Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2743/2020Usnesení NS ze dne 06.11.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2743.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2743/2020-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce O. L., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 10, proti žalované České republice – Český úřad zeměměřický a katastrální, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o zaplacení částky 1 139 596,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 365/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2020, č. j. 18 Co 79/2020-231, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň - jih (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 8. 1. 2020, č. j. 8 C 365/2018-182, rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 039 596,72 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I a III soudu prvního stupně, a výroku II odvolacího soudu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Posuzované dovolání neobsahuje ve vztahu k námitce vážící se k posouzení příčinné souvislosti (bod III dovolání) náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro danou otázku. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by však pro uvedený dovolací důvod (chybně posouzenou otázku příčinné souvislosti) konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací soudu (míněno zřejmě od rozhodovací praxe dovolacího soudu – pozn. Nejvyššího soudu) a částečně je zde otázka, která dovolacím soudem doposud řešena nebyla“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn, neboť k otázce příčinné souvislosti není uveden žádný konkrétní důvod přípustnosti dovolání.

Na dalších žalobcem vymezených otázkách (týkajících se běhu promlčecí doby a otázky odpovědnosti státu jako posledního dlužníka) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže se žalobci nepodařilo prostřednictvím podaného dovolání kvalifikovaně zpochybnit prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu a vznikem škody) nemůže žádný další dovolací důvod (otázka postavení státu coby dlužníka a promlčení nároku) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru