Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3111/2013Usnesení NS ze dne 18.12.2013

HeslaDědění
Dovolací důvody
Katastr nemovitostí
Žaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3111.2013.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 514/14 ze dne 29.11.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jan Filip

IV. ÚS 896/14 ze dne 20.12.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk

II. ÚS 955/14 ze dne 14.12.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková

I. ÚS 971/14 ze dne 13.12.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David

IV. ÚS 995/14
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3111/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 10, Sámova 4/220, proti žalovaným 1) Veta Real, s r. o., se sídlem v Praze 10, Před Skalkami II. 184/5, identifikační číslo osoby 25064410, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, 2) Ing. J. Š., zastoupenému JUDr. Tomášem Capouškem, Ph. D., MBA, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, 3) Stings, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638, identifikační číslo osoby 47549963, 4) Ing. J. D., oběma zastoupeným JUDr. Zuzanou Streublovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Vodňanského 10, 5) P. H., 6) R. H., oběma zastoupeným JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, 7) M. H., 8) J. H., oběma zastoupeným Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, 9) M. Ch., 10) E. A., obě právně zastoupeny Mgr. Ing. Michalem Roubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka 1058/8, o určení vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 124/2006, o odvolání žalovaných 1), 2) 3), 4), 7) a 8) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2011, č. j. 24 Co 221/2011-1067, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítají.

II. Žalovaní 1), 2), 3), 4), 7), a 8) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Klímy, advokáta se sídlem v Praze 10, Sámova 4/220.

Odůvodnění:

Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s čl. II bodem 1. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodem 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále již „o. s. ř.“).

Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení, avšak dříve, než věc byla s dovoláními předložena Nejvyššímu soudu, zemřela (dne 26. června 2012) původně žalovaná 9) O. K., posledně bytem v P., Okresní soud v Benešově po pravomocně skončeném dědickém řízení usnesením ze dne 18. června 2013, č. j. 5 C 124/2006-1232, rozhodl, že v řízení bude na straně žalované 9) pokračováno s dědičkami zemřelé O. K., a to s M. Ch. a E. A., oběma bytem shora.

Věc s dovoláními byla předložena Nejvyššímu soudu dne 24. září 2013.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 1. prosince 2011, č. j. 24 Co 221/2011-1067, kterým byl (jako věcně správný) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 17. září 2010, č. j. 5 C 124/2006-854, jímž bylo určeno, že zůstavitel V. K., byl kde ni svého úmrtí (26. července 2001) vlastníkem specifikovaného nemovitého majetku (odvolací soud tento rozsudek potvrdil s výrokem, v němž upřesnil označení předmětných pozemků), podali žalovaní 1), 2), 3), 4), 7) a 8) (prostřednictvím svých advokátů) včasná a (co jejich obsahu) řádná dovolání, která však nejsou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustná, a nebyla shledána přípustnými ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacímu důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v souvislosti s předchozí úpravou dovolacího řízení, která byla v tomto případě aplikována) zaujímal konstantní právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/1 (poznámka: všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, zatím co označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), ale až uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž podle závěru uvedeného v dalším nálezu Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).

Jak bude vyloženo níže, žádný z dovolatelů v podaném dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Z dovolání nevyplývá ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí příslušná podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně.

Žalovaná 1) ve svém dovolání v rozporu s § 237 odst. 3 větou za středníkem o. s. ř. nepřípustně namítá okolnosti týkající se dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž přichází v úvahu pouze výjimečně, a to v případě, že otázka zda je či není takové vady řízení, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně právního) předpisu. Žalovanou namítaná vada řízení (formulační úpravy při převzetí formulace z žalobního petitu do rozsudečného výroku; k tomu srov. odkaz odvolacího soudu v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku na str. 11 na rozhodnutí dovolacího soudu) takový střet právních názorů nepředstavuje, a takto vytčená vada tudíž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Ani dovolací argumentace stran nesprávného právního posouzení věci není relevantní.

Námitka brojící proti zvolené formě určovací žaloby, jejíž převzetí do rozsudku nemůže vyvolat důsledek spojený se zápisem (ve formě záznamu) do katastru nemovitostí, rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu žalobce se může domáhat určení, že jeho právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí; na základě takového určení lze žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005). Odkazuje-li proto žalovaná 1) na stanovisko Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 27. 6. 2006 (v dovolání je nesprávně uvedeno datum vydání tohoto stanoviska „27. 6. 2007“), č. j. ČZÚK 2782/2006-15, který vyjádřil právní názor, že rozhodnutí soudu o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, není tzv. záznamovou listinou „a pro zápisy v katastru nemovitostí je proto listinou bez významu…Takové rozhodnutí může být pouze podkladem k projednání dědictví. Následné dědické rozhodnutí může být podkladem k vyznačení duplicitního zápisu vlastnictví [poznámka Nejvyššího soudu: po novelizaci mj. § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění (platného a účinného do 31. prosince 2013), prostřednictvím zákona č. 349/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 265/1992 Sb., a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, duplicitní zápis vlastnického práva již nepřicházel v úvahu]. Soudem potvrzený dědic poté musí žalovat dnešního zapsaného vlastníka nemovitosti a teprve v případě, že i tato žaloba bude úspěšná, může být žalobce v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník dotčené nemovitosti“, pak je v tomto stanovisku pouze reflektován důsledek vydání takového soudního rozhodnutí ve vztahu ke katastru nemovitostí (že nepředstavuje tzv. záznamovou listinu). Tímto stanoviskem se ovšem neřeší a pochopitelně ani řešit nemůže situace vyložená shora cit. rozsudkem dovolacího soudu.

Pokud žalovaná 1) odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 534/2002, zcela pomíjí to, co správně již vyložil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 12, poukázal-li na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53 ročník 2007, který judikoval: „Existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny.“ Tento právní názor se prosadí obdobně i v případě absolutní neplatnosti kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010).

Argumentuje-li žalovaná 1) na podporu svého právního názoru shora rozhodnutím dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, pomíjí zcela, že v tomto rozhodnutí je řešena otázka synallagmatického závazku ve vazbě na otázku promlčení; ani tímto rozhodnutím ovšem nedošlo v žádném případě ke změně právního názoru, jak vyplývá z rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1836/2005. Je třeba si uvědomit, že v případě absolutní neplatnosti převodní smlouvy je jednak založen již v označeném rozhodnutí dovolacího soudu popsaný synallagmatický vztah, avšak kromě toho existence absolutního vlastnického práva (s účinky erga omnes) již ze své podstaty umožňuje dědici (dědicům), aby se uvedenou žalobou domáhali určení, že ke dni úmrtí zůstavitele předmětné nemovitosti byly v jeho vlastnictví, aby tak posléze mohl být takový majetek projednán v dědickém řízení a byly vytvořeny předpoklady pro zjednání souladu mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právní stavem.

Konečně ani argumentace dobrou vírou při nabytí nemovitého majetku, s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, nemohla založit přípustnost tohoto dovolání. Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozsudku ze dne 23. října 2013, č. j. 30 Cdo 2433/2013, zohlednil svou dosavadní judikaturu, judikaturu Ústavního soudu i publikovanou odbornou literaturu, v níž byl řešen uvedený problém, přihlédl také i k judikatuře Nejvyššího soudu Slovenské republiky i judikatuře Ústavního soudu Slovenské republiky (vzhledem k obdobné právní úpravě), a opětovně – stejně jako ve svých předchozích rozhodnutích – setrval na právním názoru, že „Vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval.“ Nezbývá proto, než žalovanou 1), resp. všechny dovolatele na toto rozhodnutí dovolacího soudu odkázat, neboť zde není žádného důvodu, aby Nejvyšší soud uvedenou právní otázku řešil v novém rozhodnutí jinak. K námitce týkající se zhodnocení nemovitostí lze pak ve stručnosti uvést následující:

Ten, kdo uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s nevlastníkem, byť podle ní dojde ke vkladu vlastnické práva v jeho prospěch, nestává se jejím vlastníkem; pokud při uzavírání smlouvy byl v dobré víře (že nemovitost kupuje od vlastníka), má postavení oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. V takovém případě má tento „‚nabyvatel“ zákonné právo vůči vlastníkovi nemovitosti na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost po dobu své oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení nemovitosti ke dni jejího vrácení.

Kromě toho, že „nabyvatel“ jednající v dobré víře má vůči vlastníkovi právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost, má rovněž v důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy vůči prodávajícímu právo domáhat se vydání všeho, co na základě takto neplatné převodní smlouvy prodávající od něj dostal, resp. uplatní se zde pravidlo chování o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše co podle ní dostal.

Dovolání žalovaného 2) se nese ve stejném duchu argumentace jako u žalované 1) (vzájemná plnění dle § 457 obč. zák., dobrá víra při nabytí od nevlastníka), a proto postačí odkázat na shora již vyložené (judikaturou připomenuté) právní závěry dovolacího soudu. Ani toto dovolání nebylo tudíž shledáno přípustným.

Žalovaní 3) a 4) v dovolání nepřípustně uplatňují okolnosti vymezující dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., k nimž při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze – jak je explicitně uvedeno v § 237 odst. 3 civilního kodexu – přihlížet. Zpochybňují totiž skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel také odvolací soud a která při posuzování přípustnosti dovolání nelze v dovolacím řízení jakkoliv revidovat. Přesto lze nad rámec odůvodnění tohoto usnesení uvést, že soud prvního stupně po provedeném řízení zákonu odpovídajícím způsobem vyložil právně relevantní skutková zjištění, jež učinil po zhodnocení důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., a své skutkové a právní závěry vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, zcela v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud pak rovněž zákonu odpovídajícím způsobem (vyjma otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka) se pečlivě vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami, přičemž při právním posouzení věci pečlivě a správně učinil příslušné odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud žalovaní 3) a 4) rovněž poukazovali na otázku dobré víry a v této souvislosti zdůrazňovali využitelnost právního názoru, jenž byl vyložen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, č. j. 28 Cdo 3342/2011, považuje dovolací soud za žádoucí opětovně odkázat na svůj rozsudek ze dne 23. října 2013, č. j. 30 Cdo 2433/2013, ve kterém je vyloženo, že uvedený právní názor [ostatně z hlediska jeho dosahu jinak, než činí dovolatelé, interpretovaný samotným předsedou zmíněného senátu – k tomu srov. David, L.: O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního) nevlastníka, Právní rozhledy č. 2/2013, str. 62, a dále komentář k rozhodnutí publikovanému pod č. 119 v časopise Soudní rozhledy č. 11-12/2013] představuje ojedinělé odchýlení se od jinak ustálené judikatury Nejvyššího soudu k předmětné materii. A jak již bylo uvedeno v komentáři k posledně uvedenému judikátu: „Netřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že zcela jiná judikatorní situace by nastala v případě, pokud by Ústavní soud v obdobných skutkových poměrech, při kterých je v soudní praxi poukazováno na nezbytnost poskytnutí ochrany dobrověrného nabyvatele, zaujal právní názor o přímé aplikovatelnosti příslušného ústavněprávního předpisu; v takovém případě by ve skutkově obdobných věcech bylo povinností soudů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy předmětný nález, resp. jeho nosné důvody (o přímé aplikovatelnosti příslušného ústavněprávního předpisu) respektovat a se vší důsledností a respektem k Ústavnímu soudu coby českému orgánu ochrany ústavnosti promítnou do rozhodovací praxe“ (v úvahu by přicházelo předložení věci „malým“ senátem velkému senátu Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – k tomu srov. též Vrcha, P.: K nabytí nemovitosti od nevlastníka, Právní rozhledy č. 2/2012, str. 758). I když se tedy odvolací soud nezabýval otázkou nabytí nemovitosti od nevlastníka, tento dílčí nedostatek procesního charakteru nemohl sám o sobě založit přípustnost dovolání, neboť v této otázce Nejvyšší soud zaujímá zcela jednoznačný právní názor, jak byl již shora vyložen; případné zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu by tak v tomto ohledu nemohlo přivodit žádnou změnu ve smyslu, že pro okolnosti daného případu by bylo možno zvažovat nabytí nemovitosti v dobré víře; možné to není, neboť takový právně kvalifikační závěr by neměl hmotněprávní oporu, přičemž prostřednictvím institutu oprávněného držitele či dobré víry nelze v daném směru odvíjet řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka.

Rovněž dovolání žalovaných 7) a 8) obsahuje nedůvodnou argumentaci ohledně odkazu na § 457 obč. zák., na výklad dobré víry při nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže i v tomto případě dovolací soud odkazuje na závěry shora formulované. K okolnostem představujícím důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nebylo možné (vzhledem k již opakovaně připomenutému § 237 odst. 3 o. s. ř.) při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout.

Protože podání dovolání směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nejsou z výše vyložených důvodů přípustná, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných 1), 2), 3), 4), 7) a 8) byla odmítnuta, v důsledku čehož vzniklo žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže označeným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem (nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) účelně vynaložené náklady žalobkyně sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.

Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 18. prosince 2013

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru