Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 298/2011Rozsudek NS ze dne 31.01.2013

HeslaOchrana osobnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.298.2011.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 2 obč. zák.

§ 11 obč. zák.

§ 13 odst. 1 obč. zák.

§ 2 odst. 1 písm. a), b), c) předpisu č. 451/1991 Sb.

§ 2 odst. 1 písm. b) předpisu č. 451/19...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 298/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce PhDr. O. Z., zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 866/25, proti žalovanému Nezávislému informačnímu a tiskovému centru na podporu demokratických iniciativ, s.r.o. - v likvidaci, se sídlem v Brně, Nálepkova 38, identifikační číslo osoby 60735732, jejímž likvidátorem je P. C., zastoupený JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, K Hájku 122, o ochranu osobnosti, v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 50/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010, č.j. 1 Co 104/2010-150, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010, č.j. 1 Co 104/2010-150, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2010, č.j. 24 C 50/2006-85, se zrušují a věc se vrací Krajského soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. ledna 2010, č.j. 24 C 50/2006-85, rozhodl tak, že žalovaný je povinen na svůj náklad zveřejnit na internetové stránce http://www.cibulka.com omluvu ve znění: „Omlouváme se panu O. Z., že jsme uvedli jeho jméno v seznamu spolupracovníků StB, a to jako držitele konspiračního bytu pod krycím jménem J., protože tento údaj není pravdivý. Pan O. Z. nikdy nebyl držitelem konspiračního bytu.“ (odstavec I výroku) a současně zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost na svůj náklad zveřejnit na internetové stránce http://www.cibulka.com omluvu a dementi tohoto znění: „Omlouváme se panu O. Z., že jsme uvedli jeho jméno v seznamu spolupracovníků StB, a to jako držitele propůjčeného bytu pod krycím jménem J., protože tento údaj není pravdivý. Pan O. Z. nikdy nebyl spolupracovníkem StB, ani držitelem propůjčeného bytu.“ (odst. II výroku). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu v penězích ve výši 600.000,- Kč (odstavec III výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odstavec IV výroku).

Soud prvního stupně vyhověl v odst. I výroku žalobě na poskytnutí morálního zadostiučinění (omluvy) za zveřejnění informace, že žalobce je v seznamu spolupracovníků Státní bezpečnosti (dále již jen „StB“) uveden jako držitel konspiračního bytu. Tuto informaci považoval za neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobce, neboť pravdivost tohoto údaje nebyla prokázána a přiznání morální satisfakce ve formě omluvy se jevilo jako adekvátní, jelikož zveřejnění nepravdivého tvrzení v této citlivé oblasti je neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce. V odstavci II výroku byla žaloba na zveřejnění omluvy za publikaci informace, že žalobce je v seznamech StB evidován jako držitel propůjčeného bytu, zamítnuta, neboť v důkazním řízení byla prokázána pravdivost tohoto tvrzení, a tudíž zveřejněním takového údaje žalovaný nezasáhl neoprávněně do žalobcových osobnostních práv. Tímto skutkem žalovaný využil svobody projevu zahrnující právo na šíření pravdivých informací, jež mu přiznávají čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 19 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a při výkonu tohoto svého práva podle přesvědčení soudu nepřekročil omezení nezbytné v demokratické společnosti, jelikož právo na informace o minulosti Československé republiky a praktikách jejích represivních složek přísluší nejen historikům, ale nejširší veřejnosti. Podle názoru soudu prvního stupně zveřejnění informace, že žalobce je evidován v seznamu spolupracovníků StB jako držitel konspiračního bytu je sice zásahem do osobnostních práv žalobce, ale nemohlo mít samo o sobě za následek snížení jeho důstojnosti nebo vážnosti ve společnosti ve značné míře, neboť informace o evidenci žalobce jako spolupracovníka StB v jiné kategorii je pravdivé, a proto soud prvního stupně přiznal pouze omluvu a zamítl žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. června 2011, č.j. 1 Co 104/2010-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně důkazy řádně vyhodnotil a učinil z nich správná skutková zjištění i s přiléhavými právními závěry. Námitky žalovaného označil odvolací soud za bezpředmětné, neboť v omluvě je přesně specifikováno, za jaká tvrzení a na jaké úrovni spolupráce se žádá, a tedy k žádnému zmatení veřejnosti o spolupráci žalobce s StB nemůže dojít. Odvolací soud zcela souhlasí se soudem prvního stupně, že vzhledem k okolnostem případu postačí pouze omluva za nepravdivé tvrzení, jelikož nebyly splněny zákonné předpoklady pro poskytnutí nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák.

Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel má za to, že věc nebyla posouzena správně ve smyslu příslušných předpisů, kdy jasně vyplývá, že žalobce byl zcela jasně držitelem propůjčeného bytu, tedy vědomým spolupracovníkem StB a rozlišování na držitele bytu konspiračního a bytu propůjčeného je pouze technického rázu, protože v obou případech tak šlo o vědomou spolupráci s StB. Nelze proto na žalobce nahlížet tak, že by se z morálního hlediska dopustil menšího selhání, než kdyby držel byt konspirační. Podle dovolatele by se žalobce neměl úspěšně dovolávat své nepoctivosti; dovolatel uvádí, že by žalobce měl reflektovat svoje morální selhání a požadovat omluvu ve znění „žalobce jako spolupracovník StB nebyl držitelem konspiračního bytu, ale držitelem propůjčeného bytu“, ale o omluvu, kde by byla zmíněna jeho spolupráce s StB, žalobce nestojí. Chce omluvu, která by se jeho morálnímu selhání vyhnula a ve svém výsledku by byla použitelná k tomu, že by ji žalobce mohl používat jako doklad o své bezúhonnosti, přičemž by to byla omluva založená pouze na formální kategorizaci bytů. Jeho žalobu a žalobní petit proto pokládá žalobce za neetický a neslušný. Označení za držitele bytu konspiračního, byť možná mylné, se žalobce jakožto spolupracovníka StB a držitele propůjčeného bytu již nemůže dotknout a nemůže být chápáno jako zásah do ochrany osobnosti, a tudíž si omluvu nezaslouží. Ochrana osobnosti by dle dovolatele měla sloužit oprávněným zájmům a spravedlivému výkonu práva, nikoli poskytování ochrany tak, jak to požaduje žalobce, který se sám na své cti provinil a namísto přijetí podílu své viny se domáhá soudního rozhodnutí, které by jej očistilo. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil v plném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 30. června 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí svého jména a projevů osobní povahy.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11 an. obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní), tedy takové, který jsou v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1458/2008).

K samotné existenci zásahu do osobnostních práv uvedl soud prvního stupně pouze, že nebyla prokázána pravdivost tvrzení, že dovolatel je držitelem konspiračního bytu, a proto zveřejnění tohoto údaje je zásahem do dovolatelových osobnostních práv. S tímto názorem se ztotožnil i odvolací soud.

Právní posouzení odvolacího soudu však není úplné, a proto ani správné. Odvolací soud plně nedocenil judikatorní závěr, že každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Vlastní zásah je třeba zhodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. srov. rozsudek ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též nález ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 159/99).

Obecně platí, že skutečnost neoprávněné evidence fyzické osoby v materiálech StB představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv takové osoby chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku. Přitom za neoprávněnou evidenci by bylo nutno považovat tu, která by byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního předchůdce žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1721/2008 ze dne 15. 5. 2008).

V konkrétním případě dovolatel předložil negativní lustrační osvědčení ze dne 16. 9. 1992, č.j. 1 D - 14368/1 - LU - 92, s tím, že není evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1, písm. a), b) nebo c) zákona č. 451/1991 Sb. Nicméně v řízení vyšlo najevo, že před účinností zák. č. 181/2007 Sb., získávalo Ministerstvo vnitra podklady pouze z vlastních evidencí, z evidencí Ministerstva obrany - Vojenského zpravodajství a Úřadu pro zahraniční styky a informace, po nabytí účinnosti zákona č. 181/2007 Sb. převzal do své gesce veškeré evidence a materiály vzniklé činností Státní bezpečnosti nově vzniklý Archiv Bezpečnostních složek. Dovolatel byl opětovně kontrolován a bylo zjištěno, že je registrován u KS SNB Praha, dále u II S SNB, současně je veden v databázi EZO (evidence zájmových osob) a databázi RAP (Registrační a archivní protokoly), v tzv. poslanecké databázi a databázi CRS (Centrální registr svazků) jako prověřená osoba a držitel propůjčeného bytu. Platí, že stejně jako lze na základě provedeného dokazování určit, že osoba byla neoprávněně evidována jako spolupracovník StB, když byla evidence provedena v rozporu s tehdy platnými předpisy, lze a contrario určit na základě dokazování, že osoba s negativním lustračním osvědčením mohla ve skutečnosti být evidována jako spolupracovník StB.

Soudy obou stupňů však měly následně zkoumat i to, zda a popřípadě jakým způsobem došlo k zásahu do osobnostních práv za situace, kdy dovolatel byl prokazatelně spolupracovníkem StB. Jinak řečeno, zda tvrzení, že dovolatel je držitelem konspiračního bytu bylo takovým zásahem, že mohlo osobě, která dříve spolupracovala s StB mohlo objektivně vyvolat újmu. Mělo být tedy zhodnoceno, zda tímto tvrzením mohla být zasažena čest, důstojnost, pověst a vážnost osoby, a nikoli se pouze omezit na konstatování, že informace byla nepravdivá. Soudy obou stupňů měly zvážit vážnost takového tvrzení, způsobenou újmu a jeho možné následky v konkrétním případě. V tomto ohledu odvolací soud nepředestírá žádné závěry.

Navíc ze sporu je zřejmé, že se dovolatel nejprve dožadoval ochrany osobnosti, kdy ze žalobního návrhu i z podaného odvolání žalobce vyplývá, že domáhal morální a finanční satisfakce, neboť „nikdy nebyl spolupracovníkem StB“ a „informace takto uvedená je nepravdivá“. Nicméně v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl spolupracovníkem StB, a to podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., lustračního zákona, v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, když byl evidován v materiálech StB jako držitel propůjčeného bytu. Z tohoto důvodu mu byla přiznána omluva pouze v části, kdy byl žalobce označován jako držitel konspiračního bytu. Primárním účelem podané žaloby však nebylo přiznání satisfakce za to, že nebyl žalobce držitelem konspiračního bytu (tedy na jaké přesné úrovni probíhala spolupráce s StB), ale že nebyl spolupracovníkem StB vůbec.

V případě, že se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, je nezbytné, aby žalobní návrh (petit) omluvy formuloval; taková omluva musí být formulována v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s .ř., tj. že omluva musí být dostatečně konkrétní, jasná, určitá a má odpovídat skutečnostem, zjištěných z okolností jednotlivého případu. Jak již Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, tak „pokud však soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení § 13 obč. zák. postačující a účinná, pak jestliže není žaloba odpovídajícím způsobem upravena, je na soudu žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítnout.“ Přičemž při úvaze, zda je navrhovaná morální satisfakce přiměřená či nikoli, musí vyjít jak z celkové povahy případu, tak z jeho jednotlivých okolností jakou je např. intenzita, povaha, tak i jednotlivé okolnosti konkrétního zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.

V dané věci, vzhledem k prokázané spolupráci žalobce s StB, byl původní požadovaný výrok omluvy po obsahové stránce změněn. Tato změna vlastně spočívala pouze ve vypuštění informace, že žalobce nikdy nespolupracoval s StB a že byl držitelem konspiračního bytu, neboť tato informace se v průběhu řízení ukázala nepravdivou, čímž ale došlo k vypuštění informace, která je pro celý spor klíčová. Ze současného znění omluvy lze dovodit pouze skutečnost, že žalobce nebyl držitelem konspiračního bytu, ale nikoli už, zda spolupracoval s StB či nikoli. Jelikož z informace o tom, že nebyl držitelem konspiračního bytu nelze dovodit, zda byl spolupracovník StB, ale v jiné kategorii či zda nebyl spolupracovníkem vůbec. Proto je třeba na omluvu ve změněném znění pohlížet jako neurčitou, zkreslující a nejasnou, s ohledem na to, že právě případná informace o spolupráci s StB byla podstatná a právě ona byla chápána žalobcem jako zásahem do jeho osobnostních práv.

Vzhledem k výše uvedenému, tj. že odvolací soud i soud prvního stupně neposoudily, zda zde skutečně došlo k zásahu do osobnostních práv dovolatele v souladu s ust. § 11 a 13 odst. 1 obč. zák. a aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a současně plně nezhodnotily všechny okolnosti případu ve vztahu k případnému morálnímu zadostiučinění, nelze ani považovat toto rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s .ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2013

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru