Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2694/2020Usnesení NS ze dne 30.12.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení)
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2694.2020.1
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2694/2020-236

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce Z. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem ve Zbečně 123, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 70 315 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 19/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 23 Co 15/2020-213, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady škody ve výši 25 000 000 Kč a náhrady ušlého zisku ve výši 45 315 000 Kč, kdy obě újmy měly být způsobeny nesprávným úředním postupem soudu v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2010. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že trestní soud nijak nerozhodl o (některých) návrzích žalobce na zrušení zajištění žalobcova majetku. V rámci trestního řízení byl zajištěn obchodní podíl žalobce v obchodní společnosti M. P. ve výši 266 000 Kč a to na základě usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 4. 2001, č. j. 2 VZV 4/2001-359.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 37 C 19/2018-168, žalobu na zaplacení částky ve výši 70 315 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal škodu ani ušlý zisk. Po doplnění dokazování však na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že neshledal též existenci nesprávného úředního postupu. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v případě tvrzeného nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), který podle názoru žalobce měl spočívat v porušení povinnosti rozhodnout o zrušení zajištění v přiměřené lhůtě, je nutno respektovat smysl a účel zajišťovacího institutu ve smyslu § 79 a násl. trestního řádu. Nelze odhlédnout od rozsahu a charakteru trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán. S přihlédnutím ke smyslu i charakteru tohoto zajišťovacího institutu a úkonů prováděných v průběhu trestního stíhání dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodování o zrušení zajištění bylo plynulé, soud se zabýval důvodností zajištění opakovaně, a to i v řadě hlavních líčení a opakovaně rozhodoval o důvodnosti zajištění, resp. došlo následně k zajištění i dalšího majetku žalobce.

Ohledně ušlého zisku ve výši 45 315 000 Kč měl odvolací soud (souhlasně se soudem prvního stupně) tvrzení žalobce za zcela spekulativní. Žalobce své tvrzení o ušlém zisku postavil jen na základě znaleckého posudku Equity Solutions Appraisals s.r.o. Neprokázal, do jakých konkrétních investičních nástrojů by peníze vložil, i když tvrdil, že v minulosti využíval investičních instrumentů kontinuálně, aby dosahoval zisku ze svých peněžních prostředků. Zajištění žalobcova majetku nezasáhlo do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku a nebylo tak možno dojít k závěru, že by tím došlo ke konkrétnímu zmaření jeho zamýšleného podnikatelského záměru. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, uzavřel, že ušlý zisk tvrzený žalobcem je pouze spekulativním, hypotetickým ziskem, a skutečnost, že žalobce v minulosti investoval do některých finančních prostředků neprokazuje, že nebýt tvrzeného nesprávného úředního postupu, došlo by tak i v tomto případě k zisku investováním do konkrétních finančních nástrojů. Z těchto důvodů pak odvolací soud nepovažoval za nezbytné provádět dokazování k výši ušlého zisku.

Ohledně škody ve výši 25 000 000 Kč (ztráta možnosti prodeje žalobcova obchodního podílu ve společnosti M. P. společnosti M. P. za cenu ve výši tvrzené škody) neměl odvolací soud za prokázané, že by žalobci tvrzená škoda vznikla, ani nebylo prokázáno, že by „vůbec“ žalobce svůj obchodní podíl chtěl převést a prodat. Žalobce byl též vyzván k doplnění tvrzení a návrhu důkazů ke skutečnosti, zda orgány činné v trestním řízení požádal o zrušení zajištění obchodního podílu s tím, že má v úmyslu tento podíl prodat a peníze z prodeje pak nechat v zajištění v rámci trestního řízení. Odvolací soud konečně dospěl k závěru, že ani skutečnost, že další dva společníci firmy M. P. uzavřeli smlouvu o převodu svého obchodního podílu za dohodnutou cenu ve výši 25 000 000 Kč, neprokazuje, že žalobci jednak byla učiněna podobná nabídka na odkup jeho obchodního podílu, a jednak, že prodej jeho obchodního podílu byl zmařen jedině z důvodu, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo rozhodnuto o jeho návrzích na zrušení zajištění jeho obchodního podílu.

Odvolací soud neshledal s ohledem na vše výše uvedené (neprokázání existence nesprávného úředního postupu ani škody a ušlého zisku) též příčinnou souvislost mezi takovými skutečnostmi.

Odvolací soud k oběma nárokům závěrem konstatoval, že ve věci nebyly splněny kumulativně tři podmínky odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., tj. škoda (ušlý zisk), nesprávný úřední postup, a příčinná souvislost mezi škodou (ušlým ziskem) a nesprávným úředním postupem. Z těchto důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Pro stručnost vlastního odůvodnění stran prokázání škody, ušlého zisku a příčinné souvislosti se odvolací soud zcela připojil k závěrům soudu prvního stupně uvedeným pod body 22. až 24. jeho odůvodnění.

Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné odmítl.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

Dovolatel namítal v rozsahu nároku na náhradu škody, že se odvolací soud již existencí tvrzené škody v podstatě nezabýval (spíše „okrajově“), a to z důvodu (jak míní dovolatel), že neshledal tvrzený nesprávný úřední postup v trestním řízení. Současně namítal v uvedeném smyslu nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Tato námitka však neodpovídá odůvodnění odvolacího soudu. Ten se existencí škody zabýval, byť pro stručnost svého odůvodnění odkázal ve větší míře na odůvodnění soudu prvního stupně. Takový postup aproboval též Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.cz), když dovodil, že v případě odůvodnění odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu prvního stupně, což však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. V nynější věci však dovolatel odvolacímu soudu žádné další důkazy o existenci škody zjevně nepředložil (v tomto směru ničeho netvrdí). Dovolací soud uzavírá, že pokud odvolací soud potvrdil dílčí závěr soudu prvního stupně o neprokázání škody ze strany žalobce, a současně se ztotožnil s jeho odůvodněním (tak, že na něj v podrobnostech odkázal), neodchýlil se tím od rozhodovací praxe Ústavního soudu ani neporušil žalobcovo právo na spravedlivý proces. Zbývá dodat, že nic nebránilo dovolateli přednést v dovolání předpoklady přípustnosti a argumenty k jeho důvodnosti, které by se týkaly odvolacím soudem převzatého odůvodnění soudu prvního stupně ve věci samé.

V rozsahu nároku na náhradu ušlého zisku má dovolatel za to, že se odvolací soud uchýlil pouze k obecným odkazům na judikaturu dovolacího soudu, aniž by jakkoli hodnotil konkrétní okolnosti posuzované věci. Dle něj se nijak nevypořádal s jeho předloženou „obsáhlou“ odvolací argumentací. Pro tuto neurčitost, nepřezkoumatelnost závěrů odvolacího soudu, dovolatel konstatuje, že se k této části rozhodnutí odvolacího soudu nemá možnost vyjádřit a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), uvedl, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. de H. proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.

Dovolací soud k námitce nepřezkoumatelnosti odůvodnění odvolacího soudu (co do jeho ztotožnění se s odůvodněním prvoinstančního rozhodnutí) odkazuje na již uvedený závěr nálezu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3324/15), neboť i zde se plně uplatní. Dovolatel nepředkládá v dovolání žádnou argumentaci, jež by naplnila Ústavním soudem výše uvedenou výjimku z pravidla, které jinak dovoluje odvolacímu soudu ústavně-konformním způsobem odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně. Dovolací soud jen pro úplnost také dodává, že odmítnutí žalobcova odkazu (odvolacím soudem) na nález Ústavního soudu II. ÚS 141/19 z důvodu, že na uvedenou věc nedopadá, nelze nic vytknout. V nálezu Ústavní soud dovodil, že prokáže-li a odůvodní-li jednotlivec, že mu vznikla škoda, avšak není schopen přesně určit a prokázat její výši, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. V nynější věci však podmínka prokázání škody naplněna nebyla. V tomto ohledu obstojí i závěr odvolacího soudu, že v daných okolnostech nebyl důvod zabývat se výší ušlého zisku.

Zbývá jen dodat, že závěr soudu prvního stupně (odvolacím soudem označený za správný) o neprokázání ušlého zisku dovolací soud nepovažuje za nepřezkoumatelný, a v tomto ohledu odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele.“

Dovolací soud i zde uzavírá, že pokud odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o neprokázání ušlého zisku ze strany žalobce, a současně se ztotožnil s jeho odůvodněním (tak, že na něj v podrobnostech odkázal), neodchýlil se tím od rozhodovací praxe Ústavního soudu ani neporušil žalobcovo právo na spravedlivý proces. Zbývá dodat, že i v tomto případě nic nebránilo dovolateli přednést v dovolání předpoklady přípustnosti a argumenty k jeho důvodnosti, které by se týkaly odvolacím soudem převzatého odůvodnění soudu prvního stupně ve věci samé.

Odpovědnost státu za škodu vzniká dle zákona č. 82/1998 Sb., jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4652/2018). Pokud tak žalobce uplatňuje žalobou nárok na náhradu škody, tíží ho důkazní břemeno ohledně všech tří předpokladů. Jestliže pak v průběhu řízení vyjde z provedené dokazování najevo a soud vezme za prokázané, že byť jen jeden z těchto tří předpokladů není splněn, žalobu bez dalšího zamítne. Nemusí tedy provádět další dokazování a ověřovat, zda došlo k naplnění ostatních předpokladů pro vznik odpovědnosti. V takovém případě soud ani nemusí akceptovat důkazní návrh, a to vzhledem k tomu, že takové dokazování by bylo nadbytečné, když již bylo tvrzení o vzniku odpovědnosti v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 26/2004).

Z výše uvedeného mimo jiné, v souvislosti s přezkumem v dovolacím řízení, také vyplývá, že jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neunesení důkazního břemene), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To v důsledku činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017). Dovolací soud se s ohledem na právě uvedené již nezabýval předpoklady přípustnosti dovolání, týkajícími se dílčího právního posouzení existence nesprávného úředního postupu (u obou uplatněných nároků). Ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se totiž nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To v důsledku činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným.

K namítaným vadám řízení (viz např. část III. dovolání) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 12. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru