Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 293/2019Rozsudek NS ze dne 24.06.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Náhrada škody
Náklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.293.2019.1
Dotčené předpisy

§ 31 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. ve znění od 27.04.2006

§ 31 odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb. ve znění od 27.04.2006


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 293/2019-262

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně D. Ch., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 341/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 21 Co 95/2018-221, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2018, č. j. 21 Co 95/2018-232, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, č. j. 21 Co 95/2018-221, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 7. 2018, č. j. 21 Co 95/2018-232, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 7. 2017, č. j. 18 C 341/2015-171, ve výrocích II. a III. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. V řízení se žalobkyně po žalované domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku vydání nezákonných rozsudků v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 11 C 339/2003 (dále jen „předmětné řízení“), v němž vystupovala v pozici žalované proti žalující společnosti Impex Brecka & Co., se sídlem v Curychu, Kreuzplatz 20, Švýcarská konfederace (dále jen „Společnost“). Žalobkyní tvrzená škoda sestávala původně z částek 49 739,123 USD a 28 252,80 Kč, které zaplatila Společnosti na jistině, úrocích z prodlení a náhradě nákladů řízení podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jenž byl následně zrušen dovolacím soudem; z částky 927,91 USD jako hodnoty pohledávky použité žalobkyní k započtení na úhradu plnění Společnosti podle téhož rozsudku, z částky 9 191 USD jako ušlého zisku z investice, kterou by žalobkyně uskutečnila v případě, kdyby nemusela hradit Společnosti částku 49 739,123 USD; a z částky 577 754 Kč jako vlastních nákladů vynaložených žalobkyní v předmětném řízení (489 239 Kč náklady právního zastoupení, 43 090 Kč soudní poplatek za odvolání, 5 000 Kč soudní poplatek za dovolání, 40 425 Kč znalecký posudek). V řízení se domáhala též náhrady nemajetkové újmy ve výši 240 000 Kč za nepřiměřenou délku předmětného řízení. Celkem tak v řízení požadovala po žalované zaplacení částek 846 000 Kč a 59 858 USD (sama však uvedla, že součet jí požadovaných nároků činí 846 006,80 Kč a 59 858,04 USD). Po připuštění změny žaloby se stal předmětem řízení též nárok žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení z požadovaných částek ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 1. 2016 do zaplacení. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět ohledně částek již zaplacených žalovanou ve výši 132 912 Kč a 1 002 094,30 Kč (ekvivalent částky 49 739,13 USD), a též ohledně části dalších původně požadovaných nároků včetně jejich příslušenství (již nepožadovala náhradu škody a ušlý zisk v částkách 927,91 USD a 9 191 USD, náhradu nákladů znaleckého posudku ve výši 40 425 Kč a náhradu nemajetkové újmy v rozsahu 125 600 Kč). Po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyně v řízení požadovala zaplacení částky 560 581,80 Kč s výše specifikovaným úrokem z prodlení (náhrady za náklady řízení zaplacené Společnosti ve výši 28 252,80 Kč, za náklady právního zastoupení ve výši 489 239 Kč a za soudní poplatek za odvolání ve výši 43 090 Kč) a též částku 62 835 Kč jako kapitalizované úroky z prodlení z již žalovanou uhrazených částek. Na základě zpětvzetí žaloby bylo řízení zastaveno co do částek 298 937 Kč a 59 858,04 USD (bez příslušenství).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 18 C 341/2015-171, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 91 087,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 28 252,80 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 532 329 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 092 Kč (výrok III).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu. Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 9. 9. 2009 rozsudek č. j. 11 C 339/2003-228, kterým uložil žalobkyni povinnost zaplatit Společnosti částku 58 875,90 USD s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2010 (č. j. 19 Co 263/2010-264) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl ještě v rozsahu částky 17 534,747 USD s příslušenstvím, jinak jej potvrdil. Podle pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně uhradila Společnosti částku 49 739,123 USD a na nákladech řízení částku 28 252,80 Kč. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 30. 3. 2015 předmětné řízení zastavil, neboť v mezidobí byla Společnost zrušena bez právního zástupce (podle tvrzení žalobkyně zanikla ke dni 31. 7. 2013). Žalobkyně poté uplatnila nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy u žalované, která žalobkyni v průběhu řízení na požadovaných nárocích zaplatila částku 1 002 094,30 Kč (ekvivalent částky 49 739,13 USD), dále částku 18 512 Kč na náhradu nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí (soudní poplatek za dovolání ve výši 5 000 Kč a náklady právního zastoupení v dovolacím řízení ve výši 13 512 Kč) a částku 114 400 Kč na náhradu nemajetkové újmy.

4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu shledal soud prvního stupně důvodným pouze nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částek uhrazených žalovanou v průběhu řízení v kapitalizované výši 62 835 Kč a dále nárok na zaplacení částky 28 252,80 Kč s příslušenstvím představující náklady předmětného řízení zaplacené žalobkyní Společnosti na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno Nejvyšším soudem. Tuto částku považoval za škodu, která žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím a nebyla jí Společností vrácena po zrušení pravomocných rozhodnutí. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl, neboť požadavek na zaplacení nákladů právního zastoupení v předmětném řízení se podle něj vymyká úpravě obsažené v ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), podle které náklady právního zastoupení mohou představovat újmu v majetkové sféře poškozené pouze tehdy, pokud se jedná o náklady, které byly vynaloženy na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí. Podotkl, že nepostačuje obecná souvislost vynaložených nákladů s řízením, v němž je vydáno nezákonné rozhodnutí, neboť zákon výslovně požaduje, aby se odškodňovaly výhradně náklady vynaložené na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí a současně vylučuje vznik škody v těch případech, kdy poškozený může náhradu nákladů řízení uplatnit v průběhu řízení podle procesních předpisů. Konečně pak uzavřel, že okolnost, že předmětné řízení bylo zastaveno z důvodu pozbytí způsobilosti účastníka být účastníkem řízení, nemá žádnou souvislost s nezákonným rozhodnutím, tedy neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tím, že předmětné řízení skončilo nikoli meritorním posouzením nároku a že nebylo rozhodnuto o nákladech řízení podle zásad stanovených občanským soudním řádem. Dále konstatoval, že ze zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu v předmětném řízení nevyplývá závěr, který dovozuje žalobkyně, že nebýt nezákonného rozhodnutí, nemusela by nést náklady právního zastoupení, neboť by byla ve věci úspěšná, a tyto náklady by jí uhradila Společnost. Nejvyšší soud v rozhodnutí uzavřel, že se soudy řádně nezabývaly posouzením platnosti předmětného smluvního vztahu, avšak ani případná neplatnost smlouvy bez dalšího neznamenala nedůvodnost Společností uplatněného nároku, neboť by bylo třeba přihlédnout k zásadám o vydání bezdůvodného obohacení, bylo-li přijato plnění bez právního důvodu.

5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění shora citovaného opravného usnesení, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 532 329 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2016 do zaplacení (výrok I); a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 147 435,50 Kč (výrok II).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Citoval závěry odborné literatury k ustanovení § 31 Odpšk (v jeho znění účinném od 27. 4. 2006), podle kterých zákon po novele hovoří pouze o nákladech, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, což je logičtější v tom, že náklady spojené s dosažením kýženého (správného) rozhodnutí jsou řešeny jednotlivými procesními předpisy, zatímco újma odškodnitelná podle Odpšk vzniká až v souvislosti s tím, že dojde k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, které je třeba odstranit a vynaložit přitom zvýšené náklady. Uzavřel, že náklady řízení, které byly žalobkyní vynaloženy v předmětném řízení přímo na zrušení nezákonného rozhodnutí, byly žalovanou proplaceny. Náklady, které žalobkyni vznikly v předmětném řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím ve výši 532 329 Kč nemohly být řešeny procesními předpisy, protože řízení bylo po zrušení rozsudků soudů obou stupňů zastaveno a žalobkyně je tak nemohla uplatnit v předmětném řízení proti Společnosti, která zanikla. Za této situace považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že takové náklady řízení žalobkyně nebyly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí a nemohou být žalobkyni přiznány podle § 31 odst. 1 OdpŠk. S poukazem na komentářovou literaturu k ustanovení § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk konstatoval, že zákon nyní vylučuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů, přičemž mezi důvody, pro které takovou možnost účastník neměl, budou nejspíše spadat případy objektivní, kde procesní úprava s rozhodováním o nákladech nepočítá, případně o takovou možnost účastníka připravil nesprávný postup orgánu státu. V návaznosti na to shledal nárok žalobkyně důvodný, protože náklady řízení proti Společnosti uplatnit nemohla, „když procesní úprava konkrétního řízení s náhradou nákladů počítala a o tuto možnost žalobkyni nepřipravil procesní postup státu“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, a to v rozsahu obou jeho výroků. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Podle žalované spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení, když odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přiznal žalobkyni jako náhradu škody veškeré náklady předmětného řízení, v němž došlo k vydání nezákonných rozhodnutí. Přípustnost svého dovolání žalovaná spatřuje v tom, že doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena otázka, „zda náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu tak, jak je má na mysli ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk, v sobě zahrnují veškeré náklady řízení, ve kterém došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, či pouze ty náklady, které poškozený vynaložil přímo na změnu či zrušení takového rozhodnutí“. Žalovaná je přesvědčena, že pro přiznání náhrady nákladů podle § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk musí být kumulativně splněny dvě podmínky: 1) půjde o účelně vynaložené náklady přímo vedoucí ke změně či zrušení nezákonného rozhodnutí, 2) poškozený neměl možnost tyto náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, resp. mu náhrada nákladů takto nebyla přiznána. Žalovaná nesporuje, že druhá podmínka byla v souzené věci splněna. Odvolacímu soudu však vytýká, že nesprávně posoudil veškeré žalobkyní vynaložené náklady v původním řízení jako účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonných rozhodnutí, aniž by zkoumal, o jaké úkony šlo. Tím podle žalované popřel smysl a účel ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk, podle nějž se lze domáhat náhrady toliko takových nákladů, které by nebyly vynaloženy v případě, kdyby k vydání nezákonných rozhodnutí nedošlo. Podle žalované z logiky věci vyplývá, že nikoli všechny náklady původního řízení byly vynaloženy na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí, neboť část z nich byla vynaložena ještě dříve, než došlo k vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 9. 2009 jako prvního nezákonného rozhodnutí ve věci.

9. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné (též nedůvodné), neboť podle ní otázka, „zdali náklady původního řízení může poškozený uplatnit jako vzniklou škodu“ již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), na který odkázal též odvolací soud a v němž dovolací soud neuvedl, že by náklady původního řízení měly být limitovány na podání opravného prostředku v poslední instanci. Odvolací soud podle žalobkyně správně poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3399/17 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud vyhověl stěžovateli, který se domáhal náhrady veškerých nákladů, které mu v prvotním řízení vznikly. Žalobkyně vyjádřila názor, že ústavně konformní výklad ustanovení § 31 odst. 1 ve spojení s § 5 OdpŠk vyžaduje, aby pojem nákladů řízení zahrnoval i veškeré účelně vynaložené náklady na to, aby se předešlo vydání nezákonného rozhodnutí. Náklady vynaložené na předcházení vzniku škody jsou podle jejího přesvědčení stejně důležité, ne-li důležitější než náklady na odstranění škody, a proto je na ně třeba nahlížet tak, jako by byly vynaloženy na zrušení nezákonných rozhodnutí. V této souvislosti žalobkyně odkázala na závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01.

III. Přípustnost dovolání

10. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za kterou ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná osoba s právnickým vzděláním. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích, tedy i ve výroku II, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

15. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným v rozsahu směřujícím proti výroku I napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodováno o věci samé, neboť při řešení otázky posouzení účelně vynaložených nákladů na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

16. Podle § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odst. 2).

17. V rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 594/2013, uveřejněném pod číslem 23/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 139/15) Nejvyšší soud uzavřel, že příčinou vynaložení nákladů řízení je vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá. Proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných § 31 OdpŠk musel uplatnit § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady vynaložil. Smyslem úpravy uvedené v § 31 OdpŠk tak je umožnit náhradu těchto nákladů, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Z hypotézy § 31 odst. 1 OdpŠk však vyplývá, že se použije pouze ve vztahu k těm poškozeným, kteří sami vynaložili náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Netýká se proto jiných osob, které vynaložily náklady toliko v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoli však za účelem jejich odstranění. U nich se plně uplatní § 441 obč. zák. a takto vynaložené náklady si nesou ze svého.

18. Výkladem § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk se Nejvyšší soud dále podrobněji zabýval ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. Cpjn 31/2014, uveřejněném pod číslem 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), v němž dospěl k závěru, že na rozdíl od úpravy účinné do 26. 4. 2006, v níž bylo stanoveno, že se hradí náklady řízení, pokud poškozenému vznikly jak v souvislosti s řízením, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, tak v řízení, v němž bylo dosaženo jeho odstranění, novela zákona č. 82/1998 Sb., provedená zákonem č. 160/2006 Sb., hovoří pouze o nákladech řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, což je logičtější v tom, že náklady spojené s dosažením kýženého (správného) rozhodnutí jsou řešeny jednotlivými procesními předpisy, zatímco újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vzniká až v souvislosti s tím, že dojde k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu, které je třeba odstranit a vynaložit přitom zvýšené náklady. Z ustanovení § 31 OdpŠk v současném znění proto vyplývá, že součástí škody, za kterou stát v režimu daného zákona odpovídá, jsou účelně vynaložené náklady řízení, jež musel poškozený vynaložit k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a jejichž náhrada nebyla v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, možná.

19. Z těchto závěrů tedy vyplývá, že náhrada škody spočívající v nákladech řízení je podle § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk možná pouze při současném splnění dvou podmínek tam uvedených, tj. musí jít o náklady účelně vynaložené na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí (první podmínka podle odstavce 1) a současně poškozený neměl možnost takové náklady uplatnit v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (druhá podmínka podle odstavce 2). Soud se tedy vždy musí kromě zvážení otázky, zda poškozený mohl náklady řízení uplatnit v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, předně zabývat též tím, které z nákladů řízení, jichž se poškozený domáhá jako náhrady škody, byl nucen (jako zvýšené) vynaložit právě v souvislosti s tím, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu, jež bylo třeba napravit.

20. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že náklady řízení, které byly žalobkyní vynaloženy přímo na zrušení nezákonného rozhodnutí, byly žalovanou již zaplaceny. Další náklady, které žalobkyni vznikly v předmětném řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, považoval za škodu, která má být žalobkyni nahrazena podle § 31 OdpŠk, výlučně z toho důvodu, že je žalobkyně nemohla v předmětném řízení uplatnit proti Společnosti, neboť ta zanikla a řízení bylo zastaveno. Zabýval se tedy výlučně splněním druhé ze zákonných podmínek. Tím, zda takové další náklady, které byly podle tvrzení žalobkyně vynaloženy v předmětném řízení ještě před vydáním nezákonného rozhodnutí odvolacího soudu, mají povahu nákladů, jež byla žalobkyně nucena v předmětném řízení vynaložit jako zvýšené právě v souvislosti s vydáním nezákonným rozhodnutím, které bylo třeba odstranit, se blíže nezabýval. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho právní posouzení je proto neúplné, a tudíž nesprávné.

21. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, na který odkazoval odvolací soud v napadeném rozsudku a též žalobkyně ve vyjádření k dovolání, vychází z výše citovaných závěrů o možnosti uplatnit náklady původního řízení jako vzniklou škodu pouze tehdy, vynaložil-li je poškozený účelně ke zrušení nezákonného rozhodnutí či na nápravu nesprávného úředního postupu. V tam projednávané věci byl učiněn závěr, že náklady řízení spojené se stížností k Evropskému soudu pro lidská práva (jako s po určitou dobu jediným dostupným a účinným prostředkem nápravy nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění úkonu či nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě) lze považovat za škodu ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk. Stejně tak v nálezu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3399/17, na nějž též odkazoval odvolací soud v napadeném rozsudku a žalobkyně ve vyjádření k dovolání, Ústavní soud posuzoval souvislost požadované náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených v soudním řízení s nesprávným úředním postupem, ke kterému v daném řízení došlo. Odkázal přitom na nutnost vycházet z časových souvislostí původního řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávnému úřednímu postupu a z celkových okolností případu. Odkazovala-li dále žalobkyně na nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/0, v němž se Ústavní soud zabýval § 31 OdpŠk ve znění zákona č. 120/2001 Sb. (tj. ve znění odlišném od nyní posuzované úpravy) a tam obsaženou podmínku vzniku ještě jiné škody shledal rozpornou s Ústavním pořádkem, je třeba zdůraznit, že i v tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že škodou mohou být také účastníky řízení skutečně vynaložené náklady na to které řízení, a že stát nese odpovědnost i za takto vzniklou škodu, samozřejmě za splnění dalších podmínek vzniku tohoto odpovědnostního vztahu, totiž existence příčinné souvislosti vzniku této škody se zákonem předpokládanou škodnou událostí, tedy s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Takové závěry v rozporu s výše citovanými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu nejsou (srov. též již výše zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 139/15).

22. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud konstatuje, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

23. Soud prvního stupně si poté, co žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, neujasnil rozsah zbylého předmětu řízení představovaného náhradou škody za vlastní náklady vynaložené žalobkyní v předmětném řízení. Žalobkyně se (po připuštění změny žaloby) domáhala po žalované zaplacení částky 846 000 Kč (na náhradě škody spočívající ve vynaložených vlastních nákladech předmětného řízení požadovala 577 754 Kč) a částky 59 858 USD (byť v žalobě současně uvedla, že součet jí požadovaných nároků činí 846 006,80 Kč a 59 858,04 USD) a dále úroků z prodlení z požadovaných částek ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 1. 2016 do zaplacení. Žalobu poté vzala zpět (srov. č. l. 147 - 150 spisu) co do částek 132 912 Kč a 49 739,123 USD, tj. v rozsahu, v jakém jí byly požadované nároky uhrazeny žalovanou v průběhu řízení (na náhradě škody za vynaložené vlastní náklady řízení jí bylo uhrazeno 18 512 Kč) a z těchto uhrazených částek nadále požadovala již jen úroky z prodlení do dne zaplacení, které kapitalizovala částkou 62 835 Kč. Žalobu vzala zpět také ohledně dalších nároků v celkové výši 166 025 Kč a 10 118,91 USD s příslušenstvím (z nároku na náhradu škody spočívající ve vlastních nákladech vynaložených v předmětném řízení již nepožadovala částku 40 425 Kč za znalecký posudek). V součtu tedy z původně požadované náhrady škody za vynaložené vlastní náklady řízení ve výši 577 754 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 58 937 Kč (18 512 Kč a 40 425 Kč). Současně však uvedla, že na náhradě škody za vlastní vynaložené náklady předmětného řízení požaduje nadále zaplacení částky 532 329 Kč s příslušenstvím (489 239 Kč za náklady právního zastoupení a 43 090 Kč za soudní poplatek za odvolání), a o taktovém nároku též soud prvního stupně rozhodl ve výroku II rozsudku. Rozhodoval tak o částce vyšší, než jaká odpovídala původně žalobou požadovanému nároku po odečtení částek, ohledně kterých vzala žalobkyně žalobu zpět a v jejichž rozsahu bylo řízení částečně zastaveno, aniž by žalobkyni vyzval k vyjasnění tohoto rozporu v požadovaných částkách. Odvolací soud pak toto jeho pochybení nenapravil.

24. Z výše vyložených důvodů dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 532 329 Kč s příslušenstvím (včetně závislého výroku o nákladech řízení), a též rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a závislém výroku III a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

25. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.

26. Pro další průběh řízení považuje Nejvyšší soud za nutné též poznamenat, že dosud nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, neboť nebylo rozhodnuto o úrocích z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 1. 2016 do zaplacení z částek 166 025 Kč a 10 118,91 USD. Ohledně těchto částek vzal žalobce žalobu zpět a to včetně úroků z prodlení z nich požadovaných. Byť soud prvního stupně tuto skutečnost konstatoval v odůvodnění usnesení o částečném zastavení řízení, řízení částečně zastavil pouze ve vztahu k požadovaným částkám bez příslušenství (srov. usnesení na č. l. 152 spisu). Ani v rozsudku poté o těchto úrocích z prodlení rozhodnuto nebylo.

27. Soud prvního stupně se v dalším průběhu řízení, poté co si vyjasní otázku zbylého předmětu řízení, neopomene zabývat též skutečností, že podle tvrzení žalobce měla Společnost zaniknout již ke dni 31. 7. 2013, tj. dříve než bylo v předmětném řízení rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011, a posoudí, zda za této situace rozhodnutí Nejvyššího soudu nabylo právní moci (nastaly účinky zrušení rozsudků soudů obou stupňů) a zda tak (i s přihlédnutím ke specifickým okolnostem posuzované věci) byla splněna podmínka stanovená v § 8 odst. 1 OdpŠk.

28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru