Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2976/2000Rozsudek NS ze dne 27.06.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2976.2000.1

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2976/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně I. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému E. F., s. r. o., zastoupenému advokátem, o nárocích výkonného umělce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2000, č. j. 3 Co 14/2000-60, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.11.1999, č.j. 32 C 44/99-36 zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 68.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku s úrokem z prodlení ve výši 26 % p. a. ode dne 7.7.1998 do zaplacení. Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Návrh žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 255.000,- Kč ode dne 7.7.1998 do 28.2.1999 vyloučil k samostatnému projednání. V rozsahu této vyloučené věci vyslovil soud svoji věcnou nepříslušnost s tím, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobkyně odmítla odletět na natáčení filmu „ Č.\" do M., když termín i předpoklad natáčení mimo republiku byly písemně sjednány ve smlouvě o vytvoření herecké role a užití uměleckého výkonu, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 18.10.1997, porušila tím uvedenou smlouvu. Žalobkyně prokazatelně věděla již v lednu 1998, jaké scény se budou v M. natáčet a vzhledem ke svému těhotenství zároveň věděla, že nebude schopna z tohoto důvodu dodržet organizační a časové dispozice producenta dle uvedené smlouvy, což byl předpoklad pro možnost uplatnění sankce dle bodu 9 smlouvy. Podle názoru soudu není po právní stránce relevantní, jaký důvod k porušení smlouvy žalobkyni vedl, ani to, že se na základě ústní dohody snažila s režisérkou a producentkou najít řešení. Proto nárok žalobkyně neshledal důvodným a žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1.8.2000, č.j. 32 Co 14/2000-60, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 68.000,- Kč s 26 % úrokem od 7.7.1998 do zaplacení. Ve výrocích o nákladech řízení účastníků a o vyslovení věcné nepříslušnosti rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z důkazů provedených před soudem prvního stupně a vzal za prokázané, že částka 68.000,- Kč, představující odměnu za 4 natáčecí dny dle smlouvy, nebyla žalobkyni vyplacena, ačkoliv se žalobkyně natáčení předmětného filmu zúčastnila. Žalobkyně se sice nezúčastnila natáčecích dnů v M. z důvodu těhotenství, zúčastnila se však poté dotáčení scén v P., což se uskutečnilo po vzájemné dohodě obou stran. Dle názoru odvolacího soudu tak nedošlo ke změně smlouvy, protože to by se muselo stát písemnou formou. Došlo tedy po dohodě účastníků jen ke změně časových a místních dispozic ze strany producenta, i když byly vyvolané důvody na straně žalobkyně. Z toho nelze vyvodit, že by žalobkyně nedodržela organizační a časové dispozice producenta, když právě jimi zohlednil stav žalobkyně. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno porušení smlouvy účastníky uzavřené dne 18.10.1997, a tudíž zde nebyl ani dán důvod pro uplatnění postihu vůči žalobkyni podle bodu 9 smlouvy. Jako nadbytečné se v této souvislosti jevily odvolacímu soudu úvahy o tom, zda se žalobkyně neúčastnila natáčení v M. vlastní vinou, a zda ujednání v bodu 9 smlouvy obsahuje dva předpoklady pro použití postihu, z nichž jen jeden je vázán na zavinění. Dle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav věci, avšak neposoudil ji správně po stránce právní, proto odvolací soud výrok o zamítnutí žaloby změnil a návrhu žalobkyně v plném rozsahu vyhověl.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a v části, jíž byl tento rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení, podal žalovaný (dále jen dovolatel) včasné dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vytkl odvolacímu soudu, že při svém rozhodnutí vycházel z nesprávného skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy dovolací důvody dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dle názoru dovolatele závěr odvolacího soudu o tom, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo k dohodě o změně časových a místních dispozic, je nesprávný, neboť dovolatel žádnou takovou dohodu neuzavřel a navíc taková dohoda by ani nemohla být platná, neboť by nebyla učiněna svobodně. Naopak dovolatel byl žalobkyní postaven před skutečnost, že se nezúčastní natáčení v M. Vzhledem k tomu, že značná část filmu již byla natočena, a že žalobkyně v něm hrála jednu z hlavních postav, nezbylo dovolateli nic jiného, než přistoupit na požadavek žalobkyně, neboť nedokončení filmu by mělo za následek značné škody finanční i umělecké, které by vedly k poškození dobrého jména dovolatele i dalších osob zúčastněných na filmu. Žalobkyně nerealizovala ve filmu 9 obrazů, které musely být v důsledku porušení povinností z její strany natočeny dablérkou. Režisér filmu proto nemohl naplnit vnitřní obsah a význam předmětných scén. Žalobkyně tak předmětnou smlouvu porušila, neboť se nepodřídila časovým a místním dispozicím producenta filmu a nemohlo se jednat o změnu dispozic, když obrazy, které měla realizovat žalobkyně, byly realizovány jinou osobou. Režisér ani autor scénáře filmu nebyli v průběhu celého řízení vyslechnuti a odvolací soud dále pominul prohlášení osob provedené soudem prvního stupně k důkazu. Žalobkyně rovněž porušila i svoji povinnost, vyplývající ze smlouvy, zdržet se všech činností spojených s ohrožením zdraví nebo života. Pokud žalobkyně otěhotněla i přes vědomí možného ohrožení zdraví, porušila tak ustanovení čl. 8 předmětné smlouvy. Přestože odmítnutí natáčení v M. znamenalo značné navýšení vynaložených prostředků na výrobu filmu, nepožadoval dovolatel jejich úhradu, ale pouze jí ústně sdělil, že odměna za tvůrčí práci jí bude částečně snížena.

Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. , že bylo podáno ve lhůtě určené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu dle § 242 o. s. ř. v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů, uplatněných v dovolání. K vadám uvedeným v § 237 o.s.ř., a pokud je dovolání přípustné i k vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud se tedy zabýval dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Předmětem sporu v dané věci je posouzení otázky, zda žalobkyně porušila podmínky uvedené zejména v článku 8 a 9 Smlouvy o vytvoření herecké role a užití uměleckého výkonu, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 18.10.1997, a zda na základě tohoto porušení smlouvy byl žalovaný oprávněn uplatnit vůči žalobkyni ve smlouvě uvedený postih podle článku 9.

Celá podstata tohoto sporu se odvíjí od interpretace článku 8 smlouvy. Podle tohoto článku se žalobkyně jako herečka zavázala zdržet všech činností, včetně sportovních, spojených s nebezpečím ohrožení zdraví nebo života. Věta druhá tohoto článku pak stanoví, že v případě porušení této povinnosti může producent uplatnit náhradu vzniklé škody.

Dovolatel tvrdí, že těhotenství žalobkyně bylo právě tou skutečností, která ohrozila její zdraví, protože žalobkyně již v minulosti měla v důsledku svého těhotenství vážné zdravotní problémy a v této skutečnosti ,tj. ve faktu, že žalobkyně otěhotněla, vidí porušení zmíněného článku 8 smlouvy. Odvolací soud správně dovodil, že ze strany žalobkyně nedošlo k porušení předmětné smlouvy v tomto článku a tento svůj závěr obsáhle zdůvodnil. V podrobnostech odkazuje dovolací soud na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.

K tomu je ještě nutné doplnit, že otěhotnění ženy nemůže být v tomto případě považováno za porušení smluvního závazku. Těhotenství ženy a v důsledku toho vznikající nový život je s ničím nesrovnatelnou hodnotou, které požívá vysoké ochrany, což vyplývá z článku 6. Listiny základních práv a svobod, která tvoří součást ústavního pořádku České republiky. Podle odstavce prvého tohoto článku má každý právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Je nepochybné, že těhotenství může s sebou přinést některé zdravotní problémy či omezení jak v pracovním, tak i běžném životě ženy. To jsou ovšem jen důsledky, které přináší lidský život vznikající v těle matky a jako takový musí požívat zvýšené ochrany.

Z tohoto důvodu je proto nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalobkyně, v důsledku svého těhotenství naplnila ustanovení bodu 9 předmětné smlouvy o porušení konkrétních podmínek natáčení filmu vlastní vinnou, tedy svým zaviněným jednáním. I s touto otázkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dobře vypořádal, když uzavřel, že nebyl důvod, aby byl vůči žalobkyni uplatňován postih podle bodu 9 shora označené smlouvy.

Dovolatel ve svém dovolání napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu označený III., kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení účastníků, a ve výroku o vyslovení věcné nepříslušnosti, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel své dovolání proti tomuto výroku ničím nezdůvodnil. Dovolací soud ovšem považuje rozsudek odvolacího soudu i v tomto výroku za správný.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání zamítl podle § 243b odst.1 o.s.ř. jako nedůvodné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2001

JUDr. František Duchoň,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru