Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3229/2011Rozsudek NS ze dne 31.01.2012

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3229.2011.1
Dotčené předpisy

§ 11násl. obč. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2047/12 ze dne 27.09.2012 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Kůrka


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3229/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce JUDr. Z. A., proti žalované obchodní společnosti EURONEWS, a.s., se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 103, IČO: 256 902 72, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 24, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 84/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010, č.j. 1 Co 457/2009-425, :takto:

I. Dovolání žalobce proti výrokům I. a II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2010, č.j. 1 Co 457/2009-425, se zamítá; ve zbývající části se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 37 C 84/2000-303, uložil výrokem I. žalované povinnost uveřejnit v týdeníku EURO omluvu ve znění „Omlouváme se JUDr. Z. A. za nepravdivé a ničím neodůvodněné výroky o tom, že vytuneloval společnost OSAN, o.p. v likvidaci, jak jsme uvedli či naznačili v článcích v našem deníku: Dne 22. 3. 1999 pod titulkem „Zrádce Konkursní podstaty“, dne 22.3.1999 pod titulkem „3 roky tunelování“, dne 2. srpna 1999 pod titulkem „Dvouhodinové samoděržaví“, dne 24.l.2000 pod titulkem „Ďáblův advokát“, dne 25.4.2000 pod titulkem “Odyssea firmy OSAN a dne 9.5.2000 pod titulkem „Konec mejdanu“. Vydavatelství týdeníku EURO, EURONEWS, a.s. Výrokem II. žalovanu uložil zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) částku 100.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu co do dále požadovaných 49.900.000,- Kč a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.

K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2010, č.j. 1 Co 457/2009-425, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaný byl povinen uveřejnit výše uvedenou omluvu. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně dále změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 100.000,-, výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III., výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a výrokem V. rozhodl o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení.

Odvolací soud připomněl, že hodnocení, zda obsahem, článků publikovaných žalovanou, na nichž žalobce založil svá skutková tvrzení, bylo zasaženo do žalobcova práva na ochranu osobnosti, je přímo závislé na tom, jak byla konkursním soudem posouzena činnost žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce OSAN, obch. podnik v likvidaci, z jakých důvodů byl žalobce zproštěn funkce správce konkursní podstaty a zda informace, zveřejněné v článcích publikovaných žalovanou, odpovídají závěrům, na nichž konkursní soud založil své rozhodnutí, přičemž od tohoto posouzení se posléze odvíjí i hodnocení přiměřenosti zkratky užité žalovaným v dotčených článcích, jmenovitě zkratky o „tunelování konkursní podstaty“ žalobcem, či jiných obdobných expresivních výrazů. Odvolací soud pak na základě rozboru průběhu konkursního řízení se zaměřením na otázku zproštění žalobce funkce správce konkursní podstaty v něm uzavřel, že v článcích, v nichž žalovaná o činnosti správce konkursní podstaty (tj. o činnosti žalobce) informovala, nebyly zveřejněny nepravdivé skutečnosti. Připomněl, že expresivní úsudek, v němž žalovaný v titulcích článků v novinářské zkratce hodnotil žalobcovu činnost, je nadsázkou, nacházející se mnohdy na hranici přiměřenosti, (avšak) založený na pravdivých informacích, které byly ve zmíněných článcích čtenářům poskytnuty. Hodnotící úsudek žalované měl co do svého základu oporu jak ve výhradách kolektivního orgánu věřitelů k postupu žalobce při vymáhání pohledávek úpadce, o nichž žalovaná informovala, tak v posouzení činnosti správce konkursní podstaty (žalobce) odvolacím soudem. Čtenáři nebylo odepřeno učinit si vlastní úsudek. Žalovaná, ač formulovala své hodnotící úsudky expresivně se značnou nadsázkou, neopustila prostor, který je vydavateli vymezen požadavkem pravdivé informace o skutečnostech sdělovaných veřejnosti. Byť tyto hodnotící úsudky uváděly osobu žalobce do souvislostí, jež obecně vzato nemohou být veřejností vnímány příznivě, podle odvolacího soudu je podstatné, že o hospodářských důsledcích postupu žalobce pro konkursní podstatu úpadce OSAN, obch. podnik v likvidaci, byla veřejnost informována objektivně. V článcích, jež zveřejnila žalovaná, tak nebylo (neoprávněně) dotčeno právo žalobce na ochranu osobnosti v intenzitě odůvodňující nárok na soudní ochranu ve smyslu ustanovení § 11nál. obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 1. listopadu 2010 a téhož dne nabyl právní moci. Proti tomuto rozsudku pak žalobce (dále jen „dovolatel“) podal v pondělí dne 3. ledna 2011 (tj. v poslední den dovolací lhůty) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Z obsahu dovolání je třeba dovodit (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že má na mysli uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a současně ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 téhož zákona. Vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonnou úpravou a s ústavním pořádkem České republiky, stejně jako není v souladu s komunitárním právem. Dovolatel obsáhleji připomíná jím dovozovaný vztah posuzovaného případu k událostem, jež se odehrály v zahraničí, a jež mají patrný konspirační charakter. Současně připomněl, že dovolání podává v době, kdy je vázán pobytem v zahraničí, takže je podrobně doplní až dodatečně po návratu do republiky. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, která má právnické vzdělání ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.

Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti dovolání - odlišný režim.

Dovolání žalobce, pokud napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a žaloba tak byla částečně zamítnuta, vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a je tedy v tomto rozsahu přípustné. Odlišná je situace, pokud dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou, o čemž bude podán výklad v závěru tohoto rozhodnutí.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po té v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. přezkoumal dovoláním dotčený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a dospěl k závěru, že v uvedené části není toto dovolání důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Bylo již uvedeno, že dovolání fakticky vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především z ustanovení § 11 a § 13 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.), přičemž nejevilo-li by se postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zmiňovaného ustanovení zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 obč. zák.). V daném případě jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 obč. zák. Dovolací soud konstatuje, že z napadeného rozsudku odvolacího soudu pak vyplývá obecný závěr, že tento soud z uvedených zásad skutečně také vycházel.

Ač je zřejmé, že dovolatel není srozuměn s tím, pokud odvolací soud v rámci z měny rozsudku soudu prvního stupně žalobu zamítl i co do částky 100.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích, neuvádí ve svém dovolání žádné skutečnosti, které by byly schopny správnost napadeného rozsudku v tomto výroku zpochybnit, a to ať z hlediska předpokladů dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tak s ohledem na dispozice ustanovení § 241a odst. 3 téhož zákona (okolnosti, které dovolatel ve svém dovolání exponuje, se ve své podstatě zásadně míjejí se skutkovým i právním základem, na němž je napadený rozsudek v uvedeném výroku zbudován). Proto při vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním (které již s ohledem na skutečnost, že bylo podáno poslední den dovolací lhůty, nemohlo již mít ambici být případně později doplněno o relevantní zdůvodnění – srovnej § 241b odst. 3 věta první o.s.ř.), je třeba rozhodnutí hodnotit jako správné. Nelze totiž uzavřít, že by napadené rozhodnutí v posuzovaném výroku ve věci samé z hlediska dovolacího důvodu uplatněného dovolatelem spočívalo na nesprávném právním posouzení věci (241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.), resp. že by vycházelo ze skutkových zjištění, která by neměla podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (241a odst. 3 o.s.ř.). Proto bylo toto dovolání v uvedeném rozsahu zamítnuto jako nedůvodné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

V případě, že dovolatel napadá dovoláním výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, a dovozují tak přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pak dovolací soud vzal na zřetel, že v označené věci není dovolání v této části především přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

S ohledem na skutečnost, že je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Jak již bylo naznačeno výše, dovolatel v dovolání nevymezuje relevantní právní otázky, které by se bezprostředně dotýkaly aplikace ustanovení § 11násl. obč. zák. odvolacím soudem. Napadené rozhodnutí proto nelze ve výše uvedených výrocích posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) proti němuž by bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), toto dovolání proti výše zmíněným výrokům jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ a § 243c odst. 2 téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. za situace, kdy žalobce na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru