Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2774/2013Rozsudek NS ze dne 11.12.2013

HeslaZpůsobilost k právním úkonům
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2774.2013.1
Dotčené předpisy

§ 10 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2774/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci vyšetřované A. G., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci 3, Na Rybníčku 6, o návrhu M. S., o způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 Nc 1428/2011, o dovolání opatrovníka vyšetřované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. března 2013, č.j. 36 Co 575/2012-40, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. března 2013, č.j. 36 Co 575/2012-40, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 26. července 2012, č.j. 9 Nc 1428/2011-26, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 26. července 2012, č.j. 9 Nc 1428/2011-26, výrokem I. zbavil A. G., způsobilosti k právním úkonům, výrokem II. upustil od doručení tohoto rozsudku A. G., výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladu řízení státu. Soud prvního stupně aplikoval na věc ustanovení § 10 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vyšel ze znaleckého posudku a výpovědi navrhovatelky. Konstatoval, že vyšetřovaná trpí duševní chorobou - paranoidní schizofrenií s defektem osobnosti, která je trvalého rázu. V důsledku této choroby není schopna své záležitosti obstarávat sama, je odkázána na péči druhé osoby.

K odvolání opatrovníka vyšetřované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. března 2013, č.j. 36 Co 575/2012-40, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně a uvedl, že smyslem řízení o zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům vedeného podle § 186a a násl. o.s.ř., je především ochrana samotného vyšetřovaného, ochrana jeho zdraví, života, sociálního postavení, jakož i ochrana v případě činění právních úkonů vyšetřovanou osobou. Tato ochrana je nezbytná v případě, že je vyšetřovaný ohrožen z důvodu jeho zdravotního stavu. Vyšetřovaná, která trpí trvalou duševní chorobou, není schopna žádných právních úkonů, není schopna hájit své zájmy na úřadech ani samostatně vyřizovat své záležitosti, není schopna samostatné sebeobsluhy, a pokud by neměla dohled jiné osoby, vystavila by se riziku poškození zdraví. Shledal proto důvody v postupu soudu prvního stupně podle ustanovení § 10 odst. 1 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen opatrovníku vyšetřované dne 13. května 2013 a právní moci nabyl 28. května 2013.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal opatrovník vyšetřované advokát JUDr. Rudolf Vaněk dne 3. července 2013 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se domnívá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pro řešení otázky předpokladů pro vydání rozsudku o zbavení způsobilosti k právním úkonům a že nereflektoval Nález Ústavního soudu, na nějž odkázal opatrovník již ve svém odvolání. Uvedl, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrno, že vychází ze staršího, judikaturou dovozovaného předpokladu, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, chránícím zájmy vyšetřovaného. Modifikovaný právní názor pak jako důvod pro omezení způsobilosti k právním úkonům zvažuje výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochranu poskytovanou statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Vždy se musí zvažovat všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být prostředkem nejkrajnějším. Odvolací soud se přitom nezabýval rozsahem případného omezení vyšetřované a stejně jako soud prvního stupně neuvedl, jak konkrétně může být vyšetřovaná nebezpečná sobě nebo svému okolí a jestli nelze situaci vyšetřované řešit mírnějšími prostředky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010). Opatrovník vyšetřované proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013.

Dovolací soud uvážil, že dovolání vyšetřované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné proti napadenému výroku ve věci samé podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům, není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10 odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle § 10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvahy, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každé jednotlivé věci s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní závěry právní doktríny a judikatury (mimo jiné) Ústavního soudu, od nichž není žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je však přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979).

Dále, musí být zjištěno, jak se osoba, o jejíž způsobilost k právním úkonům jde, skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a soudní znalci pak musí být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni, přičemž je nezbytné, aby se k těmto seznaným skutečnostem vyjádřili, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 - 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout následující právní argumentaci:

„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.]. Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno - při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).... v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (je) soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 - 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity).“

Odvolací soud při zdůvodnění dovoláním napadeného výroku ve věci samé pouze opakovaně uváděl, že u vyšetřované jde o trvalou duševní chorobu, v důsledku čehož není schopna činit jakékoliv právní úkony, takže není schopna hájit své zájmy na úřadech ani samostatně vyřizovat své záležitosti a je odkázána na péči druhé osoby. Tyto závěry odvolacího soudu však současně nesvědčí o tom, že by soud byl současně přihlížel k výše vyloženým zásadám, jimiž je nezbytné se podle setrvalé judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu třeba při rozhodování o způsobilosti k právním úkonům řídit. Na tomto konstatování pak vcelku nemůže ani dílčím způsobem ničeho změnit, pokud odvolací soud vzal (bez konkrétnějšího objasnění) v úvahu dva roky starou (a tedy zcela zřejmě již neaktuální) propouštěcí zprávu z ústavní péče týkající se vyšetřované a výslech navrhovatelky (dcera vyšetřované), aniž by uvedl, jaká konkrétní zjištění z něj učinil.

Protože tedy zdůvodnění dotčeného výroku ve věci samé je třeba hodnotit jako zcela nepřesvědčivé, resp. neexaktní a neodpovídající výše vyloženým zásadám na aplikaci ustanovení § 10 odst. 1 a 2 obč. zák., proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jej není možno považovat za správný. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. prosince 2013

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru