Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2816/2013Rozsudek NS ze dne 23.10.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2816.2013.1
Dotčené předpisy

čl. 5 odst. 1 předpisu č. 209/1992 Sb.

čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992 Sb.

čl. 36 odst. 3 předpisu č. 2/1993 Sb.

čl. 36 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.

... více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2816/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce P. F., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 88/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č.j. 39 Co 198/2010-93, takto:

I. Dovolání žalobce proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č.j. 39 Co 198/2010-93, se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č.j. 39 Co 198/2010-93, ve výrocích II. a III a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 27 C 88/2008-74, ve výroku II. co do částky 1.985.600,- Kč a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 27 C 88/2008-74, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 90,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 1.996.300,- Kč, jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonné vazby od 28.7.1956 do 30.8.1956 a následným zadržováním v psychiatrické léčebně do 10.9.1956 a znovu od 11.9.1956 do 13.12.1956; rozhodl též o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. 39 Co 198/2010-93, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ohledně částky 10.700,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1,985.600,- Kč, stejně jako výroky III. a IV o náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 789/2003, náhradu nemateriální újmy nelze přiznat na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. I kdyby účast žalobce na soudní rehabilitaci konstatovaná usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. Rt 1/2008, nevylučovala jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy vycházející z nezákonné vazby a zadržení v psychiatrické léčebně z roku 1956, zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na tento jeho nárok nepamatuje a nelze ji přiznat ani na základě čl. 5 bod 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), která v České republice nabyla účinnosti až dne 18.3.1992.

Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a zřejmě uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, sp.zn. 25 Cdo 593/2003, který považuje za překonaný. Poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006, sp. zn. I.ÚS 85/04, ve věci J. C. a také na pozdější rozsudky Vrchního soudu v Praze, kterými byla v obdobných případech náhrada nemateriální újmy přiznána. K právnímu hodnocení věci odvolacím soudem uvádí, že je mu vcelku lhostejné, podle jakého ustanovení mu bude náhrada nemateriální újmy přiznána, žádné speciální ustanovení k tomu nepotřebuje, protože přiměřenou náhradu této újmy lze přiznat na základě principu obecné spravedlnosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 29. listopadu 2012, sp.zn. 30 Cdo 2086/2011 (všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Nejvyšší soud konstatoval, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu jak s příslušnou právní úpravou, tak i s konstantní judikaturou dovolacího soudu. V této souvislosti zmínil rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp.zn. 31 Cdo 3916/2008, v němž dospěl k závěru, že právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. března 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poté poukázal na rozsudek ze dne 20. října 2010, sp.zn. 30 Cdo 1337/2010, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že došlo-li k nezákonnému zatčení či zadržení před tím, než ve vztahu k České republice vstoupila v platnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. před dnem 18. 3. 1992), nelze přiznat zadostiučinění za imateriální újmu tím způsobenou přímou aplikací čl. 5 odst. 5 této úmluvy. Nejvyšší soud se vypořádal i s poukazem žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, v tom směru, že jeho závěry nelze aplikovat na souzený případ, neboť Úmluva se pro Českou republiku stala závaznou až dnem 18. března 1992. Z toho důvodu se tato Úmluva (a tedy ani její čl. 5 odst. 5) nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před tímto datem (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2052/2011, nebo usnesení ze dne 2. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 2741/2011).

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2086/2011, však bylo po té zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. II. ÚS 4877/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde odkazovaná jsou dostupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu uvedl, že v dané věci se jedná o střet mezi právním názorem zastávaným na jedné straně Nejvyšším soudem a na straně druhé Ústavním soudem k otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy (konkrétně čl. 5 odst. 5 Úmluvy), v případě nároku na náhradu nemateriální újmy od státu způsobené nezákonným odsouzením, resp. nezákonným držením ve vazbě či jiném svobodu omezujícím zařízení, pokud k němu došlo v době, kdy Úmluva nebyla pro Českou republiku závazná. K této otázce se Ústavní soud opakovaně vyjádřil např. v nálezu ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04, nálezu ze dne 21. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06, jakož i ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3438/11. V posledně jmenovaném nálezu, v němž se jednalo o nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou vězněním stěžovatele během komunistického režimu v období od 1. listopadu 1953 do 9. května 1955, Ústavní soud poukázal na pasivitu Nejvyššího soudu ohledně jeho zákonné povinnosti ve vztahu ke sjednocování judikatury. Ústavní soud v uvedeném nálezu vytkl Nejvyššímu soudu i to, že zcela pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění (včetně náhrady případné nemateriální újmy) se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2008, neboť až teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. Ústavní soud rovněž uvedl, že jak plyne z nálezu Ústavního soudu vydaného pod sp. zn. I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy je založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy a bylo povinností soudů toto ustanovení přednostně aplikovat bez ohledu na to, zda dosavadní právní úprava byla obsažena v zákoně č. 58/1969 Sb. či v zákoně č. 82/1998 Sb.

Ústavní soud dále konstatoval, že Nejvyšší soud v posuzované věci (obdobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 3438/11) pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci, kterou Krajský soud v Praze konstatoval v roce 2008 (rozhodnutí ze dne 11. prosince 2008, sp.zn. Rt 1/2008). Teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. V tomto roce byla Úmluva pro Českou republiku již závazná, a jak vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, nárok na náhradu nemateriální újmy byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, č.j. 30 Cdo 2086/2011-131, zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Za popsaného stavu Nejvyšší soud jako soud dovolací vázán právním názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, č. 9), přihlédl k tomu, že podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o.s.ř.“), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. prosince 2010, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle o.s.ř. ve znění do 31.12.2012.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 občanského soudního řádu.

Především je třeba poukázat na skutečnost, že žalobce dovoláním výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu též ve výroku III. o nákladech řízení. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), však občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o.s.ř.); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolání je v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu přípustné pro posouzení otázky možného odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nemajetkové újmy vzniklé žalobci výkonem vazby a zadržováním v psychiatrické léčebně v roce 1956, za situace, kdy usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. Rt 1/2008, bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten rehabilitace, neboť byl nezákonně zbaven osobní svobody.

Ústavní soud ve svém zrušovacím nálezu zavázal Nejvyšší soud právním názorem, že na uvedený žalobcův nárok lze přímo aplikovat ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle kterého každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. Přitom nárok žalobce na odškodnění, a tím i na náhradu případné nemateriální újmy se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2008, neboť až teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. Naproti tomu Nejvyšší soud v již shora zmíněném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož je důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Jakkoli se Nejvyšší soud neztotožňuje s právním závěrem Ústavního soudu, podle kterého lze nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v označené věci posoudit podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy z důvodu, že k vydání rozhodnutí o účasti žalobce na rehabilitaci došlo za doby závaznosti Úmluvy pro Českou republiku, je si vědom své vázanosti kasačními účinky nálezu Ústavního soudu pro rozhodnutí v dané věci. S ohledem na vyložené proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení § 243b o.s.ř. v napadeném výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo platí i pro příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.s.ř. ve spojení s § 226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. října 2013

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru