Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3082/2012Usnesení NS ze dne 21.08.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3082.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 3 o. s. ř.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3082/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobců a) J. R., b) K. V., obou zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, Moreno Vlk & Asociados, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 324/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 25 Co 42/2012-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 9. 2011, č. j. 14 C 324/2010-62, co do zamítnutí nároku žalobců a) a b) na zaplacení částky ve výši 312.773,50 Kč a zrušil jej co do povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců a) i b) částku 30.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení; v tomto rozsahu vrátil odvolací soud věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se v žalobě domáhali společně a nerozdílně náhrady škody ve výši 312.773,50 Kč, odpovídající pohledávce žalobců ve výši 54.619,- Kč s příslušenstvím, kterou se jim jako oprávněným nepodařilo vymoci po povinné v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp zn. 14 Nc 9882/2007 (dále jen „posuzované řízení“) a náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 30.000,- Kč pro každého z žalobců.

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, kterým byl co do částky 312.773,50 Kč potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, podali žalobci dovolání, jež opírají o dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam pro rozhodnutí v konkrétním případě a zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo, jak to předpokládá § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolatelé v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, která by zakládala zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., nepředkládají.

Posouzení nároku žalobců na náhradu škody ve výši 312.773,50 Kč odvolacím soudem stojí na závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno k tvrzení, že chybný úřední postup soudu znemožnil uspokojení jejich pohledávky v posuzovaném řízení, když ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačili důkazy ke svým tvrzením o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a vzniklou škodou. Tento závěr žalobci v dovolání nijak nezpochybňují, když se toliko dotazují, „jaký vliv má na existenci příčinné souvislosti mezi průtahy v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí a způsobenou škodou skutečnost, že povinná vlastnila majetek, z něhož hradila své závazky v době řízení, pokud v průběhu následné exekuce takový majetek zjištěn nebyl“ a „zda při prokazování příčinné souvislosti u částek nepřesahujících obvyklé majetkové poměry občanů stačí odkázat na existenci takto prokázaného a následně povinnou odstraněného majetku, nebo je třeba podrobně zjišťovat a prokazovat výši případného zdroje tohoto majetku“.

Nadto je otázka existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, na které odvolací soud založil své rozhodnutí, otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozených jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck) a představuje tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Námitka žalobců, že je soud prvního stupně řádně nevyzval k doplnění důkazů k prokázání jejich sporných tvrzení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je námitkou vady řízení, ke které rovněž nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Nehledě na to, že se žalobcům daného poučení dostalo při jednání odvolacího soudu dne 15. 5. 2012 a žalobci na ně prostřednictvím svého zástupce nijak nereagovali.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2013

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru