Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2754/2020Usnesení NS ze dne 13.10.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2754.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2754/2020-278

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. P. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 41/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 12 Co 87/2017-253, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 23 C 41/2014-136, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé částečně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 42 500 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 20 933 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 694,50 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti projednat věc vedenou Městským soudem v Praze pod sp. zn. 32 C 38/2009 (dále jen „posuzované řízení“) v přiměřené době. V uvedeném řízení se přitom žalobce domáhal podle obsahu žaloby ochrany osobnosti.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které ovšem kvantitativně omezil toliko částkou 99 000 Kč s příslušenstvím. Podané dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Námitka žalobce, že „dovolací soud by měl hmotněprávní otázku významu věci pro účastníka řízení nastolené v této věci posoudit jinak, než jak byla posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu (vydaném v této věci) pod sp. zn. 30 Cdo 4465/2017“, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce má v dovolání za to, že význam posuzovaného řízení měl být podle jeho přesvědčení správně presumován jako zvýšený, neboť z materiálního hlediska bylo hodnocené řízení sporem o ochranu osobnosti. Přehlíží ovšem, že odvolací soud výslovně v nyní napadeném rozsudku uvedl, že přihlédl k aspektu typově zvýšeného významu (posuzovaného) řízení pro žalobce (srov. odstavec 23 rozsudku odvolacího soudu). Dovoláním se tak žalobce nedožaduje jiného (příznivějšího) právního posouzení, než na kterém je již napadený rozsudek odvolacího soudu budován.

Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení druhé žalobcem předestřené otázky, pokud jejím prostřednictvím kritizuje způsob, jakým odvolací soud hodnotil kritérium postupu orgánu veřejné moci a jeho vliv na přiměřenost celkové délky posuzovaného řízení.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací námitka týkající se postupu orgánů veřejné moci (soudů) během posuzovaného řízení [§ 31 odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] a posouzení tohoto kritéria při určení výše peněžitého zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť rovněž při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že nedostatky v postupu soudů v posuzovaném řízení vedou k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudů v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018).

Uvedený závěr, který dovolací soud v této věci zaujal ve svém předchozím rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp zn. 30 Cdo 4465/2017, a k němuž se znovu v přezkoumávaném rozsudku přihlásil i odvolací soud, se žalobce v nyní podaném dovolání snaží opět zpochybnit, a to prakticky totožnou argumentací, kterou již Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku jako nedůvodnou vypořádal. Nejvyšší soud proto nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání, ve vztahu k dřívějšímu rozsudku Nejvyššího soudu přijatého v této věci, nepřináší nic nového a již proto nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 10. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru