Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2994/2019Usnesení NS ze dne 19.05.2020

HeslaPřerušení řízení
KategorieE EU
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2994.2019.1
Dotčené předpisy

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2994/2019-361

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně SOLARPARK delta a.s., identifikační číslo osoby 29185076, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 14, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 580 074,17 Kč s příslušenstvím, projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 91/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 53 Co 68/2019-29, takto:

Řízení o dovolání se přerušuje do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce položené mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212.

Odůvodnění:

Žalobkyně je provozovatelem solární elektrárny „Fotovoltaická elektrárna Klikov“. Po České republice jako žalované se v řízení domáhá zaplacení částky z titulu odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jí řádným neprovedením Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických zařízeních (dále jen „Směrnice 2012“), jejíž implementační lhůta uplynula dne 14. 2. 2014 (srov. její čl. 24).

V projednávané věci je pro výsledek řízení o dovolání – mimo jiné – určující, zda Česká republika provedla náležitou transpozici Směrnice 2012 do svého právního řádu, konkrétně do zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), který byl ještě před přijetím Směrnice 2012 novelizován zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, jímž bylo s účinností od 1. 1. 2013 do zákona o odpadech vloženo nové ustanovení § 37p, zavádějící mechanismus financování nakládání s odpadem z fotovoltaických panelů.

Dovolací přezkum se tak bude vztahovat k prověření správnosti závěru odvolacího soudu vážícího se k čl. 13 Směrnice 2012, tedy zda tam označeným výrobcům uložená povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu („nakládání s odpadem“) dopadá na fotovoltaické panely uvedené na trh již po 13. 8. 2005, nebo vzhledem k novému podřazení fotovoltaických panelů do věcné působnosti Směrnice 2012, oproti do té doby účinné směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2002/96/ES ze dne 27. 1. 2003, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „původní Směrnice 2002“), až na ty, jež byly uvedeny na trh po 14. 2. 2014 (tedy po uplynutí implementační lhůty). V dovolání žalovaná současně s odkazem na § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení a předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“), a to za účelem dosažení jednotného výkladu Směrnice 2012.

Nejvyšší soud se nejprve v poměrech právě projednávané věci zabýval tím, zda je namístě položit předběžnou otázku SDEU.

Podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. platí, že soud řízení přeruší, jestliže rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce.

Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Nejvyšší soud svým pravomocným usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212, přijatým ve skutkově obdobné věci, již tamní řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil a současně předložil SDEU dvě předběžné otázky, a sice zda „musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013, jejich uživatelům, a nikoli výrobcům? V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, položil Nejvyšší soud navazující (druhou) otázku, zda „má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)?

Za shora popsané procesní situace, kdy Nejvyšší soud již v jiném řízení odpovídající předběžnou otázku SDEU dříve položil, není již možné postupovat podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a danou otázku předkládat SDEU znovu, nicméně současně platí, že z podnětu Nejvyššího soudu probíhá před SDEU řízení, v němž je řešena (předběžná) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o podaném dovolání. Z toho důvodu Nejvyšší soud přikročil k fakultativnímu přerušení dovolacího řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 243b o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 5. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru