Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3272/2020Usnesení NS ze dne 02.12.2020

HeslaPříslušnost soudu funkční
Přípustnost dovolání
Osvobození od soudních poplatků
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3272.2020.1
Dotčené předpisy

§ 16 o. s. ř.

§ 236 o. s. ř.

§ 138 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3272/2020-504

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci podatele M. V., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Ivanou Lehkoživovou, BA, advokátkou se sídlem v Berouně, Pod Kaplankou 3, o nejasné podání, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 Nc 614/2016, o dovolání podatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 23 Co 13/2017-88, takto:

I. Řízení o dovolání podatele proti výroku II usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2017, č. j. 23 Co 13/2017-88, se zastavuje.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 12. 2016, č. j. 23 Nc 614/2016-30, zamítl žádost podatele o ustanovení zástupce pro dovolací řízení a o osvobození od soudních poplatků.

Dovoláním napadeným usnesením Krajský soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že podateli přiznal osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné třetiny a ustanovil mu zástupce z řad advokátů (výrok I), a rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Berouně Mgr. Daniela Jandová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 Nc 614/2016 (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících zjištění, jež čerpal z obsahu spisu. Podatel podal dne 21. 10. 2016 k soudu prvního stupně podání, které nesplňovalo náležitosti řádné žaloby, jímž se domáhal náhrady škody proti v podání uvedeným soudcům Okresního soudu v Berouně, respektive Krajského soudu v Praze, a to z důvodu nesprávného úředního postupu. Podatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Ke svým osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům uvedl, že mu byl přiznán částečný invalidní důchod, který pobírá ve výši 6 854 Kč, pobírá příspěvek na bydlení ve výši 4 853 Kč, je spoluvlastníkem nemovitosti – stavební parcely. Žije ve společné domácnosti s již zletilou dcerou, která studuje střední školu v řádném studiu. Má dluhy vůči otci a jeho rodině a sestře a jejímu manželovi, které nemá z čeho splácet.

Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil zcela se závěrem soudu prvního stupně, dle nějž podatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ani z části. Je nepochybné, že osvobození od soudních poplatků je mimořádným institutem, jehož účelem je umožnění přístupu k uplatnění práva i účastníkům, kterým majetkové a sociální poměry neumožňují úhradu soudního poplatku, a z toho důvodu by jim byla možnost domáhat se svých práv před soudem odňata. Okolnosti pro přiznání osvobození od soudních poplatků je třeba však posuzovat v celkové souvislosti, nikoliv výhradně podle aktuálního příjmu. Je nepochybné, že podatel má běžné příjmy v minimální výši, neboť pobírá invalidní důchod a sociální dávky v podobě příspěvku na bydlení. Je však třeba přihlédnout i k tomu, že podatel se zcela dobrovolně vzdal majetku větší hodnoty bezplatnými převody v rámci rodiny. V tomto směru je třeba poukázat na rozpory v tvrzení podatele, který převody majetku, a to i majetku, ze kterého mohl mít finanční příjmy, odůvodňoval finančním vyrovnáním dluhů vůči příslušníkům širší rodiny, avšak v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které má podobu čestného prohlášení, uvedl tyto závazky jako existující, bez možnosti splacení. Je třeba přihlédnout i k celkovému postoji podatele k řízením před soudem, jenž opakovaně podává nepřehledná podání, a ačkoli mu byl opakovaně k jeho žádosti ustanoven zástupce z řad advokátů, s tím nespolupracuje a možnost odstranění vad podání tedy není možná. S ohledem na tyto skutečnosti odvolací soud neshledal předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků. S ohledem na omezené finanční možnosti příjmů vzhledem ke zdravotnímu stavu podatele však shledal, že jsou dány předpoklady pro osvobození částečné, a to v rozsahu jedné třetiny.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl podatel vlastnoručně sepsaným dovoláním. Dovolání doplnila ustanovená zástupkyně, která se s podáním dovolatele ztotožnila a následně jej dále doplnila. Přípustnost dovolání směřujícímu proti výroku I spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od závěru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3173/2016, dle nějž „skutečnost, že se žadatel o osvobození od soudních poplatků dostal do nepříznivé finanční situace z ekonomických, zdravotních nebo osobních důvodů, může představovat podstatnou okolnost svědčící pro osvobození od soudních poplatků“, dále se odchýlil od závěru usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5450/2015, dle nějž „prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však není samo o sobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být ‚prostřednictvím‘ těchto nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu.“, dále se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12, dle nějž „postup obecných soudů, které při rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků nevycházely z aktuálních majetkových poměrů stěžovatele, ale z příčin, pro které se dostal do tíživé finanční situace, a z hypotetické možnosti našetřit si na soudní poplatek za dobu od splatnosti žalované částky, je v rozporu s principem spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dále přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda je příliš vysoký poplatek v porovnání s poměry žadatele o osvobození od soudních poplatků důvodem pro úplné osvobození od soudních poplatků, zda je soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků povinen vycházet i z předpokládané výše soudních poplatků a zda může i částečné neosvobození od soudních poplatků vyloučit osobu z realizace jejího ústavního práva na přístup k soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že posouzení jeho majetkových poměrů mělo vést k úplnému osvobození od soudních poplatků. Dále namítá, že soud nezkoumal jeho poměry k výši poplatků. Z podání je zřejmé, že se hodlá domáhat náhrady škody ve značné výši, a to částky kolem 8 miliónů Kč. Je tedy zřejmé, že byť částečná úhrada soudního poplatku vypočteného z takovéto částky bude mimo možnosti dovolatele. Dále se dovolatel zabývá přípustnosti dovolání a uvádí své námitky ve vztahu k druhému výroku dovoláním napadeného usnesení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že přizná dovolateli plné osvobození od soudních poplatků a že vyloučí soudkyni Okresního soudu v Berouně Mgr. Danielu Jandovou z projednání a rozhodnutí ve věci.

Podle § 16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Pojem „nadřízený soud“ („nejblíže společně nadřízený soud“), je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a s pojmem „odvolací soud“ jej tudíž zaměňovat nelze (srovnej též stanovisko pléna Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 1996, Plsn 1/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1996, sešit 8, pod pořadovým číslem 48). Rozhoduje-li tedy krajský soud o vyloučení soudců okresního soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním, nepředchází.

Funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti těmto rozhodnutím občanský soudní řád neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1335/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9/2001, C 692, nebo obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1620/2006).

Protože je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ směřujícímu proti výroku II dovoláním napadeného usnesení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil.

Ve vztahu k části dovolání směřující proti výroku I dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Rozhodoval tudíž dle znění o. s. ř. ještě před novelou, na jejímž základě se dovolání proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku, stalo objektivně nepřípustným. Přípustnost dovolání tak posuzoval dle § 237 o. s. ř.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Z ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5176/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2634/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 9/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2710/2015, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/2015). Dovolací soud tudíž nepřihlížel k dovolání sepsanému osobně dovolatelem, s nimž se právní zástupkyně toliko ztotožnila.

Otázku procesního práva, jaké skutečnosti jsou vzhledem k ustanovení § 138 odst. 1 věty první o․ s. ř. rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší soud před tím, než byla tato otázky z dovolacího přezkumu vyloučena, ve své rozhodovací praxi opakovaně řešil. Z četných rozhodnutí postačí odkázat na usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 99/2013“), v jehož důvodech Nejvyšší soud s odkazem na komentářovou literaturu (dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 953) mimo jiné vysvětlil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).

Dále Nejvyšší soud v citovaném R 99/2013 zdůraznil, že je to žadatel o osvobození od soudních poplatků, kdo je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Též rozšířený senát Nejvyššího správního soudu při výkladu obdobného ustanovení soudního řádu správního dovodil v usnesení ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 1 As 23/2009, že důkazní břemeno prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudního poplatku nese účastník řízení.

V nyní posuzované věci odvolací soud závěr o částečném osvobození od soudních poplatků postavil jednak na tom, že tvrzení dovolatele o jeho poměrech částečně nepovažoval za věrohodná, neboť jednotlivá tvrzení si vzájemně odporovala. Dále závěr odůvodnil celkovým přístupem dovolatele k řízení a jeho obtížnou spoluprací s již ustanovenými zástupci. Odvolací soud tak v souladu s výše citovanou judikaturou vycházel z celkových poměrů dovolatele, a to v rozsahu, v němž tvrzení dovolatele považoval za věrohodná. Nedospěl k závěru, že by možnost částečné úhrady soudních poplatků a dalších nákladů byla dána pouhým vlastnictvím nemovité věci, ani nevycházel pouze z příčin, které k aktuálním majetkovým poměrům dovolatele vedly. Neodchýlil se tudíž od dovolatelem namítané judikatury.

Ve vztahu k přípustnosti dovolání, jež dovolatel spatřuje v otázce, která dosud neměla být dovolacím soudem řešena, dovolací soud ve výše citovaném rozhodnutí uvedl, že „[p]ři rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem.“ Soud tudíž má přihlížet též k výši soudního poplatku a k dalším potenciálním nákladům. V nyní projednávané věci však odvolací soud otázku osvobození od soudních poplatků posuzoval v souvislosti s ustanovením zástupce, a to ve fázi řízení, v níž vzhledem k nejasnosti podání žalobce dosud není zřejmé, co je předmětem řízení, tudíž nelze ani předpokládat výši soudního poplatku, neboť není zřejmé, zda řízení nespadá mezi taková řízení, jimž svědčí věcné osvobození od úhrady soudního poplatku, či mezi taková řízení, u nichž je bez ohledu na výši žalobního žádání stanoven poplatek paušální úhradou. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s citovanou judikaturou, pokud vycházel z nákladů, jež vzhledem k aktuálnímu stavu řízení je možné předpokládat, nikoliv z nákladů toliko hypotetických.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání v části, v níž dovolací řízení nebylo zastaveno, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 12. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru