Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3116/2019Usnesení NS ze dne 25.02.2020

HeslaŽaloba
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3116.2019.1
Dotčené předpisy

§ 43 o. s. ř.

§ 79 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3116/2019-467

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Malé Náměstí 73, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 182/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č. j. 70 Co 143/2019-431, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č. j. 70 Co 143/2019-431, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 2. 2019, č. j. 15 C 182/2016-419, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení domáhá na žalované 1) zaplacení částky 283 101 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 37/2010 a na žalované 2) zaplacení částky 9 791 017 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou v žalobě specifikovaných správních řízení, a dále náhrady škody ve výši 29 000 Kč s příslušenstvím, jež má představovat náklady právního zastoupení žalobce a uhrazené soudní poplatky v řízeních před správními soudy a Ústavním soudem.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 2. 2019, č. j. 15 C 182/2016-419, odmítl žalobu o náhradu nemajetkové újmy vůči České republice – Ministerstvu obrany [žalovaná 2)].

3. Soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. 15 C 182/2016-384, vyzval žalobce k upřesnění té části žaloby, která se týká nároku vůči žalované 2) ve výši 9 791 017 Kč s příslušenstvím. Žalobce na uvedenou výzvu reagoval podáními ze dne 16. 10. 2018, 26. 10. 2018 a 18. 11. 2018. Soud prvního stupně následně posuzoval obsah uvedených podání a zhodnotil, že žalobce nedostál povinnosti tvrzení, neboť nevymezil srozumitelně a určitě nesprávný úřední postup žalované 2), případně nezákonná rozhodnutí žalované 2), jež mu měla způsobit vznik nemajetkové újmy, neurčil konkrétní částku odškodnění a ani neuvedl, v čem je spatřována příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, případně nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy. Z tohoto důvodu v souladu s § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, soud žalobu co do rozsahu částky 9 791 017 Kč s příslušenstvím odmítl.

4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

5. Odvolací soud předně konstatoval, že nepovažuje odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k odmítnutí žaloby co do zaplacení částky 9 791 017 Kč s příslušenstvím za úplné a přiléhavé, proto jej v napadeném usnesení doplnil. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nevylíčil, z jakých skutečnostní dovozuje vznik újmy. Podle odvolacího soudu totiž žalobce ve svých podáních ze dne 16. 10. 2018, 26. 10. 2018 a 18. 11. 2018 vysvětlil, že napadá neformální způsob vyřízení svých podnětů vůči žalované 2). Odvolací soud v této souvislosti zároveň konstatoval, že skutková tvrzení uvedená žalobcem si vzájemně odporují a nejsou jednoznačná, neboť vznik újmy a nárok na finanční odškodnění žalobce původně spojoval s řízeními již uzavřenými, následně ale totožná řízení označuje žalobce za dodnes trvající. Stěžejní nedostatek žaloby ovšem odvolací soud spatřoval v logickém rozporu žaloby spočívajícím v rozdílu mezi tím, co žalobce požaduje v žalobním petitu (zadostiučinění ve výši 9 791 017 Kč s příslušenstvím) a součtem konkrétních částek u jednotlivých nároků uvedených v podání ze dne 26. 10. 2018, které výše v petitu uplatněné částky nedosahují. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že z těchto důvodů není žaloba ohledně nároku na zaplacení částky 9 791 017 Kč s příslušenstvím projednatelná, a usnesení soudu prvního stupně proto potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, doplněným ve lhůtě pro podání dovolání dne 1. 8. 2019 a 2. 8. 2019. Žalobce v něm s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby pro vady, neboť nebyl odvolacím soudem poučen o odporujících si skutkových tvrzeních ohledně ukončení jednotlivých řízení vedených žalobcem se žalovanou 2) a o odstranění rozporu mezi součtem nárokovaných částek a částkou uvedenou v žalobním petitu. Žalobce má rovněž za to, že řízení je zatíženou vadou spočívající v tom, že jej soud měl poučit o právu nechat se zastoupit v řízení kvalifikovanou osobou, jakož i tím, že napadené usnesení nebylo pro žalobce předvídatelné.

7. Žalovaná 2) k dovolání uvedla, že souhlasí s odmítnutím žaloby, neboť žalobce i přes výzvy soudu své podání dostatečně nekonkretizoval a ani žádným relevantním důkazem svá tvrzení neprokázal.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

9. Dovolání žalobce byla podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Nejvyšší sodu shledal dovolání přípustným jednak pro řešení otázky odmítnutí žaloby z důvodu neurčitosti vylíčených skutkových tvrzení, jednak pro rozpor mezi formulací žalobního petitu s jeho odůvodněním, neboť tyto otázky procesního práva byly odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

13. Dovolání je důvodné.

14. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

15. Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

16. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

17. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).

18. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj, tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).

19. Nedostatek náležitostí žaloby naopak brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, nebo ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).

20. V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na závěru, že skutková tvrzení žalobce nejsou jednoznačná ohledně toho, zda žalobce považuje řízení vedená se žalovanou za ukončená, či nikoliv. Dovolací soud se ztotožňuje se žalobcem, že jeho podání ze dne 16. 10. 2018, 26. 10. 2018 a 18. 11. 2018 obsahovala (alespoň v minimální míře) dostatečné množství údajů, které svědčily pro závěr, že uvedená řízení vnímá jako neukončená. To se ostatně podává i ze samotného odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který rozpor mezi tvrzeními žalobce spatřuje nikoliv ve skutečnostech uvedených v podáních žalobce ze dne 16. 10. 2018, 26. 10. 2018 a 18. 11. 2018, ale ze skutečností, jež žalobce uvedl v rámci předběžného projednání nároku u žalované 2). Z obsahu uvedených podání proto lze dovodit, že žalobce spatřuje nesprávný úřední postup žalované 2) v tom, že dosud nerozhodla formálně o žádostech žalobce, proto tato řízení považuje za neukončená. Tato tvrzení žalobce jsou k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení dostatečná. V tomto směru je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, nesprávné.

21. Nejvyšší soud dále uvádí, že zásada, podle níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4722/2008), a tedy i jejího petitu. K požadavku, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uvedl, že jej nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, přičemž stačí, pokud ji lze z obsahu bez pochybností dovodit (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2632/2017).

22. Z rozhodnutí odvolacího soudu se přitom podává, že logický rozpor žaloby je spatřován mezi zněním petitu a k němu uvedenými skutkovými tvrzeními, konkrétně že požadovaná částka zadostiučinění ve výši 9 791 017 Kč s příslušenstvím přesahuje součet částek uvedených v podání žalobce ze dne 26. 10. 2018. Tento nedostatek žaloby ovšem nebránil v pokračování v řízení, resp. projednání a rozhodnutí o nároku žalobce na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žaloba, která je projednatelná, nemusí být totiž žalobou, na jejímž základě lze žalobnímu požadavku vyhovět; tomu – vedle samotné nedůvodnosti nároku – může bránit i ta okolnost, že ani v pozdějším průběhu řízení nebyly uplatněny všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci (srov. § 101 odst. 1 o. s. ř.). Pokud tedy žalobce v petitu žaloby jasně a jednoznačně uvedl, jaká konkrétní povinnost má být žalované rozsudkem soudu uložena, avšak nepodložil ji veškerými skutkovými okolnostmi odůvodňujícími jeho nárok, což mělo za následek odvolacím soudem vytýkaný početní rozdíl, pak nejde o logický rozpor žaloby, ale o nedostatečná skutková tvrzení žalobce, která lze procesním postupem (výzvou podle § 118a o. s. ř.) v průběhu řízení odstranit. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že i v této části je právní posouzení provedené odvolacím soudem nesprávné.

23. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

24. Žalobcem namítanou vadu řízení týkající se poučení žalobce o právu požádat o ustanovení zástupce pro řízení podle § 30 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud neshledal. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že poučit o možnosti uplatnit právo na ustanovení zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř. by měl soud každého účastníka, u nějž přichází v úvahu osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. Takovým účastníkem bude zejména ten, u nějž se lze domnívat, že jeho osobní poměry (zdravotní stav, pokročilý věk, sociální postavení) nejsou příznivé. Uvedeného poučení by se proto mělo dostat takovému účastníku, z jehož projevů (podání či přednesů) či jiných skutečností za řízení zaznamenaných lze usoudit, že by zmíněné předpoklady pro ustanovení zástupce mohly být dány (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2249/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 422/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007). Z podání žalobce v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, stejně tak před soudem dovolacím, předpoklady pro ustanovení zástupce pro řízení nevyplynuly, a ani sám žalobce žádné takové skutečnosti neuvedl.

25. Nejvyšší soud se dále zabýval žalobcem namítanou vadou řízení spočívající v nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Překvapivými rozhodnutími jsou obecně taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Uvedené závěry Nejvyššího soudu se uplatní i ve věcech, kdy odvolací soud rozhodoval nemeritorním rozhodnutím výlučně o procesní otázce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014).

26. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodnutí o odmítnutí žaloby ze závěru, že žalobce řádně nevymezil nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, neurčil částku, kterou požaduje jako zadostiučinění, a ani neuvedl, v čem je spatřována příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, případně nezákonným rozhodnutím a vznikem nemajetkové újmy. Odvolací soud naproti tomu založil své rozhodnutí na tom, že žalobce předložil soudu nejednoznačná a odporující si tvrzení ohledně způsobu ukončení řízení vedených se žalovanou 2) a dále na nesouladu mezi částkou uvedenou v petitu žaloby a součtem částek konkretizovaných v podání ze dne 26. 10. 2018. Odvolací soud tudíž své rozhodnutí založil na jiných důvodech, než soud prvního stupně, přičemž neumožnil žalobci se k odlišným důvodům pro své rozhodnutí ve věci vyjádřit. V důsledku toho je řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

VI. Závěr

27. Z výše vyložených důvodů dovolací soud usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

28. Na soudu prvního stupně bude, aby posoudil důvodnost žalobního požadavku žalobce rovněž v rozsahu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatněného vůči žalované 2).

29. Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru