Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3209/2018Usnesení NS ze dne 02.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3209.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3209/2018-207

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 332/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 54 Co 161/2017-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 28 C 332/2014-142, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč (výrok I rozsudku), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku). Usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 28 C 332/2014-153, pak soud opravil písařskou chybu v datu publikace svého rozsudku.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 70 Co 142/2012-176, pokud jím bylo žalobci uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení tehdejší žalované Městské části Prahy 3 částku 118 560 Kč. Uvedený výrok rozhodnutí odvolacího soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/2013.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovoláním první předestřená otázka, zda lze za nezákonné považovat rozhodnutí orgánu veřejné moci i tehdy, byla-li zrušena toliko jeho část o náhradě nákladů řízení, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud tuto otázku, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyřešil jednoznačně ve prospěch žalobce, když uvedl, že se přiklonil k názoru, že na závěr o nezákonnosti rozhodnutí nemá vliv okolnost, že bylo zrušeno „jen“ v části týkající se nákladů řízení. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K druhé dovolatelem položené otázce Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že adekvátnost konkrétní formy zadostiučinění závisí vždy na jedinečných skutkových okolnostech a její posouzení je úkolem soudu prvního stupně, přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012 nebo žalobcem v dovolání zmiňovaný rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).

V poměrech projednávané věci žalovanou včas a dobrovolně poskytnuté konstatování porušení práva zřetelně nebylo nepřiměřenou formou reparace zásahů do práv žalobce, zvláště za situace, kdy v dovolání se mu nepodařilo účinně zpochybnit závěr soudů obou stupňů, podle něhož není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a zdravotními a psychickými obtížemi popisovanými v průběhu řízení, od nichž žalobce vznik nemajetkové újmy především odvíjel. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů žalobce náklady řízení navíc hradil v pravidelných dílčích splátkách a podle nezákonného rozhodnutí nebyl veden výkon rozhodnutí, ani nařízena soudní exekuce.

Z obsahu dovolání lze implicitně dovodit, že žalobce rovněž zpochybňuje učiněná skutková zjištění a vůči nim alternativně staví vlastní skutkový základ, nicméně přehlíží, že dovolání je přípustné v zásadě jen pro řešení otázek právních. Námitka dovolatele v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Ve vztahu k dovoláním zpochybňovanému závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy způsobené zhoršením zdravotního a psychického stavu žalobce, rovněž ve vztahu k námitce, že měly být provedeny i jiné žalobcem včas navržené důkazy, že odvolací soud měl přihlédnout též k délce řízení, která vydání nezákonného rozhodnutí předcházela a konečně pokud jde o zpochybnění dovoláním výslovně napadeného výroku II rozsudku odvolacího soudu, o nákladech řízení, žalobce v podaném dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Žalobce v uvedeném rozsahu neuvedl, od jaké konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl podle jeho názoru odvolací soud odchýlit.

Dovolací soud podle § 241a odst. 5 o. s. ř. konečně nepřihlížel k obsahu dovolání žalobce ze dne 5. 12. 2017, v němž uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu a vymezil důvody dovolání, neboť v té době nebyla splněna podmínka stanovená v § 241 o. s. ř., tedy dovolání nebylo sepsáno advokátem.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 3. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru