Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2658/2017Usnesení NS ze dne 29.11.2017

HeslaPromlčení
Neplatnost právního úkonu
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2658.2017.1
Dotčené předpisy

§ 49a obč. zák.

§ 40a obč. zák.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2658/2017-318

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně N. K., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovaným 1) Lidovému bytovému družstvu Praha 5, se sídlem v Praze 5, V Cibulkách 412/22, zastoupenému JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 2244/38, 2) P. K., zastoupenému Mgr. Marií Jandovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, K lesu 756/25, o určení vlastnictví bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 147/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 28 Co 393/2016-290, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Blahoslava Mazourka.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně Mgr. Marie Jandové.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala určení, že smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 27. 5. 1998, uzavřená mezi ní a žalovaným 2) jako přejímajícími a žalovaným 1) jako předávajícím, jejímž předmětem je bytová jednotka, nacházející se v budově na pozemku, vše v katastrálním území S., včetně k ní příslušejících spoluvlastnických podílů na společných částech budovy, katastrální území S. a na pozemku, katastrální území S., je neplatná, a dále určení, že vlastníkem těchto nemovitostí je nadále žalovaný 1).

Žalobkyně uvedla, že od 16. 5. 1984 byla členkou bývalého lidového bytového družstva [žalovaný 1) je jeho právním nástupcem]. Dne 10. 4. 1992 podala podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, žádost o převod vlastnictví k uvedené bytové jednotce a na základě této žádosti byla s ní a s jejím manželem, žalovaným 2), uzavřena dne 27. 5. 1998 smlouva o převodu vlastnictví. Žaloba byla podána dne 18. 5. 2010 a byla odůvodněna tím, že byt ve vlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva. V podání ze dne 14. 1. 2015 pak jako důvod neplatnosti smlouvy uvedla absenci vůle, neboť ani ona, ani žalovaný 2) neměli úmysl uzavřít smlouvu, v jejímž důsledku by nabyli bytovou jednotku do svého společného jmění, a následně doplnila, že prvý a druhý žalovaný uzavřeli smlouvu s vnitřní výhradou.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2011, č. j. 4 C 147/2010-58, byla žaloba na určení neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 27. 5. 1998, uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným 2) jako přejímajícími a žalovaným 1) jako předávajícím, zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu (výrok I), bylo určeno, že vlastníkem bytové jednotky je žalovaný 1) (výrok II) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2012, č. j. 28 Co 491/2011-98, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a III potvrzen. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4420/2013, rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně, vyjma výroku I, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, v němž byl vysloven názor, že smlouvu o převodu bytové jednotky, uzavřenou mezi bytovým družstvem jakožto převodcem a oběma manžely jakožto nabyvateli, v níž manželé projeví vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, nelze považovat za neplatnou pro rozpor s § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jen proto, že v době jejího uzavření byl členem bytového družstva jen jeden z manželů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2015, č. j. 4 C 147/2010-193, byla žaloba na určení, že vlastníkem bytové jednotky je žalovaný 1), zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2015, č. j. 28 Co 261/2015-235, tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení se závazným pokynem, aby se soud prvního stupně zabýval tvrzeními žalobkyně uplatněnými ve vyjádření ze dne 14. 1. 2015 o její chybějící vůli, zvážil provedení navržených důkazů a poté znovu rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2016, č. j. 4 C 147/2010-266, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je žalovaný 1) (výrok I), a současně rozhodl, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalovaného 2) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 4 350 Kč a druhému žalovanému ve výši 8 700 Kč (výrok II).

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nebylo třeba doplňovat dokazování výslechem svědků navržených žalobkyní, neboť v průběhu řízení žalovaní vznesli námitku promlčení. Žalobkyně ve svých tvrzeních uvedla, že úmyslně předstírala určitou vůli při uzavření smlouvy, kterou neměla, a tím vyvolala u druhého účastníka omyl, smlouva tedy nemůže být neplatná podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), pro nedostatek vážné vůle. Relativní neplatnosti smlouvy podle § 49a obč. zák. se pak podle § 40a obč. zák. může úspěšné dovolat pouze druhý účastník smlouvy.

Správný je dle odvolacího soudu rovněž závěr soudu prvního stupně, že námitka promlčení byla žalovanými vznesena důvodně a že nárok žalobkyně dovolávat se relativní neplatnosti právního úkonu je promlčen. Promlčecí lhůta v tomto případě je podle § 101 obč. zák. obecná tříletá a počne běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Vlastnické právo ke sporné bytové jednotce bylo pro tehdejší manžele K. do jejich společného jmění v katastru nemovitostí vloženo dne 28. 7. 1998, od 29. 7. 1998 počala běžet tříletá promlčecí lhůta, která marně uplynula, neboť žaloba v této věci byla podána dne 18. 5. 2010. Nehledě na uvedené odvolací soud zdůraznil, že ze samotných tvrzení žalobkyně vyplývá, že původně měla vůli uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky na sebe, pro nesouhlas prvního žalovaného se posléze s druhým žalovaným dohodla, že smlouvu o převodu bytové jednotky uzavřou jako manželé oba, získají bytovou jednotku do společného jmění manželů a poté ji převedou na děti. V tomto okamžiku žalobkyně jednoznačně projevila svoji vůli a ta byla vyjádřena při podpisu smlouvy o převodu sporné bytové jednotky. Tento okamžik pak je rozhodný pro posouzení nedostatku její vůle. Později žalobkyně opět svoji vůli změnila, jak tvrdí, neboť druhý žalovaný nechtěl převod na děti uskutečnit v důsledku porozvodových neshod. V době uzavření smlouvy o převodu bytové jednotky tedy byla vůle žalobkyně projevena zcela jednoznačně.

Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Otázkou dle dovolatelky dosud neřešenou je, „zda lze v rámci dovolacího řízení namítnout pro futuro promlčení tvrzeného nároku“. Dovolatelka se domnívá, že námitka promlčení nepřicházela v dané věci v úvahu ani v rámci odvolacího řízení. Jestliže není možné namítnout promlčení v odvolacím řízení, není to možné ani v řízení dovolacím. Vzhledem k tomu, že možnost uplatnění námitky promlčení v odvolacím řízení byla vyloučena konstantní judikaturou dovolacího soudu, odvolací soud se ve svém rozhodnutí od této praxe dovolacího soudu odchýlil.

Dovolatelka namítá, že žalovaný 1) se promlčení nikdy nedovolával, a proto se jím také nezabýval ani nalézací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 1. 2015, ani Městský soud v Praze v usnesení ze dne 9. 9. 2015, kterým zmíněný rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neexistující námitka promlčení tedy fakticky ožila až v dalším rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 7. 2016. Odvolací soud ve svém rozsudku uvádí údajnou námitku promlčení vznesenou „žalovanými“ v průběhu řízení a dále se zabývá délkou promlčecí doby, což je ale vzhledem k uvedenému irelevantní a nepřípadné.

Dovolatelka je přesvědčena, že v dovolacím řízení nelze námitku promlčení uplatnit s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006, ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, a usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010.

Uvedená otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou dovolatelka sama odkazuje, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.

I podle dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006 (rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) námitku promlčení vznesenou dlužníkem až v odvolacím řízení nelze samu o sobě považovat za uplatnění skutečností ve smyslu § 119a, § 205a a § 211a o. s. ř, při posuzování její důvodnosti však nelze přihlédnout k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům, jsou-li s ní spojeny. Jinak řečeno, k námitce promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně, že právo je skutečně promlčeno. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v dalším dovolatelkou uváděném rozsudku ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 101/2008 s právní větou: „K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně.“

Skutečnostmi, které odvolací soud považoval za rozhodující pro posouzení vznesené námitky promlčení, byly vklad vlastnického práva do katastru nemovitosti (na základě posuzované smlouvy) a datum podání žaloby. Dovolatelka přitom nenamítá, že by právě tyto skutečnosti v řízení byly uplatněny v rozporu se zásadou koncentrace řízení, natož aby k takové dovolací námitce řádně vymezila dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Naopak pomíjí, že sama se absence vůle při uzavírání smlouvy v řízení dovolala teprve až v reakci na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu (resp. změnu dosavadní judikatury rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010; uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62/2012), jak poukázali ve svých vyjádřeních k dovolání žalovaní, a soud prvního stupně se těmito tvrzeními začal zabývat dokonce až v reakci na další kasační rozhodnutí odvolacího soudu, jak vyplývá se shora uvedeného shrnutí průběhu řízení.

Krom toho na vyřešení předestřené právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí i z toho důvodu, že ani odlišné právní posouzení otázky promlčení by nemohlo žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí, protože odvolací soud své rozhodnutí postavil rovněž na skutkovém zjištění, že žalobkyně a žalovaný 2) měli v době uzavření smlouvy vůli shodnou se svým projevem a nadto by se žalobkyně relativní neplatnosti podle § 49a obč. zák. nemohla podle § 40a obč. zák. dovolat. Uvedené závěry přitom dovolatelka k přezkumu dovolacím soudem (vymezením dovolacího důvodu; srov. § 241 odst. 2 a 3 o. s. ř.) nepředložila.

Pokud dovolatelka namítá, že žalovaný 1) se promlčení nikdy nedovolával, tak toliko polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž napadené rozhodnutí vychází, taková námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a skutková zjištění, z nichž vychází dovoláním napadené rozhodnutí, nemohou být předmětem přezkumu dovolacím soudem (srov. též § 241a odst. 6 a § 243f odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení představovaných odměnou advokáta žalovaného 1) za sepis vyjádření k dovolání ve výši 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení představovaných odměnou advokáta žalovaného 2) za sepis vyjádření k dovolání ve výši 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 29. listopadu 2017

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru