Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2946/2020Usnesení NS ze dne 29.09.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2946.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2946/2020-244

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce M. Ž., narozeného dne XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií 500, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 6/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020 č. j. 68 Co 60/2020-226, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 29 C 6/2017-195, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 148 320 Kč (výrok I), žalobu na zaplacení částky 15 657 342,33 Kč zamítl (výrok II) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 130 Kč (výrok III) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady státu ve výši 800 Kč (výrok IV). Dále vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady státu ve výši 318 Kč (výrok V).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I), pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 99 000 Kč, v zamítavém výroku o věci samé (ad II), pokud jím bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení 15 641 375 Kč, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení (ad III) a ve výrocích (ad IV a V) o náhradě nákladů řízení státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 193/2013 (dále „posuzované řízení“) ve výši 15 456 000 Kč, dále odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 100 000 Kč, odškodnění majetkové újmy (škody) za náklady vynaložené na obhajobu žalobce v posuzovaném řízení obhájcem Mgr. Lukášem Blažkem ve výši 51 864 Kč, právním zástupcem Mgr. Stavinohou ve výši 8 989,33 Kč a odškodnění majetkové újmy (škody) za právní zastoupení JUDr. Ivou Kremplovou v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 8 P 56/2013, ve výši 4 434 Kč. Dále žádal odškodnění ve výši 184 375 Kč s tvrzením, že 50 000 Kč zaplatil za běžný úrok z půjčky 250 000 Kč za období od 7. 1. 2014 do 7. 1. 2016 ve výši 10 % a zbývající částku za smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně z částky 250 000 Kč za období od 8. 1. 2014, kdy si v důsledku trestního stíhání musel půjčit částku 250 000 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.

Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).

Pokud žalobce v závěru svého dovolání (srov. jeho bod II in fine) uvedl, že jím předestřené otázky „byly dle vědomosti dovolatele Nejvyšším soudem řešeny jinak“, pak tím měl zřetelně za to, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V takovém případě by musel pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což neučinil.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

K ústavní konformitě obligatorního požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 9. 2020

JUDr. David Vláčil

pověřený člen senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru