka existence překážky zahájeného řízení nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že v řízeních vedených před soudem prvního stupně pod sp. zn. 14 C 51/2016 a sp. zn. 22 C 96/2015 a v projednávané věci jde o tentýž předmět řízení, daný totožným nárokem a totožnými skutkovými tvrzeními žalobce, a o totožné účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014).

Ani otázka, zda lze jako totožné hodnotit následky označené žalobcem v již dříve zahájených řízeních jako „zásah do prožívání osobního a rodinného života“, resp. jako „svévolný zásah do žalobcova práva vlastnictví a vysoký stupeň znepokojení v prožívání osobního a rodinného života“, a v projednávané věci jako „neoprávněný zásah do žalobcova vlastnictví, vysoký stupeň znepokojení a nejistotu tím vyvolanou … a obtíže v prožívání osobního a rodinného života“, jež měly být žalobci způsobeny nesprávným úředním postupem soudu a exekutorského úřadu, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyšel-li z toho, že se ve všech případech jednalo o subjektivní traumata žalobce spojená s omezením výkonu vlastnického práva a postižením jeho občanské cti, jež lze podřadit pod pojem nemateriální újmy jako projevu téže příčiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3760/2010).

Nejvyšší soud konečně uvádí, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka porušení „ústavních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod“, neboť (z hlediska podmínky § 241a odst. 2 o. s. ř.) se nejedná o vymezení přípustnosti dovolání způsobem, který předpokládá § 237 o. s. ř. Pokud žalobce cituje nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, pak ani toto samo o sobě jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine), když z dovolání není zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru