Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3274/2012Rozsudek NS ze dne 28.03.2013

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3274.2012.1
Dotčené předpisy

§ 11 obč. zák.

§ 13 odst. 2 obč. zák.

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 243b odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2623/13
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3274/2012

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti žalovaným 1) P. H., zastoupenému JUDr. Ing. Renatou Dimitrovovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh – Špalíček 12, a 2) A. U., zastoupené Mgr. Danou Cigánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Krokova 10, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 87/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. února 2012, č.j. 1 Co 271/2011-513, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. února 2012, č.j. 1 Co 271/2011-513, se ve výroku I. a ve výrocích II., III. a IV. ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 25. července 2011, č.j. 24 C 87/2008-413, Krajský soud v Brně částečně vyhověl žalobě na ochranu osobnosti, když výrokem I. uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému jako peněžité zadostiučinění 50.000,- Kč, výrokem II. zamítl požadavek žalobce, pokud se po prvním žalovaném domáhal zaplacení dalších 3.700.000,- Kč. Požadavek na peněžité zadostiučinění od druhé žalované v celém rozsahu zamítl.

Soud prvního stupně zjistil, že první žalovaný od roku 1996 do prosince 1998 zneužil živnostenský list žalobce a jeho jménem prováděl nepovolenou podnikatelskou činnost. V důsledku toho byl žalobce spolu s prvním žalovaným v době od roku 2001 do roku 2004 vyšetřován, obviněn a obžalován orgány činnými v trestním řízení a z důvodu krácení daní vydával finanční úřad proti žalobci výměry na doplacení daní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný uvedeným jednáním neoprávněně zasáhl do cti, důstojnosti a dobrého jména žalobce chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a přiznal žalobci podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. peněžité zadostiučinění ve výši uvedené shora. Naopak tím, že první žalovaný podal k soudu návrh na zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům, se nedopustil protiprávního jednání, protože postupoval v rámci zákonné licence. Ve vztahu ke druhé žalované pak soud uzavřel, že v řízení nebyl prokázán zásah do osobnostních práv žalobce, a proto žalobu ve vztahu k ní zamítl.

K odvolání žalobce a prvního žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. února 2012, č.j. 1 Co 271/2011-513, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že požadavek na zaplacení částky 50.000,- Kč zamítl, výrokem II. ho pak ve zbývající napadené části potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním prvního žalovaného a tvrzenými následky do osobnostních práv žalobce způsobenými třetí osobou – Českou republikou zastoupenou příslušnými státními orgány. Za zahájení a vedení trestního stíhání, za rozhodování soudu a za zahájení a vedení daňových řízení a rozhodování těchto orgánů ve věci daňových nedoplatků odpovídá stát, nikoliv první žalovaný a příčinná souvislost nebyla prokázána ani mezi jednáním prvního žalovaného a tvrzeným zhoršením zdravotního stavu a vyvoláním fobie u žalobce. Jinak se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 7. května 2012, přičemž právní moci nabyl dne 10. května téhož roku.

Proti všem výrokům ve věci samé rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v pondělí dne 9. července 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), přičemž jeho důvodnost opírá o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].

Dovolatel zejména nesouhlasí se zdůvodněním rozsudku odvolacího soudu, pokud dovozuje, že za trestní stíhání žalobce způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv (žalobce), i za neoprávněné vydávání platebních výměrů na úkor žalobce, odpovídá Česká republika, protože odvolací soud zaměňuje a směšuje dva naprosto rozdílné pojmy, a to odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv vyplývající z ustanovení § 11 až § 13 obč. zák., a odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). Připomíná, že trestní stíhání žalobce je pouze jedním (nikoliv však jediným) z důsledků neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce způsobeného žalovanými. Žalobce se přitom domáhá finanční satisfakce podle ustanovení občanského zákoníku a nikoliv podle zákona č. 82/1998 Sb. Z rozhodnutí soudů obou stupňů (přitom) vyplývá, že v daném řízení bylo zjištěno, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo, přičemž tohoto zásahu se dopustil první žalovaný. Ustanovení § 13 obč. zák. pak neumožňuje odpovědnost za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti přenášet z osoby, která se tohoto neoprávněného zásahu dopustila, na stát, protože odpovídá pouze původce takového zásahu. Dovolatel má za to, že skutečnost, že proti němu bylo vedeno (v souvislosti s uváděným zásahem) trestní stíhání, má vliv pouze na posouzení intenzity zásahu. Zda byl žalobce za neoprávněné trestní stíhání státem odškodněn či nikoliv, na přiznání zadostiučinění ve vztahu k žalovaným podle dovolatele vliv nemá.

Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř., když se nevypořádaly s argumentací žalobce týkající se účasti druhé žalované a soud prvního stupně nezdůvodnil, proč za přiměřené považoval zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč a proč ve zbytku žalobu zamítl.

První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která měla oporu v provedeném dokazování. Příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a negativními následky pro žalobce nebyla v řízení prokázána. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl a proti výroku II. zamítl a současně uložil žalobci povinnost zaplatit prvnímu žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Druhá žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud přihlédl k ustanovení čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., se nejdříve zabýval otázkou přípustností dovolání, a to diferencovaně ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným a v relaci mezi žalobcem a druhou žalovanou, přičemž také v tomto případě dospěl k odchylným závěrům.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).

Jestliže v projednávané věci odvolací soud potvrdil výrokem II. výrok II. rozsudku soudu prvního stupně se závěrem, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce ze strany prvního žalovaného, zatímco rozhodnutí soudu prvního stupně vychází ze závěru, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo, avšak uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích nepovažoval za odůvodněný pouze v plné šíři, z hlediska obsahu posuzovaného právního vztahu se jedná o rozsudek, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ač formálně odvolací soud rozhodl potvrzujícím výrokem podle §219 o.s.ř. Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl „potvrzen“ výrok II. napadeného rozsudku odvolacího soudu je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, by dovolání samo o sobě přípustné nebylo, neboť ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, jím nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 50.000,- Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolací soud nicméně přihlédl k tomu, že v obou zmiňovaných výrocích rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základu, a proto je na místě, aby jednotlivé části takto jen procesně rozděleného nároku v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, neboť se dovolatel nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, část II., uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 136/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). I přípustnost dovolání tedy musí být zvažována jednotně. Je tedy nutno uzavřít, že dovolání ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným proti výrokům ve věci samé odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Případný výskyt takovýchto vad se však z obsahu spisu nepodává.

Jak již bylo uvedeno, sám dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v prvé řadě z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy proto, že má za to, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu se jedná například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti. Jde tedy zejména o nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Postup odvolacího soudu, kdyby se např. odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování sám zopakoval, by pak nebyl v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto by odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož by došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu, zejména i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je však zřejmé, že tento soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a důvodem pro výroky ve věci samé, jimiž byl odvoláním napadený rozsudek změněn, byl odlišný právní názor odvolacího soudu. Takovéto vady dovolacím soudem zjištěny nebyly.

Dovolatel zvláště namítá údajnou nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, a to především (a také podrobněji) v souvislosti s posouzením nároku uplatněného vůči druhé žalované. O této otázce bude učiněna zmínka v závěru odůvodnění tohoto rozhodnutí. Obecně však lze konstatovat, že napadený rozsudek odvolacího soudu předpokladům obsaženým v ustanovení § 157 o.s.ř. odpovídá.

Dovolatelem dále uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Ve své podstatě tak jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.

V tomto sporu žalobce již v žalobě, a pak i v průběhu řízení uváděl, že žalovaní (resp. speciálně první žalovaný) zasáhli do jeho práva na ochranu osobnosti tím, že první žalovaný, který se vydával za žalobce, a na jeho jméno nedovoleně podnikal, zasáhl do žalobcovy osobnostní integrity (což žalobce vztahuje i na druhou žalovanou jako tehdejší manželku prvního žalovaného, která o tomto jednání věděla). Tato činnost prvního žalovaného měla za následek (další) pro žalobce nepříznivé následky. Bylo tak zasaženo do jeho občanské cti a dobrého jména.

Občanský zákoník z roku 1964 zakotvil obecnou (generální) úpravu všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva (t.j. práva na ochranu osobnosti) a v jeho rámci úpravu jednotlivých osobnostních práv (včetně práva na jméno) v komplexním celku, včetně úpravy jejich jednotlivých prostředků ochrany. Jak v minulosti, tak i v současnosti je předmětem ochrany jméno v poměrně širokém slova smyslu. Vedle jména rodového (t.j. příjmení) je tak chráněno i jméno vlastní (někdy též nazývané jako křestní apod.) nebo též pseudonym. Předmětem ochrany může být za určitých podmínek i část jména nebo též počáteční písmena jména nebo zdrobnělina vlastního jména). Vlastní jméno (obdobně to platí i pro část jména, počáteční písmena jména nebo pro zdrobnělinu vlastního jména) nebo pseudonym je předmětem popisovaného práva tehdy, jestliže se pro určitou osobu stalo natolik příznačným, že samo o sobě tvoří dostatečný individualizační znak, resp., kdy je nutným doplňujícím znakem pro individualizaci určité fyzické osoby. Obsahem práva na jméno je výlučné právo fyzické osoby mít a užívat ke svému označení jména (příp. pseudonymu), disponovat s ním a bránit se tomu, aby případně někdo jiný, ať již k jakémukoliv účelu, je neoprávněně užíval. Za takové užití jména nelze ovšem považovat každé označení jménem, které je shodné se jménem, které někomu přísluší, nýbrž jen označení takovým jménem za okolností, jež by objektivně mohly ve veřejnosti, kde k uvedení došlo, vyvolat dojem, že jde o konkrétní fyzickou osobu. Pouze za splnění těchto předpokladů je užití jména újmou na osobnosti konkrétní fyzické osoby, která je podmínkou pro osobnostněprávní ochranu ve smyslu ustanovení § 11 násl. o.z. (Rzs. NS ČR ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 2116/2006-75).

Je třeba uvážit, že za subjekt práva na ochranu osobnosti je považován člověk (fyzická osoba) jako jednotlivec, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotka i určitá psychofyzická a sociálně psychická struktura. Člověkem jako osobností se zabývají ze svého hlediska četné přírodní i společenské vědy. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost je pak dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů, přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu "sebetvoření člověka" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem (tzv. interpersonální vztahy), ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Osobnost člověka je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Nelze dále opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Právě mnohočetnost projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti každé fyzické osoby, které ji v její jedinečnosti odlišují od všech ostatních příslušníků lidské populace s sebou přináší eventualitu nutnosti důsledného respektování této výlučnosti, přičemž zásahy proti ní jako možné útoky proti nejvlastnější, resp. nejniternější a nejintimnější sféře fyzické osoby, je třeba podle okolností případu většinou považovat za mimořádně citelnou s tím, že je věcí odpovídající aplikace práva, poskytnout dotčené fyzické osobě odpovídající právní ochranu.

Jinými slovy lze říci, že dopad proti jednotlivým atributům spojených s identitou fyzické osoby, resp. sloužících k její identifikaci, bývá ve většině případů pro dotčenou osobu velmi citelný, a je také tak obecně pociťován a posuzován.

Jedním z významných atributů, který je nadto zmiňován v demonstrativním výčtu obsaženém v ustanovení § 11 obč. zák. je právě i jméno fyzické osoby. Do práva na jméno žalobce pak první žalovaný zcela flagrantně zasáhl v rámci nezákonného faktického zmocnění se identity žalobce (když si takto ve svých důsledcích přisvojil, resp. využil i dalších markantů charakterizujících, resp. individualizujících žalobce). Tuto skutečnost ve své podstatě konstatovaly soudy obou stupňů, z níž pak však pouze soud prvního stupně vyvodil obecný závěr, že tímto způsobem bylo zasaženo do práva žalobce na ochranu osobnosti.

Dovolací soud je přesvědčen, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu postrádá konzistentnost. Na jedné straně totiž i tento soud zcela zřetelně připomíná (byť možná bezděčně), že z obsahu žaloby (mimo jiné) vyplývá, že se první žalovaný dopustil vůči žalobci protiprávních zásahů, když od roku 1993 do roku 1999 se vydával za žalobce, kdy si založil podnikání na své IČ, ale jím vystavované faktury podepisoval jménem žalobce a zneužil živnostenský list žalobce, znějící na úklidové práce na zcela jinou podnikatelskou činnost, o níž žalobce vůbec nevěděl, přičemž zásahy do svých osobnostních práv žalobce spatřuje v tom, že v době od roku 2001 do roku 2004 bylo proti němu vedeno trestní stíhání pro nedovolené podnikání a pro krácení daně, že finanční úřad vydával proti žalobci výměry na doplacení daní. Odvolací soud přitom vzal za prokázané, že první žalovaný (skutečně) zneužil živnostenský list žalobce k nedovolenému podnikání, přičemž za toto nedovolené podnikání a za krácení daně byl trestně stíhán sám žalobce. Odvolací soud však současně navazuje konstatováním, že za tvrzené následky protiprávního jednání prvního žalovaného (míněno zřejmě – představovaného zásahy) do osobnostních práv žalobce, spočívající v zahájení a ve vedení trestního řízení, resp. dalších řízení neodpovídá první žalovaný, nýbrž Česká republika zastoupená svými orgány. Odvolací soud dále uvádí, že ve vztahu mezi protiprávním jednáním prvního žalovaného (příčinou) a tvrzenými následky (míněno zřejmě - zásahů) do osobnostních práv žalobce, způsobenými třetí osobou – Českou republikou zastoupenou příslušnými státními orgány, chybí příčinná souvislost, přičemž za zahájení a vedení trestního stíhání, za rozhodování soudu a za zahájení a vedení daňových řízení a rozhodování těchto orgánů ve věci daňových nedoplatků vždy odpovídá stát, nikoliv první žalovaný. Konečně odvolací soud dospěl též k závěru, že k tvrzenému zhoršení zdravotního stavu žalobce nedošlo v důsledku činnosti prvního žalovaného, nýbrž České republiky zastoupené příslušnými státními orgány. S těmito závěry odvolacího soudu však dovolací soud zásadně nesouhlasí a nepovažuje je za přiléhavé uplatněnému nároku i v té souvislosti zjištěnému skutkovému stavu. Odvolací soud tímto způsobem zcela abstrahuje od v řízení zcela nezvratně prokázaného zásadního a krajně citelného zásahu do osobnostních práv žalobce, jehož se dopustil první žalovaný tím, že se v rámci svých nezákonných aktivit fakticky zmocnil některých z formálních atributů identity žalobce jako fyzické osoby (zde především zneužil jeho jména, resp. eventuálně dalších příznaků tuto jeho osobu výlučně charakterizujících) a ty pak dále zneužil při páchání trestné činnosti. Tuto skutečnost ovšem odvolací soud nikterak nevážil a soustředil se pouze na zhodnocení dalších následků, které se odvíjely od popisovaného jednání prvního žalovaného, které bylo (jinak samo o sobě velmi citelným) zásahem do osobnostních práv žalobce, kdy toto jednání prvního žalovaného nadto mělo pro žalobce za následek i jeho trestní stíhání, stejně jako řízení před správními orgány. Dovolací soud se v tomto případě ztotožňuje s konstatováním dovolatele, podle něhož se v daném řízení domáhá peněžní náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv podle ustanovení § 11 násl. obč. zák. a nikoliv náhrady škody na základě zákona č. 82/1998 Sb., kdy podstatou tohoto řízení není posouzení toho, zda při výkonu veřejné moci byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem státního orgánu způsobena škoda (resp. nemajetková újma), ale to, že v řízení bylo prokázáno, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo, přičemž neoprávněného zásahu se dopustil první žalovaný. Sám odvolací soud výslovně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že první žalovaný zneužil živnostenský list žalobce k nedovolenému podnikání, t. j. jinými slovy soud tak měl podklad minimálně pro logickou úvahu, že žalobce tímto způsobem zneužil jména a identity žalobce k vlastnímu zákonu odporujícímu prospěchu spočívajícímu v nedovoleném podnikání. Odvolací soud se proto dopouští neodůvodněného zjednodušení, pokud má za to, že za následky tohoto protiprávního jednání neodpovídá první žalovaný, nýbrž (paradoxně) Česká republika zastoupená svými orgány. Přehlíží tak fakticky, že z ustanovení § 11 a násl obč. zák. vyplývá, že ochranu poskytuje tento předpis vůči takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest a vážnost u jiných lidí a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, resp. zasahují jiné složky jeho osobnosti. Není přitom rozhodující, zda k újmě skutečně došlo, ale stačí již objektivní způsobilost jednání takovou újmu způsobit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004). Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí.

Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

V konkrétním případě je pak vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti, přičemž je nezbytným předpokladem, aby konkrétní zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního osobnostního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2006, č.j. 30 Cdo 1490/2006-89, apod.). Sám Nejvyšší soud České republiky ve své rozhodovací praxi (např. v rozsudku ze dne 11. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 1228/2007) konstantně zaujímá právní názor, že ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala. Dovolací soud pak vychází ze skutečnosti, že v daném řízení byl neoprávněný zásah prvního žalovaného vůči žalobci v rámci důkazního řízení prokázán a fakticky konstatován i odvolacím soudem. Dovolací soud je současně přesvědčen, že v tomto případě je zcela zřetelná i příčinná souvislost mezi popisovaným zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu do osobnostní sféry žalobce. Vlastní následky posuzovaného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce se přitom obecně jeví jako závažné, neboť útok směřoval jak proti jménu (a tím i identitě) žalobce, a ve svých důsledcích proti jeho důstojnosti a vážnosti ve společnosti, když zákonu odporující jednání prvního žalovaného podmínilo mimo jiné i fakt žalobcova trestního stíhání, či řízení který proti němu byla vedena správními orgány. Dovozovat proto (jak to učinil odvolací soud), že za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce první žalovaný nenese odpovědnost, ale že odpovědným subjektem je Česká republika, odporuje úpravě obsažené v ustanovení § 11 násl. obč. zák. V předmětném řízení totiž nešlo o odpovědnost státu za zahájení a vedení trestního stíhání, za rozhodování soudu a za zahájení a vedení daňového řízení a rozhodování ve věci daňových nedoplatků, ale o odpovědnost žalovaných (resp. prvního žalovaného) za zásah do osobnostních práv žalobce popsaným jednáním.

Z vyloženého vyplývá, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nelze považovat ve výrocích ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným za správný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. v těchto výrocích a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Dovolání žalobce proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, pokud jím bylo ve věci samé rozhodován o a vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) téhož zákona. Z obsahu dovolání je především zřejmé, že dovolatel nepřípustně uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a ve své podstatě (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) i podle § 241a odst. 3 cit. zákona (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jejichž prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze, neboť podle § 237 odst. 3, věty za středníkem o.s.ř., se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží.

Polemizuje-li dovolatel v podaném dovolání s právním posouzením věci odvolacím soudem (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), pak Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku (tj. otázku, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci) nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp.zn. 30 Cdo 4345/2011, přístupné na www.nsoud.cz]. V tomto případě však dovolatel nevymezuje právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla rozhodována rozdílně, resp. by podle tohoto ustanovení měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Za popsaného stavu tak dané rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být klasifikováno jako rozhodnutí zásadního významu. Nejvyšší soud ČR proto dovolání v této části podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá v tomto vztahu na jejich náhradu nárok, zatímco druhé žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. března 2013

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru