Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 289/2017Usnesení NS ze dne 07.06.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.289.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 289/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Dostálem, advokát se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 44/10, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 45/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č.j. 3 Co 34/2013-309, 3 Co 33/2013, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Hrouzka, zástupce žalovaného, sídlem v Brně, Pražákova 1008/69.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se domáhá ochrany svých osobnostních práv, do nichž měl neoprávněně zasáhnout žalovaný obsahem podání ze dne 6. 10. 2009 a 1. 11. 2009 doručených Krajskému soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. KSCB 25 INS 988/2009 a následně zveřejných v insolvenčním rejstříku. Žalobce požaduje poskytnutí morální i peněžní satisfakce.

V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č.j. 3 Co 34/2013 – 309, 3 Co 33/2013 (dále též jen „napadený rozsudek“), změnil Vrchní soud v Praze coby soud odvolací rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích coby soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2012, č.j. 11 C 45/2010 – 199, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 10. 2012, č.j. 11 C 45/2010 - 214, v části, v níž bylo tímto rozsudkem soudu prvního stupně uloženo žalovanému zaslat žalobci omluvu, uveřejnit v deníku Lidové noviny, Mladá Fronta Dnes a Hospodářské noviny omluvu a zaplatit žalobci částku 50 000 Kč, tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok I.). Dále pak odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta v požadované částce 50 000 Kč (výrok II.). Dále odvolací soud uložil žalobci nahradit náklady řízení před sudy obou stupňů ve výši, kterou následně určil samostatným usnesením ze dne 11. 3. 2015, č.j. 3 Co 33/2013-345, (výrok III.) a konečně změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 5. 2012, č.j. 11 C 45/2010 – 152, tak, že se žalobci neukládá povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 1 736 Kč (výrok IV.).

Odvolací soud založil své rozhodnutí na argumentaci, podle níž nebyl zásah do osobnostních práv žalobce způsoben jednáním žalovaného, avšak až zveřejněním předmětných podání v insolvenčním rejstříku, kdy pochybil insolvenční soud tím, že tato podání zařadil do insolvenčního spisu, aniž by se věnoval jejich obsahu a aniž by „procesním způsobem“ „zařídil“, aby se subjekty nahlížející do insolventního rejstříku neměly možnost seznámit s hanlivými úvahami žalovaného o žalobci. Dále odvolací soud argumentoval, že znění požadované omluvy je příliš obecné a nekorespondující s obsahem předmětných přípisů žalovaného. Odvolací soud též upozornil, že předmětná podání nebyla zveřejněna v periodickém tisku.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako dovolací důvod uvádí podle § 241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že odvolací soud zaujal nesprávný právní názor a že na něj napadený rozsudek působí zmatečně. Žalobce zpochybňuje názor odvolacího soudu, podle něhož není žalovaný ve věci pasivně legitimován, neboť difamační obsah podání žalovaného zveřejnil insolvenční soud a nikoli žalovaný a neboť právě až tímto zveřejněním došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce. Žalobce je naopak přesvědčen, že již samo učinění předmětných podání ze strany žalovaného je neoprávněným zásahem do žalobcových osobnostních práv. Podle žalobce bylo prvotní snahou žalovaného žalobce poškodit, přičemž žalovaný byl seznámen se způsobem vedení insolvenčního řízení a se zveřejňováním informací o něm. Insolvenční soud postupoval v souladu se zákonem, pokud předmětná podání žalovaného zařadil do spisu. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že by požadované znění omluvy neodpovídalo obsahu předmětných podání. Žalobce závěrem shrnuje, že odvolací soud měl uvedené skutečnosti „skutkově“ a především právně posoudit zcela odlišně, a navrhuje změnu popřípadě zrušení napadeného rozsudku.

Žalovaný k podanému dovolání uvedl, že napadený rozsudek je správný, že předmětnými podáními nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce, že pokud mělo dojít k zásahu do osobnostních práv žalobce, pak tedy až zveřejněním obsahu podání ze strany insolvenčního soudu a že pracovníci soudu jsou vázáni povinností mlčenlivosti. Žalovaný navrhuje zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. zak. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.

Dovolatel sice uvádí, že přípustným je dovolání proto, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání je ovšem evidentní, že dovolatel fakticky nemíní situaci předpokládanou již citovaným ustanovení § 237 o. s. ř. (má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Totiž zde má zákon na mysli tu situaci, kdy se má Nejvyšší soud odklonit od své dosavadní rozhodovací praxe (kdy již v minulosti Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být Nejvyšším soudem nově posouzena odlišným způsobem prosazovaným podatelem dovolání), a nikoli tu situaci, kdy Nejvyšší soud v konkrétním případě posoudí věc z právního hlediska jinak, než to učinil soud odvolací (jak to požaduje v projednávané věci dovolatel). Dovolatel totiž v řešeném dovolání nepředestírá žádnou nynější ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která se v napadeném rozsudku projevila a která by nyní podle dovolatele měla být řešena jiným způsobem.

Lze tedy uvést, že dovolatel nezmiňuje žádnou z okolností předvídaných § 237 o. s. ř. (s výhradou jedné zcela zjevně mylně zmíněné okolnosti, jak již shora vysvětleno), přičemž ani z obsahu dovolání nelze dovodit, ve které z těchto okolností spatřuje dovolatel přípustnost svého dovolání.

Dlužno pak dodat, že nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přitom sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).

Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku je vadné, neboť dovolatel ve vztahu k nim neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).

Dovolatelem namítaná zmatečnost napadeného rozsudku spočívající v tom, že je v jeho odůvodnění na jednom místě uvedeno, že není úspěšné odvolání ani žalobce ani žalovaného, jest toliko písařskou chybou, jak je z kontextu celého rozsudku zcela zřejmé. O jakékoli zmatečnosti napadeného rozsudku nelze hovořit.

Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn (resp. náležitě uplatněn) žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání odmítl (§ 243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru