Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2815/2012Usnesení NS ze dne 30.01.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Promlčení
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2815.2012.1
Dotčené předpisy

§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2815/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze, Karolíny Světlé 301/8, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 51/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2012, č. j. 70 Co 34/2012-82, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku 150.000,- Kč jako zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou žalobkyni nezákonným usnesením Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu, č. j. UOOZ – 154/TČ – 2008 - 37, ze dne 6. 11. 2008, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy za nedůvodně vedené trestní stíhání, které skončilo jeho zastavením.

Odvolací soud provedl důkazy, jejichž provedení žalobkyně navrhla již v řízení před soudem prvního stupně, a dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, že nárok žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy je promlčen, přestože nemá pochyb o tom, že psychická újma, kterou žalobkyně utrpěla v souvislosti s neočekávaným zásahem policie a s následným obviněním ze závažného trestného činu a trestním stíháním, byla vážná a zásadním způsobem zasáhla do jejího života. Dne 19. 10. 2009 bylo vydáno rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, které nabylo právní moci dne 13. 1. 2010, dne 9. 7. 2010 se obrátila žalobkyně s žádostí o odškodnění na žalovanou, která ve stanovisku ze dne 17. 2. 2011, doručeném žalobkyni dne 21. 2. 2011, konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobkyni došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí, avšak toto konstatování se jeví jako dostatečné a tímto vyslovila žalobkyni omluvu. Dne 9. 3. 2011 podala žalobkyně žalobu k soudu.

Odvolací soud vyšel ze znění § 32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), podle kterého se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Nemajetková újma žalobkyně ve formě psychického šoku, zhroucení a následných psychických problémů nastala u žalobkyně bezprostředně poté, co žalobkyni dne 8. 11. 2008 časně ráno vyděsila nečekaná návštěva policejních orgánů, výslech a obvinění z trestného činu, nikoliv až později, jak se žalobkyně snažila dokázat s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008. Argumentaci žalobkyně, že až do dubna 2010 trpěla obavami, že její trestní stíhání bude pokračovat, neshledal odvolací soud opodstatněnou, a za opodstatněné nepovažoval ani námitky týkající se údajné neústavnosti krátké promlčecí doby dle § 32 odst. 3 OdpŠk a tvrzeného rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné.

Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk s tím, že tento okamžik je možné stanovit k pozdějšímu datu než k právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání, pokud nemajetková újma nadále trvá. Dovolatelka spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby s ukončením trestního stíhání (byť nepravomocně) jejích kolegů v dubnu 2010, neboť do té doby nemohla plně uvěřit tomu, že její trestní stíhání nebude dále pokračovat. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu dále to, že neprovedl všechny jí navrhované důkazy a vyšel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka znovu poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, který se měl dle jejího názoru aplikovat i v tomto případě. Dle dovolatelky je samotná šestiměsíční promlčecí lhůta velmi krátká a neústavní a námitka promlčení vznesená žalovanou v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nevyrozuměla žalobkyni v zákonné šestiměsíční lhůtě. Dovolatelka navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 1. 3. 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, proti výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení však žádným způsobem nebrojila a nadto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012], přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení však nemůže být založena dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., proto k těmto okolnostem dovolací soud nepřihlížel (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V otázce stanovení počátku subjektivní promlčecí lhůty nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/12 (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 dopadá na případy odškodnění škody, nikoliv nemajetkové újmy, které se domáhá dovolatelka, a v důsledku toho vychází z jiné doby, ve které se poškozený o vzniku škody dozvěděl.

Ani v otázce krátké promlčecí lhůty a ústavnosti ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2872/2012, od níž neshledal důvod se odchýlit.

Stejně tak nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v otázce rozporu žalovanou uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, když i v ní odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11, a v něm uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru