Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2806/2020Usnesení NS ze dne 09.03.2021

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2806.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 789/21


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2806/2020-301

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 213/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 91 Co 162/2019-204, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 187/2015 a poté u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 206/2016 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná jeho nárok odmítla. Měla za to, že délka řízení byla přiměřená a že žalobci nemohla vzniknout žádná nemajetková újma.

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 15 C 213/2018-126, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, dílem jako nepřípustné, dílem pro vady.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, 30 Cdo 692/2012, 30 Cdo 1382/2014, 30 Cdo 4465/2017, 30 Cdo 3291/2013, 30 Cdo 2921/2013, 30 Cdo 958/2009, 30 Cdo 3007/2010, 30 Cdo 4362/2013, 30 Cdo 1532/2013) a Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 862/10, I. ÚS 1536/11), neuvádí však, v čem konkrétně se řešení přijaté odvolacím soudem od označené judikatury odchyluje, a z dovolání vyplývá pouze jeho nesouhlas s tím, že odvolací soud nesprávně přihlížel k výsledku posuzovaného řízení, že nesprávně stanovil počátek posuzovaného řízení a že jeho délku považoval za přiměřenou.

Námitka, že odvolací soud nesprávně přihlížel k výsledku posuzovaného řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu v tomto směru nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud sice obecně zastává názor, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není zásadně rozhodný pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a není tak zásadně rozhodný ani pro stanovení případné formy či výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), zároveň však uvádí, že tento závěr nemůže být bezbřehý, a že při posuzování přiměřenosti délky řízení, resp. formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Je totiž zřejmé, že žalobce, který takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu řízení ve stavu nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, či ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přihlédl-li tedy odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení k okolnosti, že žalobci musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, nikterak se tím neodchýlil od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Námitky, že odvolací soud nesprávně stanovil počátek posuzovaného řízení a že jeho délku považoval za přiměřenou, rovněž nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjejí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který sice určil délku posuzovaného řízení, její (ne)přiměřeností se však nezabýval. Své rozhodnutí založil výhradně na závěru, že bez ohledu na délku posuzovaného řízení jeho vedením žalobci žádná újma nevznikla. Dovolatel tak předkládá dovolacímu soudu k řešení otázky hmotného práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

Žalobce přípustnost dovolání spatřoval také ve skutečnosti, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces ve spojení s principem rovnosti v právech a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci. Poukazoval na to, že přípustnost dovolání založeného na porušení základních práva byla řešena např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 (jde o nález ze dne 14. 6. 2016) a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3044/2016 (ze dne 30. 8. 2016). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Žalobce nevymezil, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jeho práva na spravedlivý proces a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl odvolací soud odchýlit. V další argumentaci se omezil pouze na odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13. V této části je proto dovolání žalobce vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.

Ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a s tím související prosté konstatování existence principu právní jistoty nepředstavuje vymezení právní otázky, na jejímž řešení mělo napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviset. I v této části je tak dovolání stiženo vadou, jež brání pokračování v dovolacím řízení. K tomuto dovolací soud dodává, že je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.

K doplněním dovolání ze dne 22. 4. 2020, 1. 7. 2020 a 14. 10. 2020 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla podána po lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř., ve které je možno vymezit důvod dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 3. 2021

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru