Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2983/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaDovolání (vady)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2983.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 3337/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2983/2020-456

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu Mgr. Lucií Jackwerthovou v právní věci žalobkyně S. E., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 2 464 865 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 309/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 35 Co 96/2020-430, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 15 C 309/2016-386, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 800 Kč, částku 73 375 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 23. 12. 2016 do zaplacení, částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % z této částky od 21. 3. 2017 do zaplacení a částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % z této částky od 21. 3. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 995 200 Kč se zákonný, úrokem z prodlení od 23. 12. 2016 do zaplacení, částku 78 490 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 12. 2016 do zaplacení, částku 800 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 3. 2017 do zaplacení a částku 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 3. 2017 do zaplacení (výrok II), zastavil řízení co do částky 81 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 12. 2016 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 222 204 Kč ve výši 8,05 % od 23. 12 2016 do zaplacení (výrok III), rozhodl o nákladech řízení státu (výrok IV) a o nákladech řízení účastníků (výrok V.)

Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 200 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, a v zamítavém výroku II a ve výroku o nákladech řízení státu IV jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

K otázce přípustnosti dovolání žalobkyně v úvodu dovolání pouze citovala § 237 o. s. ř a obecně konstatovala, že „odvolací soud se ve svém rozhodování při řešení otázek hmotného i procesního práva

– dílčím způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu

– dílčím způsobem řešil otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena nebyla

– otázku procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena nebyla, posuzoval právně chybně“.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

Z povahy věci pak vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, jelikož splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podány ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).

Uvedeným požadavkům dovolatelka nedostála. Z obsahu dovolání je zřejmé, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 13. 9. 2013, jakož i s jeho závěrem o aplikaci vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, kromě shrnutí průběhu řízení a polemiky se závěry odvolacího soudu však neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání při řešení každé z těchto otázek. Její otázky tak pro nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze podrobit dovolacímu přezkumu.

Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

Mgr. Lucie Jackwerthová

pověřená členka senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru