Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3142/2017Usnesení NS ze dne 15.11.2017

HeslaNeplatnost právního úkonu
Vázanost rozhodnutím soudu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3142.2017.2
Dotčené předpisy
§ 135 odst. 1 o. s. ř.|§ 49a obč. zák.|§ 243c odst. 1 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3142/2017-214

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) E. B., a b) M. B., obou zastoupených Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, proti žalovaným 1) D. K., a 2) J. K., zastoupeným JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Labská louka 650, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 3/2014, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 24 Co 261/2016-175, takto:

Dovolání žalovaných se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2016, č. j. 7 C 3/2014-148, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „každý z žalobců je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ pozemkových parcel – orná půda – trvalý travní porost, nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území B. u T., obec T., vedeném Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště S.“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V dané věci žalobci jako kupující uzavřeli s původní vlastnicí předmětných pozemků E. T. jako prodávající dne 28. září 1995 kupní smlouvu o převodu uvedených pozemků, na základě které však nebyl povolen vklad do katastru nemovitostí, jelikož vkladový návrh (ač převodkyně přislíbila žalobcům, že takový návrh u příslušného katastrálního úřadu učiní) převodkyní příslušnému katastrálnímu úřadu nebyl podán. Dne 21. prosince 2013 E. T. jako prodávající uzavřela s žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu, na základě které uvedené pozemky prodala žalovaným do jejich společného jmění; právní účinky vkladu práva podle této smlouvy vznikly dnem 23. prosince 2013. Posléze žalovaní, v průběhu trestního řízení vedeného proti E. T. pro spáchání přečinu podvodu, od posledně uvedené převodní smlouvy (dne 21. prosince 2013) odstoupili.

Soud prvního stupně s ohledem na pravomocné odsouzení převodkyně ze spáchání přečinu podvodu dospěl k závěru, že od této smlouvy nebylo možné odstoupit, „neboť kupní smlouva uzavřená způsobem kvalifikovaným jako přečin podvodu je absolutně neplatná.“ Meritorní rozhodnutí soud prvního stupně založil na právně kvalifikační úvaze, že: „věc posuzoval podle právních předpisů platných do 31. 12. 2013 (občanského zákoníku a zákona č. 265/1992 Sb.) s odkazem na ustanovení § 3028 NOZ. Tento závěr je zároveň opřen o nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/2015, který lze vztáhnout i na projednávanou věc. Soud tak upřednostnil právo žalovaných nabýt vlastnictví na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí podle shora citovaného zákona a dal tak přednost před tvrzenými nároky žalobců. Soud vycházel ve shodě s citovaným nálezem, že v opačném případě by byl neopodstatněně upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, před Ústavním soudem akcentovaným principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu.“

K odvolání všech účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 24 Co 261/2016-175, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud přistoupil k vydání kasačního usnesení (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění jeho písemného vyhotovení) z následujících důvodů:

a) závěry soudu prvního stupně postrádají logiku v tom, že jimi dává nalézací soud bez dalšího „přednost“ vlastnickému právu žalovaných, aniž by se blíže zabýval otázkou, jaký právní titul pro takový zápis jim vlastně svědčí, pakliže uvedený soud současně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaní uzavřeli s E. T.;

b) pro závěry soudu prvního stupně nesvědčí ani princip (neúplné) materiální publicity obsažený v § 11 zákona č. 265/1992 Sb.;

c) podle názoru odvolacího soudu podvodné jednání může způsobovat pouze relativní neplatnost právního úkonu, došlo-li k němu v omylu za předpokladů stanovených v § 49a obč. zák.; uvedenou právní otázkou se ovšem soud prvního stupně nezabýval;

d) z obsahu spisu neplyne, že by se žalovaní dovolali vůči převodkyni E. T. neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu § 49a obč. zák. (tj. pro omyl vyvolaný převodkyní úmyslně, za který byla převodkyně pravomocně odsouzena); bude proto nezbytné, aby v dalším řízení soud prvního stupně posoudil, zda a jaké právní účinky takovýto jednostranný právní úkon ze strany žalovaných vyvolal, tj. zda způsobil zánik smluvního vztahu podle předmětné převodní smlouvy.

Pro další řízení odvolací soud mimo jiné uložil soudu prvního stupně, aby v závislosti na výsledcích řízení se zabýval případně splněním podmínek vydržení u žalobců, a zohlednil též v kasačním rozhodnutí připomenutou judikaturu Ústavního soudu k právní problematice „nemo plus iuris“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňují dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezují tím, že odvolací soud jednak nesprávně vyřešil právní otázku týkající se (relativní) neplatnosti předmětné kupní smlouvy, když pominul, že soud prvního stupně byl ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán trestním rozhodnutím ohledně spáchání trestního činu a osoby pachatele, pročež uvedená kupní smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatná, a dále nesprávně „vyložil otázku střetu na jedné straně ochrany vlastnického práva ‚původních‘ vlastníků nemovitosti a na druhé straně dobrověrných nabyvatelů. Dobrověrní nabyvatelé měli legitimní očekávání nabytí vlastnického práva, když uzavřeli smlouvu s údajným vlastníkem, evidovaným v katastru nemovitostí a splnili tak všechny zákonné požadavky pro nabytí vlastnického práva převodem, včetně vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovolání napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci v písemném vyjádření k dovolání naopak zcela přisvědčili právním závěrům odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.

Nejvyšší soud předně uvádí, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Jelikož předmětné kupní smlouvy (které účastníci uzavřeli s E. T.) byly uzavřeny v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, pro posouzení věci se zde podle § 3028 odst. 3 o. z. uplatní režim dosavadní právní úpravy.

Právní názor odvolacího soudu týkající se relativní neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaní uzavřeli s původní vlastnicí pozemků E. T., je zcela souladný s ustálenou rozhodovací praxí (nejen) dovolacího soudu.

Výkladem a aplikací § 135 odst. 1 o. s. ř., jenž mj. stanoví, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/1998, rozsudek ze dne 26. září 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/1999, rozsudek ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 3213/2007, usnesení ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2931/20008, rozsudek ze dne 27. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). V nich formuloval závěr, podle něhož je soud ve smyslu uvedeného ustanovení vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo je spáchal, je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. V trestním řízení je pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaký následek tímto skutkem poškozenému vznikl.

Jestliže ve výroku trestního rozsudku o vině jsou obsaženy znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, které jsou zároveň i znaky vymezujícími okolnosti pro rozhodnutí o uplatněném civilním nároku, je soud v občanskoprávním řízení ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. takovým pravomocným trestním rozsudkem vázán, přičemž mu v občanskoprávním řízení nepřísluší ani posuzovat otázku zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004).

Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 1994/2014, v němž se mj. (též ve vztahu k dosahu § 135 odst. 1 o. s. ř.) uvádí: „...je zřejmé, s přihlédnutím k obsahu shora cit. výrokové části předmětného trestního rozsudku, že znaky protiprávního jednání žalovaného 1), jež byly soudem v trestní věci podřazeny pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu, jsou též podřaditelné pod skutkovou podstatu neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 49a (neplatnost z důvodu omylu), a zakládaly tak žalobkyni právo tuto neplatnost právního úkonu zákonem předepsaným způsobem uplatnit. V rozsahu těchto právně významných skutkových okolností vyplývajících z předmětné výrokové znělky označeného trestního rozsudku, jež naplňují též znaky (relativní) neplatnosti právního úkonu dle § 49a obč. zák., jsou soudy dle § 135 odst. 1 o. s. ř. uvedeným trestním rozhodnutím (předmětnou částí výroku o vině žalovaného 1/) vázány.

Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Podle § 40a věty první obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení (mimo jiných) § 49a, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.

V rozhodovací praxi (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že sama okolnost, že jedna ze smluvních stran byla odsouzena pro trestný čin podvodu, neboť v souvislosti s předmětným právním úkonem měla uvést druhou smluvní stranu (poškozenou) v omyl, nečiní ještě takovou smlouvu absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák. Nejvyšší soud v tomto směru ustáleně judikuje, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.) (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, publikovaný pod č. 28/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; připomíná se, že za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu je třeba považovat rozhodnutí dovolacího soudu, které obsahuje předmětný právní názor na řešení příslušné právní otázky, a jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 1072/2016).

Se závěry obsaženými v R 36/2008 (a to právě ve vazbě na trestněprávní rovinu věci) se mj. ztotožnil i Ústavní soud, který např. ve svém usnesení ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/2005 (in http://nalus.usoud.cz), vyložil, že „naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák.“).

Poukazují-li dovolatelé v dovolání na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, podporující jejich právní argumentaci o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy podle § 39 obč. zák., zcela pomíjejí, že tento názor byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, publikovaného ve Sbírce soudních a stanovisek pod číslem 70/2011. V tomto rozhodnutí uvedený velký senát judikoval: „Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.).“

Z vyloženého vyplývá, že na podkladě této dovolací argumentace se žalovaným přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nepodařilo.

Ve zbývající dovolací argumentaci žalovaní pouze poukazují na řešení střetu (ve stručnosti shrnuto) katastrálních vlastníků a dobrověrných nabyvatelů, a nedůvodně vytýkají odvolacímu soudu, že ten v napadeném kasačním rozhodnutí nesprávně řešil otázku předmětného střetu při ochraně vlastnických práv, aniž by v tomto ohledu právně relevantním způsobem vymezili předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.

Ve skutečnosti ovšem odvolací soud z hlediska případné skutkové eventuality, k níž by v dalším řízení soud prvního stupně mohl dospět, poukázal též na předmětnou judikaturu Ústavního soudu v řešení právní otázky „nemo plus iuris“, jakož i na posléze tuto judikaturu reflektující soudní praxi dovolacího soudu. Uložil současně soudu prvního stupně zabývat se otázkou vydržení vlastnického práva ze strany žalobců.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. listopadu 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru