Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2804/2004Usnesení NS ze dne 28.04.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2804.2004.1
Dotčené předpisy

§ 37 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 39 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 169 písm. e) předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 126 odst. 1 písm. e) předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 237 odst...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2804/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. L. a 2) H. L., obou zastoupených advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 145/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2004, č. j. 24 Co 247/2004 - 99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal vyklizení nemovitostí, a to objektu individuální rekreace

č. evidenční 2 v B. stojícího na pozemku č. parcely stav. 107 a pozemku

č. parcely stav. 107 - zastavěná plocha a nádvoří, zahrady č. par. 90/4, zapsaných na LV 328 u Katastrálního úřadu v P. pro obec B., katastrální území B., jejichž vlastníkem se stal na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovanými dne 30. 10. 2002. Přestože se žalovaní ve smlouvě zavázali, že nemovitosti vyklidí do tří dnů od právní moci rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, dosud tak ani přes výzvu neučinili a nemovitosti užívají bez právního důvodu.

Žalovaní navrhli, aby žaloba byla zamítnuta, neboť kupní smlouva byla sice sepsána, nikoliv však v úmyslu nemovitosti na žalobce převést, nýbrž jako záruka

za poskytnutí půjčky ve výši 200.000,- Kč, resp. ve výši 166.000,- Kč, od žalobce, kterého žalovaní kontaktovali na základě inzerátu uveřejněného v A.

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 24. 3. 2004, č. j. 14 C 145/2003 - 59, žalobu na vyklizení předmětných nemovitostí zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 30. 10. 2002 uzavřeli žalovaní jako prodávající se žalobcem jako kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu

ve výši 500.000,- Kč a že na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Š. činila hodnota předmětných nemovitostí, včetně vedlejších staveb, studny, venkovních úprav s porosty a garáží nejméně 2,079.710,- Kč. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, v jehož průběhu dále vyslechl účastníky řízení a svědky

Ing. V. a H., vzal za prokázané, že žalovaní předmětnou kupní smlouvu podepsali „toliko“ s úmyslem zajištění půjčky od žalobce jako věřitele ve výši 200.000,- Kč (fakticky jim bylo půjčeno 166.000,- Kč), nikoliv nemovitosti prodat, neboť jinou možnost bydlení neměli. Jako předběžnou soud řešil otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2002 a dovodil, že tato smlouva je ve smyslu ust. § 39 obč. zák. absolutně neplatná (jedná o tzv. lichevní smlouvu). Výkon práva žalobce při uzavírání této smlouvy byl totiž v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť zneužil svého postavení věřitele a jako jednající věděl anebo musel vědět, že žalovaní si chtějí půjčit peníze, a této okolnosti využil. Na tom podle jeho názoru nemění nic ani skutečnost, že vůle žalovaných nebyla ovlivněna tísní (žalovaní podepsali kupní smlouvu s ověřenými podpisy a potvrzení o převzetí kupní ceny ve výši 500.000,- Kč), významné je však to, že předmětné nemovitosti byly prodány za podstatně nižší cenu, než za jakou by je bylo možno prodat. Ohledně svých právních závěrů soud poukázal

na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, v němž byl vyjádřen názor, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívajíce něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce se na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2002 nestal vlastníkem předmětných nemovitostí a že žaloba na jejich vyklizení proto není důvodná (§ 126 odst. 1 obč. zák.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2004, č. j. 24 Co 247/2004 - 99, ve znění usnesení ze dne 26. 8. 2004, č. j. 24 Co 247/2004 - 108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, řízení doplnil výslechem svědka F. H. a shodně s ním dovodil, že „uzavřením kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovanými nebyl sledován skutečný převod vlastnictví, ale mělo jít jen o určitou vyšší formu zajištění žalobcem poskytnuté půjčky“, jejíž existenci považoval soud za prokázanou z výpovědi žalovaných i z výpovědi svědka Ing. F. V. Podle odvolacího soudu nebyl na straně žalovaných ani žalobce dán dostatek vážné vůle k uzavření kupní smlouvy a žalovaní tento úkon činili nikoli s „představou prodeje nemovitostí, nýbrž jen s představou k určité formě záruky za splnění závazku ze smlouvy o půjčce“, a „taková představa byla i na straně kupujícího“. Neměly-li jednající strany dostatek vážné vůle k uzavření kupní smlouvy, je tato smlouva neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Jestliže skutečnou vůlí jednajících stran bylo „poskytnutí nemovitostí jako vyšší formy záruky“ (spočívající v tom, že nezaplacením dlužné částky se věřitel stane vlastníkem nemovitostí), šlo svou podstatou o ujednání o tzv. propadné zástavě, které však je podle § 169 písm. e) obč. zák. neplatné. Pokud by kupní smlouva nebyla smlouva neplatná již z tohoto důvodu, bylo by možné se ztotožnit s názorem soudu prvního stupně, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. Existuje-li tak hrubý nepoměr mezi hodnotou věci a hodnotou pohledávky, na jejíž úhradu by bez dalšího věc měla sloužit, a nejsou-li zde jiné skutečnosti, pro které by byl dán zvláštní zájem jednajících stran vyrovnat pohledávku tímto hrubě nepoměrným způsobem, jde

o nemravnou (lichevní) smlouvu. Protože žalobce se na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2002 nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, „nesvědčí mu podle § 126 odst. 1 obč. zák. právní důvod“, aby se domáhal jejich vyklizení žalovanými.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uzavřená kupní smlouva je pro nedostatek vážnosti vůle jejích účastníků podle § 37 odst. 1 obč. zák. a pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Namítá, že v řízení „nebyla prokázána existence půjčky, ani že věřitelem byl žalobce“, a poukazuje na to, že soudy obou stupňů vycházely jen z účastnické výpovědi žalovaných a z výslechu svědka V., který však veškeré informace získal od žalovaných, takže nelze hovořit o nestranné výpovědi, jíž by soud mohl považovat za stěžejní důkaz. Dovolatel má za to, že podepsali-li žalovaní jako prodávající kupní smlouvu, potvrzení o převzetí kupní ceny a návrh na zápis vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak není pochyb o tom, že věděli, co podepisují; úmyslem žalovaných bylo nemovitosti prodat a není tudíž zřejmé, na základě čeho soudy obou stupňů dovodily, že úmysl žalovaných byl odlišný od jejich projevu vůle v okamžiku podpisu všech dokumentů. Skutečnost, že původní záměry posléze změnili a své počínání interpretovali jiným způsobem, nic nemění na jejich záměru nemovitosti prodat. Aplikace ustanovení o tzv. propadné zástavě, použití historických ustanovení

o lichevních smlouvách, či úvaha soudu o tom, že kupní smlouva je nemravná (§ 39 obč. zák.), nejsou proto namístě. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o hrubém nepoměru ve smluvním plnění a poukazuje na to, že nelze porovnat jen cenu nemovitostí určenou znaleckým posudkem s kupní cenou, neboť na její výši mají vliv

i jiné okolnosti, zejména zájem prodávajících obdržet kupní cenu v hotovosti při podpisu smlouvy a rychlé jednání kupujícího. Hrubý nepoměr je „tedy viditelný jen při prvním zběžném pohledu, avšak výši kupní ceny ovlivňují mechanismy trhu, nikoliv nátlak žalobce či jakékoliv jiné okolnosti vylučující platnost kupní smlouvy“. Předpoklad dodržení dobrých mravů byl při prodeji předmětných nemovitostí naplněn a nejedná se o lichevní smlouvu; žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí a žalovaní je tudíž užívají neoprávněně. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soud prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena nebyla nebo, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak je uvedeno výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení podle ust. § 238 a § 238a o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen

z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) nebo ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Pokud dovolatel namítá, že v řízení „nebyla prokázána existence půjčky“ peněz, ani „že věřitelem byl žalobce“, a v této souvislosti poukazuje na to, že soudy obou stupňů vycházely „jen z účastnické výpovědi žalovaných a z výslechu svědka V., který však veškeré informace získal od žalovaných, takže nelze hovořit o nestranné výpovědi“, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle

§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, není dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 169 písm. e) obč. zák. ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo

do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu na vyklizení předmětných nemovitostí je založeno na závěru, že žalobce se na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 2002 nestal jejich vlastníkem, neboť tento právní úkon je absolutně neplatný jak podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti vůle na straně kupujícího i prodávajících, tak podle ust. § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, neboť jde o smlouvu lichevní, a rovněž pro rozpor se zákonem [§ 169 písm. e) obč. zák.].

Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je podmíněn nejen tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad

na případy obdobné povahy), ale zároveň i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno například proto, že závěr o nedůvodnosti žaloby je založen současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít

na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť

na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu

i v dané věci.

Jestliže je totiž dovolací přezkum otevřen jen ohledně závěru odvolacího soudu, jímž při řešení předběžné otázky vyslovil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. a pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., nemůže řešení těchto otázek, které žalobce v dovolání napadl, ovlivnit závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné smlouvy podle § 169 písm. e) obč. zák. z důvodu jejího rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.), jenž obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, a tedy ani výsledek dovolacího řízení ve vztahu dovolatele a žalovaných.

Nepodléhá-li dovolacímu přezkumu závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy podle § 169 písm. e) obč. zák. z důvodu jejího rozporu se zákonem § 39 obč. zák., s nímž dovolatel nesouhlasí jen z toho důvodu, že považuje za neprokázanou existenci smlouvy o půjčce mezi účastníky, aniž by však vznášel konkrétní námitky proti právnímu posouzení věci v tomto směru, nemůže řešení v dovolání zpochybněných právních otázek, jež se vztahují k názoru odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. a podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť řešení těchto otázek nemá význam, ani kdyby dovolací námitky byly důvodné.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru