Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2982/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2982.2019.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2982/2019-96

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce B. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída kpt. Jaroše 1844/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 258/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019, č. j. 54 Co 389/2018-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 28 C 258/2016-52, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 133 120 Kč (výrok I rozsudku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví tohoto usnesení označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, o věci samé, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II, o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak že žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a též vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 133 120 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem v řízení (o jmenování znalce) vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 Nc 276/2010.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Otázka, zda forma zadostiučinění, kterou žalovaná v průběhu řízení žalobci ve formě konstatování porušení jeho práva dobrovolně poskytla, je dostatečná či nikoliv, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť adekvátnost konkrétní formy zadostiučinění závisí vždy na konkrétních skutkových okolnostech a její posouzení je úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Konstatování porušení práva je přitom plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 OdpŠk, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na požadavek proporcionality zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Uvedené judikatorní závěry nebyly ani pozdější rozhodovací činností Nejvyššího soudu překonány (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2508/2018).

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že závěr odvolacího soudu o vhodné formě zadostiučinění byl v poměrech projednávané věci, kterou považoval, přinejmenším co do míry újmy způsobené žalobci, za výjimečnou, odvislý především od skutkového zjištění (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), že na základě návrhu jiné oprávněné osoby byl Krajským soudem v Hradci Králové pro totožný úkol jmenován znalec jiný, čímž mělo dojít k podstatnému snížení významu posuzovaného řízení i pro nynějšího žalobce. Uvedené právní posouzení ze strany odvolacího soudu zcela odpovídá závěrům, jichž Nejvyšší soud dosáhl v rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, který byl uveřejněn pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Na další dovolatelem vymezené otázce (zda bylo namístě postupovat podle § 13 obč. zák. s odkazem na jiná rozhodnutí odvolacího soudu týkající se skutkově podobných věcí, včetně věcí žalobce) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K výtce žalobce na adresu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je možno konstatovat, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání (přesněji řečeno při potvrzení rozhodnutí soudu nižšího stupně) v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl být jen takový flagrantní nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž by jej činil pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Napadený rozsudek odvolacího soudu takovými nedostatky netrpí, neboť jeho rozhodnutí srozumitelně vysvětluje podstatné důvody, na nichž je založeno, a ani jen tvrzené opomenutí některých dílčích (pro výsledek řízení nepodstatných) argumentů uplatněných žalobcem nemůže na tomto závěru ničeho změnit. Odvolacímu soudu nelze ani vyčítat, že se v určitém rozsahu ztotožnil s právní argumentací soudu prvního stupně a v důsledku toho ji zčásti formulačně vzal za základ svého rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 299/09, uveřejněným pod číslem 142/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nich uvedenou judikaturu). Nedošlo tedy k dovoláním tvrzenému zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru