Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2904/2018Usnesení NS ze dne 30.03.2020

HeslaOrganizační složka státu
Příslušnost soudu místní
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2904.2018.1
Dotčené předpisy

§ 85 odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017

§ 21a předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 6 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2904/2018-179

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně D. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, proti žalovaným 1. České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 8, Pod sídlištěm 1800/9, 2. České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 535 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 86/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 70 Co 64/2018-136, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, č. j. 70 Co 64/2018-136, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 1. 2018, č. j. 31 C 86/2017-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se žalobou domáhá proti České republice (dále též „žalovaná“) zaplacení částky 535 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha ze dne 4. 2. 2008, č. j. V 12436/2007-101-11/MO, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 27 C 4/2008-21, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 11 Cmo 51/2009-40, kterým byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce z důvodu neurčitosti zástavní smlouvy uzavřené bývalou vlastnicí bytu. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, č. j. 21 Cdo 5171/2009-69, však byl nejprve zrušen shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze a poté na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011, č. j. 27 C 4/2008-94, byl vklad zástavního práva povolen. Mezitím ale dne 29. 12. 2009 žalobkyně uzavřela kupní smlouvu k bytové jednotce, ke které ke dni uzavření smlouvy nevázlo žádné zástavní právo. Následně, po vkladu zástavního práva k bytu, byla žalobkyně nucena vyplatit zástavu váznoucí k bytu, přičemž reparace škody u primárního dlužníka je vyloučena, neboť již byl vymazán z veřejného rejstříku. S ohledem na uvedená rozhodnutí označila v žalobě jako žalovanou Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně ze dne 3. 1. 2018, č. j. 31 C 86/2017-114, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II).

3. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že soud není vázán označením organizační složky, jak je vymezila žalobkyně, a sám je povinen příslušnou organizační složku určit na základě skutkových tvrzení, jimiž je nárok vymezen. Předmětem řízení je podle soudu prvního stupně jediný nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími vydanými katastrálním úřadem ve správním řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí a městským a vrchním soudem v navazujícím řízení podle části páté o. s. ř. Je tedy zřejmé, že posuzovaný nárok spadá do kompetence více úřadů, když ke vzniku škody mělo dojít v resortu více organizačních složek žalované, konkrétně Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního a Ministerstva spravedlnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, soud prvního stupně shledal, že ohledně jednoho nároku může za stát jednat pouze jedna organizační složka státu, a to i tehdy, pokud se na vzniku škody podílelo více organizačních složek státu. Není-li tedy možné za příslušný úřad určit pouze jednu organizační složku státu, pak za stát bude podle § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí. Následně uzavřel, že v této věci má za žalovanou vystupovat Ministerstvo financí, a proto v tomto sporu není dána místní příslušnost soudu prvního stupně. Místně příslušným soudem k projednání věci je podle soudu prvního stupně Obvodní soud pro Prahu 1, v jehož obvodu má Ministerstvo financí své sídlo.

4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 70 Co 64/2018-136, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

5. Odvolací soud zhodnotil, že soud prvního stupně správně kvalifikoval předmět řízení jako jeden nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem více organizačních složek žalované. Dále odvolací soud shledal, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou citoval, a pro stručnost na jeho závěry odkázal.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod žalovaná uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (ustáleným též v praxi soudu dovolacího) ohledně případu, kdy bylo posuzované řízení vedeno před více orgány veřejné moci spadajícími pod působnost různých ústředních orgánů a není tak zřejmé, která organizační složka státu by za stát měla vystupovat v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. K tomu v dovolání uvádí rozsáhlou argumentaci.

7. Při posuzování kategorie „jediný nárok“ je dle názoru žalované nutné přihlédnout ke specifickému způsobu jednání státu v právních vztazích, a proto „táž věc“ se musí týkat konkrétní organizační složky, nikoliv pouze státu obecně. V případě, že skutkový stav zahrnuje vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávný úřední postup nastalé nikoli pouze v odvětví jedné z organizačních složek státu, ale ve dvou a případně i více takových odvětvích zastřešených různými organizačními složkami státu, pak jde pro účely vypořádání o samostatné nároky. Ohledně právního jednání státu poukázala na § 21a o. s. ř. ve spojení s § 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „ZMS“).

8. Podle žalované soudy nesprávně interpretovaly požadavek na jedinou jednající osobu ve smyslu § 21 odst. 5 věta druhá o. s. ř. Požadavek jednání „jediné osoby“ za stát podle žalované nemíří - s ohledem na nedostatek právní subjektivity pro takové jednání ani nemůže mířit - na organizační složky státu, ale jednu fyzickou osobu, která k takovému jednání bude pověřená. Dané ustanovení tak nikterak nepředurčuje, že by za stát před soudem nemohlo vystupovat více organizačních složek.

9. Dle žalované soudy vykládají § 6 odst. 3 OdpŠk nesprávně, odchylují se od doslovného znění zákona, nerespektují úmysl zákonodárce a smysl normy. K tomu poukázala na důvodovou zprávu k § 6 OdpŠk. Podle názoru žalované citované ustanovení zákona nezakládá příslušnost Ministerstva financí vystupovat před soudy ve věci náhrady škody, je-li škoda způsobena v odvětvích, která spadají pod různé věcně příslušné ústřední správní úřady.

10. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, se vztahují i na případ majetkové újmy, která je předmětem v projednávané věci.

11. Žalovaná rovněž namítla, že ze zákona nemá plnit úlohu zástupce státu, když se jiné organizační složky samy zastupovat nemohou. K takovému jednání jí není zákonem založena působnost a nemá k němu ani náležitý odborný aparát. Výše uvedené podle žalované vede k tomu, že stát je krácen na svém právu se řádně hájit, ačkoliv tyto možnosti prostřednictvím oborových ústředních správních úřadů má, ale bylo mu znemožněno je v daném případě využít.

12. Žalovaná navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.

13. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

III. Formální náležitosti dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Dovolání je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je k projednání nároků na náhradu škody, jež vznikly v působnosti různých organizačních složek státu, a k jednání za žalovanou v předmětném soudním řízení, příslušná pouze jedna či více organizačních složek státu, neboť napadené usnesení odvolacího soudu řeší uvedenou otázku v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

19. Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

20. Podle § 105 odst. 1 o. s. ř. soud místní příslušnost zkoumá jen do skončení přípravného jednání podle § 114c o. s. ř. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c o. s. ř., a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.

21. Podle § 105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu.

22. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

23. Podle § 11 odst. 2 o. s. ř. je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.

24. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

25. Podle § 85 odst. 5 o. s. ř. obecným soudem státu je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.

26. Podle § 6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“).

27. Ustanovení § 6 odst. 2 OdpŠk stanoví, že úřadem podle odstavce 1 je:

a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,

b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

28. Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, pak podle § 6 odst. 3 OdpŠk jedná za stát Ministerstvo financí.

29. Podle § 6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

30. Podle § 21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje:

a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,

b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.

31. Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, pak podle § 21a odst. 3 o. s. ř. jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Podle § 21a odst. 4 o. s. ř. přitom ustanovení § 21 odst. 4 a 5 platí obdobně.

32. Podle § 21 odst. 5 o. s. ř. věty druhé může v téže věci za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.

33. Ustálená judikatura dovolacího soudu je vystavěna na názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005 pod č. 72, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Důvodem požadavku na vystupování pouze jedné organizační složky za stát v téže věci je především zájem na kvalifikovaném zastupování a prevence vzniku rozporů v právním jednání za stát. Pokud by v téže věci zastupovalo žalovanou naráz více organizačních složek, za každou z nichž musí před soudem jednat fyzická osoba dle § 21a odst. 3 o. s. ř., jednání ve shodě za žalovanou by bylo ohroženo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009).

34. Jinak řečeno nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních úkonech (jedna by například proti státu uplatněný nárok uznala a druhá by jej popřela). Taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního práva, kterým je požadavek jednoznačnosti procesních úkonů (srov. Dvořák, B. K § 21. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016).

35. Výklad § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř., ve spojení s § 21a odst. 4 o. s. ř., jak jej předkládá žalovaná, z výše uvedených důvodů nemůže být správný. Žalovaná totiž přehlíží, že i za organizační složky státu jednají v konečném důsledku fyzické osoby a přijetí jejího názoru by právě vedlo k nepřípustnému jednání za stát několika fyzickými osobami tam, kde je proti státu uplatněn jediný nárok.

36. Pojem „téže věci“ ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu je přitom třeba chápat tak, že se týká jednoho nároku. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání, a to ve všech jeho jevových formách, a v následku, který jím byl způsoben (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, a v nich citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). „Táž věc“ je tedy určena jediným skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním.

37. Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

38. Pokud je žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní kumulace nároků), příslušnost více různých organizačních složek státu vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). I v takové situaci je žalovanou pouze jeden subjekt, a to Česká republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům více příslušných organizačních složek (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 81). Jestliže by nebylo možné ohledně některého z žalovaných nároků určit příslušnou organizační složku jednající za žalovanou, bude se postupovat shodně jako v předchozím odstavci.

39. V posuzovaném sporu z žalobních vylíčení plyne, že se žalobkyně domáhá náhrady škody z titulu nezákonných rozhodnutí vydaných katastrálním úřadem ve správním řízení a městským a vrchním soudem v navazujícím řízení podle části páté o. s. ř. Nejedná se tedy o jediný nárok, který žalobkyně uplatňuje, jak dovodil odvolací soud, neboť ke vzniku škody došlo působením různých skutkových okolností, jak vyplývá z tvrzení žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013).

40. Obdobně jako v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, Nejvyšší soud uzavřel, že v projednávané věci jde o dva rozdílné procesní nároky proti žalované, byť spojované jediným žalobním požadavkem spočívajícím v náhradě jediné vzniklé škody (lze si ostatně představit uplatnění daných nároků samostatnými žalobami, přičemž i v situaci, kdy by jim bylo samostatně vyhověno v plném rozsahu, byla by výše plnění ze strany státu limitována skutečně vzniklou škodou). V této situaci za žalovanou přísluší jednat dvěma odlišným organizačním složkám státu, neboť jednání jménem státu ve věci tvrzené škody vzniklé pochybením Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha (rozhodnutí ze dne 4. 2. 2008, č. j. V 12436/2007-101-11/MO) spadá do působnosti Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního a ve věci tvrzené škody vzniklé rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 27 C 4/2008-21, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 11 Cmo 51/2009-40, do působnosti Ministerstva spravedlnosti.

41. Obecným soudem žalované podle § 85 odst. 5 o. s. ř. je Obvodní soud pro Prahu 2, neboť Ministerstvo spravedlnosti má své sídlo v obvodu tohoto soudu. Místně příslušným soudem k projednání posuzovaného sporu je proto Obvodní soud pro Prahu 2. V situaci, kdy by žalobou bylo uplatněno několik samostatných nároků proti žalované, k jejichž projednání by byly příslušné organizační složky státu se sídly v obvodech různých okresních soudů, pak by podle § 11 odst. 2 o. s. ř. bylo možné za místně příslušný soud zvolit kterýkoliv z těchto obecných soudů žalované. Pro určení místní příslušnosti by přitom bylo rozhodné, u kterého z těchto soudů by byl návrh na zahájení řízení podán nejdříve.

42. Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval další námitkou žalované, a to rozporem mezi vystupováním organizačních složek státu před soudy podle § 6 odst. 3 OdpŠk a že by Ministerstvo financí v daných věcech jednalo jako „zástupce“ jiných organizačních složek státu.

VI. Závěr

43. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

44. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.

45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí ve věci (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru