Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2712/2019Usnesení NS ze dne 03.09.2019

HeslaPromlčení
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2712.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 32 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2712/2019-91

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně A. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ludmilou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Boršicích 428, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 a 2) J. S., narozené XY, bytem v XY, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 37/2018, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 51 Co 83/2019-67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 536 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ludmily Hlaváčkové, advokátky.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 26 C 37/2018-47, uložil oběma žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 430 791 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a v téže lhůtě k rukám její právní zástupkyně náklady řízení ve výši 39 607 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil jí povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 25 071 Kč k rukám její právní zástupkyně.

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě na náhradu škody odůvodněné tím, že v rámci exekučního řízení, kde žalobkyně vystupovala jako oprávněná, žalovaná 2), tehdy jako soudní exekutorka, vymohla pro žalobkyni částku 430 791 Kč, kterou jí však nevyplatila.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 1) v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Dovoláním byla předestřena otázka k jakému okamžiku se váže počátek běhu promlčecí lhůty nároků na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), v případě nesprávného úředního postupu soudních exekutorů spočívajícím v zadržování vymoženého plnění soudními exekutory, a to za předpokladu, že oprávnění byli soudním exekutorem vyrozuměni o splácení povinnosti povinným, či o částečném vymožení povinnosti v průběhu exekuce. Tato otázka však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011). Z označených rozsudků vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba stanovená v § 32 odst. 1 věty první OdpŠk začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Zároveň je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Lze současně poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2168/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 2755/16. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody nelze ztotožňovat okamžik rozhodný pro skutečnou vědomost poškozeného o škodě a o odpovědném subjektu s okamžikem, kdy o těchto skutečnostech nabyla vědomost jiná osoba než poškozený, např. advokát, který na základě plné moci zastupoval poškozeného v jiném řízení. V poměrech právě projednávané věci to pak znamená, že okamžik, kdy tehdejší právní zástupce žalobkyně (tehdy oprávněné) JUDr. Jiří Zbořil, advokát, obdržel prostřednictvím dopisu soudní exekutorky ze dne 14. 11. 2011 informaci o tom, jakou přibližnou částku má povinný ještě splatit, nemůže být - sám o sobě - relevantní okolností pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody proti žalovaným.

Jak již bylo uvedeno výše, judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že samotný vznik škody není tou skutečností, od které by počínala běžet promlčecí doba uvedená v § 32 odst. 1 větě první OdpŠk. Její počátek se odvíjí až od okamžiku, kdy se poškozený prokazatelně dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (nikoli od nesprávného úředního postupu či od vzniku škody). Se žalovanou lze sice souhlasit v tom, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo již marným uplynutím lhůty určené k výplatě části vymoženého plnění uvedené v § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“). Avšak o vzniku škody, spočívající s ohledem na skutkové vymezení nároku v žalobě, v tom, že žalobkyni vymožená částka nebude soudní exekutorkou vyplacena, se žalobkyně podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (které podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají přezkumu Nejvyššího soudu) dozvěděla až v době, kdy jí muselo být zřejmé, že soudní exekutorka si vymožené plnění neoprávněně přisvojila a odmítá je vydat.

Jako nedůvodnou je třeba hodnotit i navazující námitku dovolatelky, podle níž se nižší soudy nesprávně vypořádaly s tvrzeným porušením prevenční povinnosti ze strany žalobkyně, která se vůči bývalé soudní exekutorce – žalované 2) nedomáhala včas náhrady škody. Úvahy odvolacího soudu se ani zde nevzpírají závěrům, k nimž Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, uveřejněném pod číslem 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm bylo vysvětleno, že oprávněný může důvodně spoléhat, že postup soudního exekutora orgánu vykonávajícího veřejnou moc bude v souladu se zákonem. Opačné posouzení by odporovalo principu právního státu, který předpokládá, že orgány vykonávající veřejnou moc dodržují své právem stanovené povinnosti. Oprávněný předpoklad žalobkyně (oprávněné), že soudní exekutor bude samostatně plnit své zákonem stanovené povinnosti, lze dovodit i z § 46 odst. 2 exekučního řádu. Ze žádného právního předpisu přitom neplyne, že by oprávněný měl obecně povinnost sledovat stav exekuce a korigovat případné prohřešky exekutora. Naopak primárně by stát měl prostřednictvím dohledu Ministerstva spravedlnosti dbát na to, aby nedocházelo k porušování zákonných povinností soudních exekutorů (srov. § 7 exekučního řádu).

V projednávané věci žalovaná 1) dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 10.600 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalované, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12 536 Kč. Náklady řízení jsou splatné v obecné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné místo platební (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) Nejvyšší soud o náhradě nákladů dovolacího řízení nerozhodoval, neboť vůči ní bylo řízení pravomocně skončeno již před soudem prvního stupně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 9. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru