Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2998/2013Usnesení NS ze dne 06.11.2013

HeslaÚčastníci řízení
Závaznost rozsudku
Žaloba určovací
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2998.2013.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2998/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Rosicích, Palackého nám. 19, proti žalované JUDr. L. T. A., Ph.D., zastoupené JUDr. Janem Teskou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 230/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2012, č. j. 22 Co 189/2012-227, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Tesky, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17.

Stručné odůvodnění

(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zase veřejnosti k dispozici na internetových stránkách tohoto soudu http://nsoud.cz) uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání v této věci bylo podáno 5. června 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného § 237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11).

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 10. prosince 2012, č. j. 22 Co 189/2012-227, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která zaujala a odůvodnila následující právní závěry:

„Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upraveny. Uvedený \zvláštní\ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).

Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90 o. s. ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. června 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004, rozsudek ze dne 18. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 66/2008, rozsudek ze dne 3. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 70/2008, nebo rozsudek ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 897/2007, a rozsudek ze dne 23. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 2374/2007].“

Je třeba si také uvědomit, že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže se takového řízení některý z dědiců zůstavitele nezúčastnil, nemůže být vydaný rozsudek pro takového dědice závazný. Tento závěr lze uplatnit i ve sporu o určení neplatnosti převodní smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru nemovitostí (a vkladové řízení bylo katastrálním úřadem do pravomocného skončení uvedeného soudního řízení přerušeno), neboť nelze vyloučit spor dalších dědiců, kteří by naopak mohli dovozovat zájem na určení, že zůstavitelem uzavřená převodní smlouva je platným právním úkonem. Již z tohoto pohledu je zřejmé, že zde ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. absentuje naléhavý právní zájem jednoho z dědiců, aby se sám, anebo bez zažalování dalších dědiců, domáhal proti druhému účastníkovi předmětné převodní smlouvy určení její neplatnosti. Přitom platí, že podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2004, sp. zn. IV: ÚS 22/03, nebo z aktuální judikatury dovolacího soudu jeho rozsudek ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012).

Pokud žalobce v dovolání brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu i na základě dalších dovolacích námitek, nemohla tato jeho argumentace, i kdyby byla jinak důvodná, mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i na závěr o nepřípustnosti tohoto dovolání z důvodu shora uvedeného. Přesto se dovolací soud nemůže ztotožnit se závěrem, jenž odvolací soud v napadaném rozsudku formuloval ve vztahu k usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. září 2011, č. j. 7 C 224/2006-283, jímž došlo v právní věci žalobkyně Ing. H., proti žalovaným 1) L. W., 2) M. Š. (nynějšímu žalobci) a 3) P. Š., o určení vlastnictví, ke schválení smíru v tom znění, že vlastnicí id. 5/28 předmětného pozemku byla v den své smrti Z. Š., posledně bytem v U. H., zemřelá dne 26. dubna 2001. V této souvislosti dovolací soud (nad rozsah odůvodnění tohoto usnesení) ve stručnosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, jakož i na svou judikaturu (srov. např. rozsudky dovolacího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, ze dne 22. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4773/2009, nebo ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2774/2012).

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího osudu Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže cit. rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem (nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách http//:nalus.usoud.cz) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).

V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalované advokátem) účelně vynaložené náklady žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.

Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 6. listopadu 2013

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru