Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2808/2014Rozsudek NS ze dne 29.04.2015

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2808.2014.1
Dotčené předpisy

§ 12 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 12 odst. 1 písm. b) předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 11 odst. 3 předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 1...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2808/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. S. S., právně zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem v AK Novický a partneři, se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 635/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 950.000,- s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 291/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č.j. 54 Co 36/2014-191, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č.j. 54 Co 36/2014-191, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. srpna 2013, č.j. 15 C 291/2011-150, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 470.000,- Kč s úrokem z prodlení od 31. 10. 2011 do zaplacení (výrok I. rozsudku) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 30.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 31. 10. 2011 do zaplacení (výrok II. rozsudku), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2014, č.j. 54 Co 36/2014-191, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku a dále jej změnil ve II. výroku rozsudku tak, že žaloba na zaplacení 30.000,- Kč se zamítá a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že žalobce se domáhal přiznání zadostiučinění podle ustanovení § 31a zák. č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) za újmu způsobenou mu trestním stíháním, které bylo pro nepřiměřenou délku zastaveno. Odvolací soud uvedl, že náhrada nemajetkové újmy v případě zastaveného trestního řízení se posuzuje obdobně jako situace amnestie či udělení milosti podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Dále poukázal na názor Nejvyššího soudu ve věci ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze kterého dovodil možnost stěžovatele prohlásit, že na projednání svého trestního řízení trvá. Žalobce, ačkoli byl o takové možnosti poučen, pokračování trestního stíhání nenavrhnul, a proto nebylo možné dovodit odpovědnost žalované.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „dovolatel“) řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukazuje na to, že názor Nejvyššího soudu zmíněný v odůvodnění odvolacího soudu byl již v současné době překonán, zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 11 Tdo 421/2003. Dovolatel dále uvedl, že Nejvyšší soud v totožné věci ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, již rozhodoval a vyvrátil tvrzení o možnosti podání opravného prostředku obviněným a vylučuje analogii aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk na tento konkrétní případ. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

Žalovaná se k podanému dovolání žalobce vyjádřila a uvedla, že zastavení trestního stíhání má v dané věci „amnestijní rysy“ (viz čl. II rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2003 Sb., o amnestii, které se taktéž týká nepřiměřené délky řízení) a žalobce mohl podle § 11 odst. 3 trestního řádu per analogiam prohlásit, že na projednání trvá (což vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001), stejně jako v případě amnestie. To však neučinil, ačkoliv byl o tomto svém právu poučen. Interpretace, podle níž by obžalovaný v trestním řízení, které skončilo zastavením z důvodu nepřiměřené délky řízení podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, měl nárok na náhradu škody, zatímco obžalovaný v řízení, které bylo zastaveno proto, že trestný čin byl amnestován, nikoliv, je podle názoru žalované v rozporu s principem rovnosti zakotveným v čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jinak řečeno, interpretace směřující k tomu, že např. i z důvodu nepřiměné délky řízení amnestovaný obžalovaný ztrácí při absenci návrhu na pokračování v řízení nenávratně (možný) status poškozeného, zatímco žalobci „amnestovanému sui generis“ tento status přísluší, aniž by si podáním návrhu na pokračování v řízení byl nucen takříkajíc „komplikovat situaci“ (tj. mj. se vystavit riziku uznání viny), by ve svých důsledcích vedla k nedůvodnému zvýhodnění jedné skupiny trestně stíhaných (poškozených) oproti jiným, k čemuž žalovaná právě pro jejich v zásadě analogické postavení nevidí důvod.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dané věci je dovolání přípustné pro posouzení nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které bylo skončeno zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, když tuto otázku posoudil odvolací soud jinak, než jak byla po vynesení napadeného rozsudku vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je také důvodné.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněném pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz), se dovolací soud zabýval otázkou analogické aplikace § 12 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání vedené proti poškozenému bylo pravomocně zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky. Nejvyšší soud tam dospěl k závěru, že analogická aplikace § 12 OdpŠk není možná v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů jeho nepřiměřené délky, neměl možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že by navrhl jeho pokračování. Závěry uvedené v tomto rozsudku Nejvyššího soudu jsou aplikovatelné i v této věci.

Důvod, pro který bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti žalobci (tj. nepřiměřená délka řízení), není výslovně uveden ani v § 12 OdpŠk, ale ani v trestním řádu. Tento důvod zastavení řízení dovodila v některých případech až judikatura, podle níž lze trestní řízení trvající extrémně nepřiměřenou dobu zastavit přímo na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, eventuálně ve spojení s § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, a ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002). Byť jsou soudy v kompenzačním řízení ohledně důvodu ukončení trestního stíhání rozhodnutím trestního soudu vázány (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 2761/11), je na místě podotknout, že výše uvedený výklad trestního řádu a Úmluvy, který vedl trestní soud k zastavení řízení, je spíše ojedinělý a v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu překonaný (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, uveřejněné pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 227/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013). Nejvyšší soud nemíní zpochybňovat postup trestního soudu v dané věci, jen poukazuje na to, že zákonodárce s tímto judikaturou dovozeným důvodem zastavení trestního stíhání zjevně nepočítal, a jeho absenci mezi výjimkami z odpovědnosti státu uvedenými v § 12 OdpŠk tak nelze automaticky interpretovat jako záměr s cílem odškodnit bez dalšího všechny osoby, proti nimž bylo trestní stíhání zastaveno právě z tohoto důvodu.

Nejvyšší soud při posuzování otázky vzniku nároku na náhradu škody v případě zastavení trestního stíhání z důvodu délky řízení vychází v prvé řadě ze smyslu a systematiky OdpŠk. Tento právní předpis přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný (§ 172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal (§ 307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§ 309 odst. 1 písm. a/ trestního řádu)], je náhrada škody vyloučena § 12 odst. 2 písm. b) a c) OdpŠk. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive obecnými principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).

V otázce, zda OdpŠk přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, hraje významnou úlohu princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti. Zřejmě i proto zařadil zákonodárce mezi výjimky z odpovědnosti státu právě takové případy zastavení trestního stíhání, v nichž nebyl učiněn žádný závěr o vině či nevině trestně stíhané osoby – například pokud byl trestný čin amnestován (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk), trestně stíhané osobě byla udělena milost (§ 12 odst. 1 písm. b/ OdpŠk) nebo poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním (§ 12 odst. 2 písm. a/ OdpŠk). Těmto případům analogicky odpovídá i nyní posuzovaná věc, v níž bylo trestní stíhání žalobce zastaveno, aniž by byl učiněn jakýkoli závěr o jeho vině.

Nepřiznáním odškodnění není v těchto případech podle názoru Nejvyššího soudu zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk též náhrady škody.

Ve výše uvedených případech amnestie, milosti i zpětvzetí souhlasu poškozeného toto právo na pokračování věci trestně stíhaný má [§ 11 odst. 3 (s účinností od 1. 1. 2014 odst. 4) trestního řádu], může se tedy i v těchto případech domoci náhrady škody, proto jejich začlenění do § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 OdpŠk není z tohoto pohledu problematické. Například ve věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4239/2007, uveřejněným pod č. 19/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak nebyla přiznána náhrada škody odsouzenému, na němž byl vykonán trest propadnutí věci na základě rozhodnutí trestního soudu, které bylo zrušeno, neboť nepožádal o pokračování v trestním stíhání, které bylo z důvodu amnestie zastaveno (dále srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 137).

Jelikož v posuzovaném případě dovolatele nebylo trestní stíhání zastaveno z žádného z fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř., žalobci tak nesvědčilo právo na pokračování ve věci ani na základě § 172 odst. 4 tr. ř. Žalobci nepříslušelo ani právo podat si stížnost proti usnesení o zastavení řízení, neboť tu podle § 223 odst. 4 tr. ř. může podat pouze státní zástupce.

Nezbývá tedy než konstatovat, že žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nepřichází v úvahu analogická aplikace § 12 OdpŠk a žalobce tak není vyloučen z nároku na náhradu škody.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu nesprávný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř., když odvolací soud přezkoumal jen jednu z podmínek odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu, Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru