Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2888/2019Rozsudek NS ze dne 12.02.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Nemajetková újma (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2888.2019.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 420 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2888/2019-192

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou MBA, se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody na zdraví a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 30 Co 154/2017-149, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 30 Co 154/2017-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 9. 2016, č. j. 15 C 215/2016-13, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 4 400 000 Kč jako náhrady škody na zdraví a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měly vzniknout nezákonným omezením osobní svobody výkonem vazby, která byla na žalobce uvalena v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 20/98, jež skončilo zproštěním obžaloby.

2. Obvodní soudu pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, č. j. 15 C 215/2016-13, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 294 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 4 106 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 155 029,39 Kč (výrok III).

3. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně konstatoval, že žalobce byl nezákonně vazebně stíhán v době od 31. 3. 1998 do 12. 10. 1998, a to v souvislosti s trestním řízením, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Soud prvního stupně proto přistoupil ke stanovení výše odškodnění; s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011, vyšel z rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den výkonu vazby. Soud prvního stupně následně zhodnotil, že vazba měla dopad do osobnostní sféry žalobce, do jeho rodinného života, podnikatelské činnosti a že okolnosti trestního stíhání žalobce byly také masivně medializovány, proto žalobci náleží odškodnění v denní výši 1 500 Kč, což celkem za 196 dní trvání vazby činí 294 000 Kč.

4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem jednak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 196 000 Kč, jednak jej změnil tak, že co do částky 98 000 Kč se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále jej v zamítajícím výroku II potvrdil a ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

5. Po právní stránce se odvolací soud nejprve ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který stanovil denní sazbu odškodnění v judikaturou předpokládaném rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč. Dále ovšem dospěl k závěru, že žalobce neprokázal dopady výkonu vazby na jeho zdraví, když svá tvrzení o zhoršení zdravotního stavu nepodložil žádnými důkazy, přestože byl k tomu soudem prvního stupně vyzván podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud na tomto základě zhodnotil, že odpovídající částka výše odškodnění za jeden den trvání vazby činí 1 000 Kč, za 196 dní trvání vazby pak celkem 196 000 Kč. Odvolací soud závěrem konstatoval, že neshledal důvody pro mimořádné navýšení odškodnění požadované žalobcem v přibližné výši 22 450 Kč za jeden den výkonu vazby.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně částky 98 000 Kč, a celého výroku II. Žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neprokázané následky vykonání vazby na zdraví žalobce soud zohlednil v rámci posouzení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou, nikoliv jako samostatný nárok. Dále namítá, že rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za den výkonu vazbu, ze kterého soudy vycházely při stanovení výše odškodnění, je pouze orientační a vhodné k posouzení odškodnění pro „běžné případy“, což ovšem není situace žalobce. Žalobce také namítá vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti odůvodnění výše přiznaného odškodnění.

7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

9. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Námitka žalobce, že rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den výkonu vazby, z něhož odvolací soud při stanovení výše odškodnění žalobce vycházel, je pouze orientační a určeno pro „běžné případy“, a na něj se proto nevztahuje, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť stanovení částky v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč je adekvátním odškodněním za jeden den vazby v poměrech České republiky, a to při zvážení vazby jako velice výrazného zásahu do práv jedince (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení výše odškodnění 1 000 Kč za jeden den výkonu vazby vyšel ze své vlastní úvahy založené na konkrétních okolnostech projednávané věci, navíc podložené zevrubným dokazováním před soudem prvního stupně (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010).

13. Nejvyšší soud ovšem shledal dovolání přípustným pro řešení otázky posouzení tvrzené újmy na zdraví žalobce, jež mu měla být způsobena nezákonnou vazbou, neboť tato otázka byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

14. Dovolání je důvodné.

15. Před přijetím zákona č. 160/2006 Sb. právní řád České republiky neznal institut odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to ani aplikací zákona č. 82/1998 Sb. ani zákona č. 58/1969 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. V době vzetí žalobce do vazby (která trvala od 31. 3. 1998 do 12. 10. 1998) byla však Česká republika vázána čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“ (srov. sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). Jde přitom o ustanovení přímo použitelné, jež stanoví právní základ pro odškodnění majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04).

17. Dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.

18. Podle již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, jsou základními relevantními kritérii pro stanovení přiměřené výše zadostiučinění za vazbu v trestním řízení, které neskončilo odsouzením, zpravidla povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. V případě třetího kritéria Nejvyšší soud konstatoval, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby.

19. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud také konstatoval, že samostatným a odlišným nárokem zůstává případná újma na zdraví způsobená protiprávní vazbou. Důvodnost takto vzneseného nároku a výše odškodnění by měla být v souladu s § 20 zákona č. 58/1969 Sb. (po 15. 5. 1998 podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb.) posuzována podle obecných občanskoprávních předpisů vztahujících se k náhradě škody na zdraví (srov. také rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, uveřejněný pod číslem 56/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017, poté v obecné rovině potvrdil, že nárok na odškodnění za poškození zdraví žalobce je nárokem se samostatným skutkovým základem a neodškodňuje se v režimu náhrady nemajetkové újmy podle § 31a OdpŠk (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1293/2011).

21. V poměrech projednávané věci to znamená, že tvrzená újma na zdraví žalobce způsobená výkonem nezákonné vazby měla být posouzena jako samostatný nárok podle obecných občanskoprávních předpisů vztahujících se k náhradě škody na zdraví (srov. § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a nikoliv v rámci posouzení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou. Jelikož odvolací soud takto nepostupoval, je jeho právní posouzení nesprávné.

22. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

23. Dovolatelem namítanou vadu zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně stanovení výše odškodnění dovolací soud neshledal, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.

24. Nejvyšší soud však přihlédl k jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

25. Ze spisu se podává, že žalobce již v žalobě v souvislosti s výkonem vazby tvrdil zhoršení svého zdravotního stavu, jež se mělo projevovat zejména depresemi a dalšími zdravotními omezeními. Soud prvního stupně k této skutečnosti vedl také dokazování v rámci výslechu svědků při jednání před soudem dne 27. 6. 2016, dne 29. 7. 2016 a ve stejný den také před dožádaným Okresním soudem v Opavě, ovšem nijak tato tvrzení žalobce nepromítl do svého právního posouzení a ani nezjišťoval, zda a případně v jakém rozsahu žalobce spojuje svou újmu vedle zadostiučinění za nezákonnou vazbu také s náhradou újmy na zdraví.

26. Soud prvního stupně tedy pochybil, když nevedl žalobce postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. jednak ke zcela jednoznačnému skutkovému vymezení uvedených nároků, jednak k případnému rozlišení, jakého odškodnění se na podkladě každého důvodu (titulu) žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění nemajetkové újmy v penězích z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou).

27. Jelikož soud odvolací toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, a naopak nesprávně zahrnul tvrzení ohledně zhoršení zdraví žalobce do posouzení výše zadostiučinění za nezákonnou vazbu, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

VI. Závěr

28. Z výše vyložených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu [srov. § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

29. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby nejprve postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění shora uvedené vady žaloby. Soud prvního stupně se tak postará o to, aby žalobce rozlišil, jakého odškodnění se z celkové částky 4 400 000 Kč domáhá z důvodu tvrzené újmy na zdraví a jaké odškodnění požaduje z důvodu uvalení nezákonné vazby.

30. Soudy jsou ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru