Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2808/2016Usnesení NS ze dne 13.06.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2808.2016.1
Dotčené předpisy

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2808/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce JUDr. Z. J., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 67 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 33/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, č. j. 55 Co 425/2015-90, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2015, č. j. 28 C 33/2015-66, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 67 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Ca 277/2008 a u Ústavního soudu pod sp. zn. III ÚS 3862/12 (dále jen „posuzované řízení“).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v posuzovaném řízení domáhal zrušení úkonů Kanceláře prezidenta republiky ze dne 9. 9. 2008, č. j. KPR 6497/2008, a též se domáhal, aby byla uložena povinnost správnímu orgánu odpovědět mu v náhradní lhůtě na otázky v žádosti o poskytnutí informace. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 17. 10. 2008. Žaloba byla dne 28. 4. 2010 zamítnuta. Dne 11. 4. 2011 bylo ke kasační stížnosti žalobce rozhodnuto Nejvyšším správním soudem tak, že rozsudek Městského soudu v Praze se zrušuje. V dalším řízení byla žaloba opět zamítnuta rozsudkem ze dne 1. 7. 2011. K další kasační stížnosti žalobce bylo napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 11. 7. 2012 potvrzeno. Proti tomuto rozsudku byla žalobcem podána ústavní stížnost, která byla dne 17. 4. 2014 Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 30. 4. 2014. Celková doba řízení tak činila 5 let a 6 měsíců. Žalovaná nesporovala skutečnost, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a poskytla žalobci na základě jeho žádosti přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, neboť ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).

Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že

v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Stejně tak se ztotožnil se závěrem, že v této právní věci je konstatování porušení práva, které již bylo poskytnuto žalovanou, přiměřenou formou zadostiučinění. Odvolací soud uvedl, že forma satisfakce je dána ustanovením § 31a OdpŠk, když touto základní formou je omluva státu, tedy konstatování, že nesprávným úředním postupem bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Případné přiznání finanční náhrady se pak použije tam, kde takovéto poskytnutí satisfakce není dostačující, kde řízení mělo pro účastníka zvýšený význam. O takovou situaci se v souzené věci nejedná. Ústavní stížnost, kterou žalobce podal, byla dle Ústavního soudu zjevně neopodstatněná, neboť v ní pouze polemizoval se závěry obecných soudů, se kterými nesouhlasil. Nelze v tomto přehlédnout skutečnost, že žalobce je advokátem, u které je třeba předpokládat výbornou znalost práva, jíž nelze zneužívat ve svůj prospěch tím způsobem, aby zcela neúčelnými a zbytečnými podáními ve své soukromé věci prodlužoval délku řízení, tedy aby dosáhl v důsledku takových podání nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Žalobce v řízení nebyl nikdy úspěšný. Jeho žaloba byla zamítnuta, byť po prvním zrušeném rozhodnutí. Význam řízení byl pro něj zcela standardní a tomu odpovídá standardní poskytnutí satisfakce. Konstatování porušení práva na spravedlivý proces je v daném případě zcela přiměřeným odškodněním za nemateriální újmu.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného

práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, dle nějž se v případě nepřiměřených délek řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Závěr odvolacího soudu, že standardním zadostiučiněním je konstatování porušení práva, je v rozporu s právě uvedeným závěrem. Uvádí-li odvolací soud, že peněžité zadostiučinění náleží jen tehdy, když řízení mělo pro účastníka zvýšený význam, je tento závěr rovněž v rozporu se závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, dle nějž „nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani k potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně.“ Dále dovolatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), přičemž namítá, že do celkové délky řízení je třeba započítat i případné řízení o dovolání, o kasační stížnosti, a to i v případě, že toto řízení bylo pro poškozeného neúspěšné. Závěr odvolacího soudu o neúčelnosti kasačních stížnosti a ústavní stížnosti hodnocených podle způsobu, jakým o nich bylo rozhodnuto, odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nelze přičítat k tíži poškozeného využití zákonných procesních prostředků. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud při rozhodování nereflektoval judikaturu nejvyšších soudů, což mělo za následek vydání nepřezkoumatelného a překvapivého rozhodnutí, kteréžto neodpovídá požadavku na spravedlivý proces. Dovolatel dodává, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud nezhojil neúplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a stejně jako soud prvního stupně opomněl důkazy navržené dovolatelem k provedení, jež měly prokázat, že se na průtazích podílel jeden ze členů senátu správního úseku Městského soudu v Praze. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, s právnickým vzděláním podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se zpravidla poskytne zadostiučinění v penězích (srov. Stanovisko). Nicméně také forma zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva je judikaturou Nejvyššího soudu považována za plnohodnotnou morální satisfakci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011), jež může být přiměřeným zadostiučiněním i v případě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Své místo má zejména v těch případech, kdy délka řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).

Pro účely přípustnosti dovolání Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V dané věci pak dovolací soud zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva zjevně nepřiměřeným neshledal.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud v rozporu se Stanoviskem nezapočetl do celkové délky řízení rovněž řízení o kasačních stížnostech a o ústavní stížnosti. Zohlednění bezdůvodného podávání opravných prostředků při stanovení přiměřeného zadostiučinění je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010).

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první

o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 6. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru