Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2878/2004Usnesení NS ze dne 25.01.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2878.2004.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2878/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců: a) P. K., zastoupeného advokátem, b) nezl. D. K., zastoupeného Městem P. jako opatrovníkem, proti žalovaným: 1) L. J., zastoupenému advokátem, 2) nezl. E. J., zastoupené Městem H. jako opatrovníkem, o určení dědiců, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 125/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. května 2004, č. j. 23 Co 48/2004-95, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 1.9.2003, č.j. 9 C 125/2000-74, doplněným rozsudkem ze dne 29.9.2003, č.j. 9 C 125/2000-76, zamítl žalobní návrh žalobců na určení, že „P. K., nar. 4.12.1990 a zemřelá 4.4.1999 přežila svoji matku M. J., nar. 31.3.1967 a zemřelou též dne 4.4.1999“; rozhodl, že žalobce P. K. je povinen nahradit žalovanému L. J. náklady řízení ve výši 5.375,- Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám

Mgr. M. S.; rozhodl, že „nezletilá žalovaná a nezletilý žalobce nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení“.

K odvolání prvního žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka

v Pardubicích rozsudkem ze dne 11.5.2004, č.j. 23 Co 48/2004-95, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil; rozhodl, že žalobce P. K. je povinen nahradit prvnímu žalovanému L. J. na nákladech odvolacího řízení 3.175,- Kč „k rukám advokáta prvního žalovaného“ do tří dnů od právní moci rozsudku; rozhodl, že žalobce nezletilý D. K. a oba žalovaní nemají proti sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že posuzovaná „sporná skutečnost … představuje pro posouzení existence dědického práva pouze předběžnou otázku“; že „není způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného

na základě odkazu dědického soudu jen případné určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by i byla jinak významná pro posouzení dědického práva“ a že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože „tu nejde

o sporný právní vztah nebo právo, ale o právní skutečnost“.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a s poukázáním na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítají, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, když „dovodil závěr, že žalobci nemohou mít naléhavý právní zájem na určení sporné skutečnosti, že P. K., nar. 4.12.1990 a zemřelá 4.4.1999 přežila svoji matku M. J., nar. 31.3.1967 a zemřelou též dne 4.4.1999“; že „uvedená sporná skutečnost představuje pro posouzení existence dědického práva pouze předběžnou otázku, neboť tato sporná skutečnost je zásadního významu pro posouzení dědického práva, a to nikoliv jako otázka předběžná, ale jako otázka vyplývající z právní skutečnosti na lidské vůli nezávislé, která na základě zákona působí právní následky“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobci namítají, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, když „dovodil závěr, že žalobci nemohou mít naléhavý právní zájem na určení sporné skutečnosti, že P. K., nar. 4.12.1990 a zemřelá 4.4.1999 přežila svoji matku M. J., nar. 31.3.1967 a zemřelou též dne 4.4.1999“; že „uvedená sporná skutečnost představuje pro posouzení existence dědického práva pouze předběžnou otázku, neboť tato sporná skutečnost je zásadního významu pro posouzení dědického práva, a to nikoliv jako otázka předběžná, ale jako otázka vyplývající z právní skutečnosti na lidské vůli nezávislé, která na základě zákona působí právní následky“.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2005

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru