Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 3062/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.3062.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 3062/2020-240

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 203/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 58 Co 303/2019-194, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 42 C 203/2016-92, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 830 550,76 Kč (výrok I) a dále částku 840 000 Kč (výrok II) a žalobce zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 830 550,76 Kč a poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 840 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v konkurzním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 66/99, v němž žalobce vystupoval v pozici správce konkurzní podstaty.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání neobsahuje ve vztahu k většině položených otázek náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod (až na jedinou výjimku) konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.

Namítané „chybné právní posouzení“ (srov. bod 1 dovolání) není zákonem předjímáno, coby způsobilý důvod přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). V dovolání je dále uvedeno (srov. jeho bod 6), že je přípustné z důvodu, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyššího soudu co do posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením právní povinnosti a nahradit škodu, resp. je předestřená právní otázka o splnění podmínek k náhradě škody rozhodována dovolacím soudem rozdílně, než tvrzena odvolacím soudem a než v judikatuře našel žalobce, popřípadě má být předestřená právní otázka v řízení o odpovědnosti státu posouzena jinak“. Odhlédnuto od toho, že dovolatelem akcentovaná „praxe vyšších soudů rovněž nepředstavuje kritérium pro založení přípustnosti dovolání, pak žalobcem zvolené alternativní vymezení přípustnosti dovolání se navzájem vylučuje, a proto ani ono není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno ve vztahu k té které otázce vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).

Pokud se snad žalobce domníval, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. pro každou jednotlivou položenou otázku zvláště uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud ve vztahu k ní odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Žalobce však pod bodem 8 svého dovolání toliko souhrnně (a potud nepřípustně) popisuje rozličnou judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by z dovolání bylo současně seznatelné, které z jím citovaných rozhodnutí se váže k té které z více položených otázek (srovnej otázky pod bodem 7.1., 7.2. a 7.4.).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou () v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III ÚS 2478/18).

Důvod přípustnosti je žalobcem náležitě specifikován toliko ve vztahu k otázce pod bodem 7.3. dovolání, pokud mělo jít o otázku dosud judikatorně Nejvyšším soudem neřešenou. Uvedená otázka je žalobcem formulována následovně (citováno doslovně): „vzhledem ke shledaným rozporům ve vyjádření žalovaného, důkazní absence žalovaného, kdy žalovaný ke sporu nepřistupuje zodpovědně, žalobce by měl možnost uplatnit v rámci dispozičního práva s předmětem řízení a se řízením samým nakládat, dotázat se žalovaného prostřednictvím soudu na podstatné skutečnosti sporu a žalovaný by byl povinen určitě a závazně odpovědět s tím, že odpověděl-li by žalovaný i poté nepravdivě nebo nesprávně, učinil by tak na vlastní odpovědnost a újmu. Bez ohledu na to, že ve skutečnosti o žádnou právní otázku nejde, je z dalšího navazujícího obsahu dovolání žalobce seznatelné, že tím ve skutečnosti uplatňoval výhradu proti pasivnímu přístupu státu, který nebyl, podle mínění žalobce, při uspokojování jeho nároku v poměrech projednávané věci dostatečně procesně aktivní.

Odvolací soud však žalobu žalobce zamítl výlučně z důvodu, že neshledal existenci nesprávného úředního postupu na straně konkurzního soudu. Již proto na řešení uvedené výhrady o nedostatečně aktivním postupu státu v rámci nyní probíhajícího řízení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil), což činí dovolání ve vztahu k dané otázce nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a jednak nebylo shledáno ve smyslu § 237 a § 238 o. s. ř. přípustným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru