Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3078/2019Usnesení NS ze dne 11.12.2019

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3078.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 31a odst. 1,2 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3078/2019-617

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce P. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 556 744,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 241/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, č. j. 69 Co 307/2018-462, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky (v součtu) jako náhrady nemajetkových újem a škod vzniklých v rámci trestního řízení vedeného Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 3 T 130/2008, kde byl žalobce obviněným, a které skončilo zproštěním obžaloby. Žalobce požadoval náhradu ve výši 150 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, náhradu ve výši 450 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou vazebním stíháním a náhradu ve výši 5 000 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Dále požadoval náhrady jednotlivých škod jak ve výši 26 350 Kč za ušlý zisk během trvání vazby, tak ve výši 59 916,50 Kč za náklady na právní zastoupení v dotčeném řízení, dále ve výši 510 246,58 Kč, kdy škoda měla představovat 20% úrok ze složené kauce za dobu, kdy s peněžními prostředky nemohl žalobce nakládat, a konečně ve výši 360 000 Kč za poškození zdraví (spolu s náklady na předložené lékařské zprávy ve výši 231 Kč).

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 17 C 241/2014-394, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 6 361 744,08 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a specifikovaný úrok z prodlení z částky 195 000 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 77 500 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a specifikovaný úrok z prodlení z částky 117 500 Kč (výrok II), zastavil řízení o zaplacení částky 117 500 Kč (výrok III) a rozhodl o náhradách nákladů řízení výroky IV, V, VI.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé ohledně částky 150 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok I), potvrdil jej také ve vyhovujícím výroku II o věci samé v napadené části ohledně částky 77 500 Kč s příslušenstvím ve znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 77 500 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II) a změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku I o věci samé ohledně částky 103 800 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 103 800 Kč s tam uvedeným příslušenstvím. Ohledně částky 1 800 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, jakož i v nákladových výrocích IV, V, VI, jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).

Ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazebním stíháním (přičemž jen v rozsahu tohoto jediného nároku bylo podáno dovolání žalované), odvolací soud konstatoval, že nezákonné omezení osobní svobody je vždy hlubokým zásahem do základních práv poškozeného, přičemž vazba byla zpočátku koluzní (což je nejpřísnější vazební režim). Je nepochybné, že „žalobce byl v této souvislosti obecně poškozen zejména v právu na osobní svobodu (pohybu, pobytu apod.), rodinný život (i kdyby nebyl harmonický), na dobrém jméně i v podnikání (i kdyby nebylo úspěšné)“. Dále konstatoval, že „Žalobce byl v době vzetí do vazby osobou dosud netrestanou a strávil v ní téměř půl roku (155 dní) … Žalobci zpočátku nebyly povoleny ani žádné návštěvy. Žalobce byl propuštěn z vazby až 11 dní od rozhodnutí o propuštění z vazby. Žalobce se v důsledku nezákonné vazby nemohl věnovat osobnímu, rodinnému, profesnímu a společenskému životu.“

Odvolací soud uzavřel, že v daném případě není sporu o tom, že je třeba poskytnout žalobci finanční kompenzaci, když pouhé konstatování porušení práva nemůže být zjevně dostatečnou satisfakcí dle § 31a odst. 1,2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také „OdpŠk“). Dle něj „je zřejmé, že odškodnění poskytnuté žalovaným za nezákonnou vazbu ve výši 500 Kč za den vazby je toliko symbolickou satisfakcí přezírající porušení jednoho ze stěženích práv žalobce v demokratickém právním státě na osobní svobodu, kdy žalobci bylo nezákonně zamezeno ve svobodné možnosti trávení a využití tohoto času jak z hlediska rodinného, tak pracovního i volnočasového života. Takovýto zásah do osobní svobody je třeba odškodnit nikoli jen symbolicky, ale vyšší částkou, za níž odvolací soud vzhledem k uvedeným okolnostem shledává v projednávané věci částku 1 500 Kč za den nezákonné vazby, to je za 155 dní 232 500 Kč, což považuje za částku přiměřenou, jakožto zákonný postulát finanční satisfakce vzniklé imateriální újmy za nezákonné omezení osobní svobody a věznění (nadto rozmezí odškodnění 500 – 1 500 Kč je jen orientační nikoli nepřekročitelnou hodnotou v jednotlivých konkrétních případech). Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně zaplatil žalobci z tohoto titulu částku 77 500 Kč a soud prvního stupně v napadeném rozsudku přiznal žalobci vyhovujícím výrokem dalších 77 500 Kč, je žalovaný povinen ještě zaplatit žalobci částku dalších 77 500 Kč.“

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II a u výroku III pouze ve vztahu k rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění za nezákonnou vazbu ve výši 75 000 Kč napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“), jednající dle § 241 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, pověřenou osobou s doloženým právnickým vzděláním, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.

Dle dovolatelky bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení rozhodné otázky, při jejímž vyřešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 a ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 914/2011. Odvolací soud měl stanovit přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle závažnosti v částce 500 Kč za den vazby, „když 1 500 Kč by mělo být poskytováno v těch nejzávažnějších případech a z povahy věci zejména u bezúhonných osob.“ Dále namítala, že „žalobce byl v minulosti a následně trestně stíhán a odsouzen (žalobce měl tři záznamy v evidenci rejstříku trestů, odvolací soud vycházel z nesprávného závěru o bezúhonnosti).“ V dalších námitkách, týkajících se jí samotnou preferovaných okolností rozhodných pro stanovení výše náhrady, dovolatelka poukazovala převážně na nedostatky dokazování, když měla za to, že závěr odvolacího soudu o stanovení odškodnění na horní hranici je v rozporu s principem přiměřenosti a obecně sdílenou představou spravedlnosti. S odkazem na vše výše uvedené navrhla, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 243d o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí tak, že žaloba bude ve vztahu k nároku na odškodnění za vazbu v plném rozsahu zamítnuta, příp. aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil výrok II napadeného rozhodnutí (kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně), zrušil výrok III napadeného rozhodnutí (v rozsahu stanovující povinnost plnění pro žalovaného ve výši dalších 75 000 Kč s příslušenstvím), a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil replikou ze dne 23. 9. 2019, ve které konstatoval, že odvolací soud nevybočil z rozmezí poskytovaného zadostiučinění stanoveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, do své úvahy promítl účastníky tvrzené a prokázané skutkové okolnosti a svůj závěr náležitě odůvodnil. Vybrané skutkové okolnosti žalobce stručně okomentoval a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že soudy v České republice nejsou ani za současné právní úpravy ve výši odškodnění vázány žádnými pravidly a ani pevnými částkami. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Z toho nepochybně plyne, že je toliko na uvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě při zvážení jeho individuálních skutkových okolností stanovil adekvátní výši odškodnění nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zadržením a vykonáním vazby. Vyjádřil se tak rámcově a obecně k výši peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu.

Ačkoliv Nejvyšší soud (ve výše zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010) dospěl k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč a 1 500 Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne povahu trestní věci, celkovou délku omezení osobní svobody, následky v osobní sféře poškozené osoby, případně i další okolnosti, současně zdůraznil, že k tomuto rozmezí je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud uvedené rozpětí uvedl jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.

Přiznanou částku stanovenou úvahou odvolacího soudu s ohledem na konkrétní okolnosti případu nelze považovat za neodůvodnitelně vysokou, určitě pak ne do té míry, aby ji bylo nutno korigovat dovolacím soudem. V rozsahu napadených vyhovujících výroků rozsudku odvolacího soudu co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě tak není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (označené samotnou dovolatelkou), jestliže po zohlednění judikaturou označených kritérií žalobci přiznal zadostiučinění odpovídající v součtu částce 1 500 Kč za jeden den vazby.

K poukazu dovolatelky, že odvolací soud vycházel jak z nesprávného závěru o trestní minulosti žalobce, tak i z neprokázaných skutečností, dovolací soud konstatuje, že tímto dovolatelka uplatňuje v dovolacím řízení nepřípustnou (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) polemiku se skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014 s tam uvedenou judikaturou).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 12. 2019

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru