Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2720/2017Usnesení NS ze dne 27.06.2017

HeslaVady podání
Dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2720.2017.1
Dotčené předpisy

§ 241b odst. 3 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2884/17 ze dne 24.10.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2720/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem ve věci žalobkyně POGARAMI, s. r.o., identifikační číslo osoby 27841219, se sídlem v Kopřivnici, Česká 685/33, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 874/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 347 471,50 Kč s příslušenstvím a o 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 122/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 55 Co 355/2016-131, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 6. 4. 2016, č. j. 16 C 122/2014-98, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 7. 2016, č. j. 16 C 122/2014-109, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 3 347 471,50 Kč s příslušenstvím a zaplacení částky 100 000 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Žalobkyně v dovolání sice cituje nález Ústavního soudu (nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), to však samo o sobě jako vymezení, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine). Nejedná se přitom o případ, kdy by dovolatelka ve svém dovolání sice neodkázala na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatelky odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

JUDr. Bohumil Dvořák

pověřený člen senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru