Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 301/2019Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.301.2019.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2369/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 301/2019-161

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce N. H. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 198/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 19 Co 204/2018-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 15 C 198/2017-96, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 116 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 133 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 19 Co 204/2018-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), částečně jej změnil a částečně potvrdil ve výroku III o nákladech řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Žalobce se svou žalobou podanou dne 7. 9. 2017 domáhal zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím coby peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o ochranu osobnosti vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 38/2009 (dále jen „posuzované řízení“), které bylo zahájeno dne 8. 6. 2009 a doposud nebylo skončeno.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti výroku I ve věci samé co do částky 100 000 Kč, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Dovolací soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

Otázka, zda řízení, u něhož se presumuje jeho zvýšený význam pro poškozeného (jako je tomu v posuzovaném řízení ve věci ochrany osobnosti žalobce), obecně dosahuje extrémní délky „nikoliv na úrovni 10 let, ale o něco dříve“, a zda má být z toho důvodu vycházeno z vyšší základní částky přiměřeného zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud vyšel ze základní částky odškodnění 15 000 Kč za jeden rok řízení s tím, že první dva roky řízení ohodnotil částkou o polovinu nižší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5198/2014). Takový postup je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť Nejvyšší soud již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ozřejmil, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.“ Tento závěr lze obdobně vztáhnout na posouzení, zda bylo řízení extrémně dlouhé; ani v tomto případě totiž nelze obecně kvantifikovat, kdy je řízení již extrémně dlouhé, neboť i při zhodnocení délky řízení jako extrémní je nutno individuálně posoudit kritéria uvedená v § 31a OdpŠk [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, shodně v komentářové literatuře BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284].

Řešení přijaté odvolacím soudem se neodchyluje od řešení, k němuž ve své judikatuře dospěl dovolací soud a podle něhož i v případě extrémní délky řízení je možné vyjít ze základní částky peněžitého zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, a to zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li odvolací soud na podkladě konkrétních okolností případu [podřazených pod kritérium složitosti posuzovaného řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] důvody pro použití jiné výše základní částky, nepředstavuje tak jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1288/2014).

Ani při posouzení kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, jestliže neshledal důvod pro procentuální navýšení základní částky [srov. bod IV ad c) Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018]. V případě posuzovaného řízení, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem opakovaně zrušen, se nejedná o případ tzv. kvalifikované kasace, kterou lze v rámci uvedeného kritéria přičítat státu k tíži tehdy, dojde-li ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), popřípadě bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesních vad [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3763/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, či opětovně v komentářové literatuře např. BIČÁK, V. § 31a (Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 284]. Odvolací soud se tak při hodnocení uvedeného kritéria neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž by v případě bezvadného postupu soudu nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu; je-li posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu veřejné moci zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).

Ani otázka, zda lze v rámci kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] zohlednit okolnost, že byl v posuzovaném řízení žalobci, který neovládá český jazyk, ustanoven tlumočník, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se ani při řešení této otázky neodchýlil od řešení dosaženého v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud přihlédl ke konkrétním okolnostem případu [srov. bod IV ad a) Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2236/2017]. Tyto mohou spočívat i v zapojení cizího prvku projevujícího se potřebou zajistit v posuzovaném řízení tlumočení a přeložení soudních písemností, jakož i nutností rozhodnout v posuzovaném řízení o odměně tlumočníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp zn. 30 Cdo 2138/2009).

Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru