Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2832/2010Usnesení NS ze dne 31.03.2011

HeslaDovolací důvody
Vlastnictví
Způsobilost k právním úkonům
Žaloba určovací
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2832.2010.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

§ 218 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2832/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 25, proti žalovaným 1) B. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 145, a 2) J. Š., zastoupenému JUDr. Zbyňkem Lakomým, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, Palackého 122, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 19 C 49/2008, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. ledna 2010, č.j. 57 Co 531/2009-158, takto:

I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.

II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Renáty Prosické, advokátky se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 25.

Stručné odůvodnění(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. července 2009, č.j. 19 C 49/2008-117, ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným zamítl žalobu o určení, že „Zůstavitelka Z. Š., byla ke dni svého úmrtí, tj. 8. 2. 2006, jedinou vlastnicí nemovitostí, a to budovy čp. 1927 k bydlení umístěné na pozemku parc. č. st. 6348 a pozemků parc. č. st. 6348 a parc. č. p. 6340 a 6347 pro katastrální území F., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek – Místek“ (I.). Dále rozhodl, že „Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) se určuje, že zůstavitelka Z. Š., byla ke dni svého úmrtí, tj. 8. 2. 2006, jedinou vlastnicí nemovitostí, a to budovy čp. 1927 k bydlení umístěné na pozemku parc. č. st. 6348 a pozemků parc. č. st. 6348 a parc. č. p. 6340 a 6347 pro katastrální území F., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek – Místek“ (výrok II). Konečně výroky III. až VII. soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. Ve vztahu k meritornímu výroku II. soud prvního stupně uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zůstavitelka Z. Š. (dárkyně) uzavřela dne 5. května 2005 s prvním žalovaným (obdarovaným vnukem) darovací smlouvu (jejímž předmětem bylo darování shora popsaných nemovitostí), která je ovšem podle § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatný právním úkonem, „neboť byla učiněna osobou zůstavitelky jako dárkyně, která jednala v duševní poruše, která ji činila k takovému úkonu neschopnou.“

K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2010, č.j. 57 Co 531/2009-158, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným ohledně meritorního výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i akcesorických výroků) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (ve stručnosti shrnuto) uvedl, že soud prvního stupně provedl v řízení řádně důkazy a na základě správných zjištění přijal odpovídající závěr o skutkovém stavu věci. Správně pak posoudil uvedený skutkový stav po hmotněprávní stránce z pohledu ustanovení § 38 odst. 1, 2 obč. zák. se závěrem, že darovací smlouva, uzavřená dne 5. května 2005 mezi Zdeňkou Štefkovou jako dárkyní a prvním žalovaným jako obdarovaným, je absolutně neplatná, neboť dárkyně byla osobou jednající v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, a první žalovaný na jejím základě nemohl nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem. Vlastnicí ve výroku označených nemovitostí tak zůstala Z. Š. Námitku, že dárkyně projevila úmysl nemovitosti prvnímu žalovanému darovat ještě před mozkovou příhodou, shledal odvolací soud bez právního významu, neboť v posuzované věci rozhodující byl stav v okamžiku uzavření písemné smlouvy, když písemnost je obligatorní náležitostí smlouvy o darování nemovitostí.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvedl, že zásadní právní význam v této věci shledává ve skutečnosti, že „zjišťuje-li soud nezpůsobilost k právnímu úkonu účastníka, způsobenou cévní mozkovou příhodou, nemůže pro své závěry a své rozhodnutí použít znaleckého posudku, který byl zpracován pro jiné řízení s jinými účastníky a pro jiný okamžik zjišťování této nezpůsobilosti a zpracovaný dokonce před zahájením předmětného řízení, byť doplněný dodatkem znalce. V takovém případě je třeba, aby soud provedl dokazování samostatným znaleckým posudkem, který odpovídá obsahu řízení, v němž je nezpůsobilost k právnímu úkonu zkoumána, zejména k datu, které pro určení nezpůsobilosti je směrodatné.“ Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel polemizuje se skutkovými závěry, z nichž oba soudy vycházely při rozhodování a na základě své vlastní skutkové verze dospívá k odlišnému právnímu posouzení věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) „zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2010, čj. 57 Co 531/2009 a odstavce II., V. a VI. rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 8. 7. 2009, č.j. 19 C 49/2008, a uložil oběma soudům o věci znovu rozhodnout.“

Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání, sepsaném její advokátkou, uvedla, že věc byla posouzena soudy obou stupňů se shodnými právními závěry a po právní stránce má význam pouze ve vztahu mezi účastníky. Navíc dovolání obsahuje pouze podrobné tvrzení situace, která sepisu darovací smlouvy předcházela, přičemž tento popis není shodný s tím, co v průběhu dokazování vyšlo najevo. Účastníci byli soudem prvního stupně dotázáni předem, zda souhlasí s dokazováním formou doplnění znaleckého posudku, neboť tento postup se jevil jako hospodárný. Všichni účastníci řízení (včetně dovolatele) s takovým postupem souhlasili. Dovolání nelze vnímat tak, že by mělo po právní stránce zásadní význam; ostatně chyba v právním posouzení věci není ze strany dovolatele tvrzena. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, in www.nsoud.cz).

V tomto případě dovolatel žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezil. Výhradně se dovolací argumentace upíná ke skutkové stránce věci, kdy dovolatel zpochybňuje skutkový závěr obou soudů, že zůstavitelka Z. Š. ke dni uzavření předmětné darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Poněvadž při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, in www.nsoud.cz, příp. implicite též na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, in www.nalus.usoud.cz), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá (žádného) procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinak vyjádřeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, in www.nsoud.cz).

Dovolateli se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Kromě toho je třeba také uvést, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k dané právní kvalifikaci zjištěného skutku, tzn. učinit závěr, který formálně vyústil ve vydání rozhodnutí, jímž byl v meritu věci v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné rozhodnutí potvrzen.

Zpochybňoval-li dovolatel správnost odvolacím soudem učiněného právně kvalifikačního závěru, činil tak – jak je zřejmé z obsahu jeho dovolání – s odkazem na svou skutkovou verzi případu a fakticky tímto způsobem nepřípustně uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem přípustnost nenárokového dovolání posuzovat nelze. Je tomu tak z toho důvodu, že posledně uvedený dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nepřípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátkou, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (za sepis písemného vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že advokátka žalobkyně v dovolacím řízení učinila pouze jediný úkon právní služby – sepis vyjádření k dovolání], a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně ve výši 5.300,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 31. března 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru