Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2640/2009Rozsudek NS ze dne 30.06.2010K uzavření převodní smlouvy povinným před doručením usnesení o nařízení exekuce

HeslaExekuce
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2640.2009.1
Dotčené předpisy

§ 47 odst. 4 předpisu č. 120/2001 Sb.

§ 5 odst. 1 písm. f) předpisu č. 265/1992 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2788/10 ze dne 17.01.2011 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ivana Janů


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2640/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 19/2339, proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. Františkem Řezankou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 21, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 125/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2009, č.j. 11 Co 731/2007-94, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. srpna 2007, č.j. 9 C 125/2007-59, určil, že „kupní smlouva uzavřená mezi účastníky řízení dne 1. 8. 2006, kterou mělo být převedeno vlastnické právo k pozemku parc. č. 69 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 176 m2 a k budově čp. 64 v Ch. (objekt bydlení), vše zapsané na LV č. 120 pro k.ú. Ch. u L., u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Louny (dále již „předmětné nemovitosti“), je neplatná.“ Rozhodl též o uložení povinnosti žalovaného vyklidit předmětné nemovitosti a předat je žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku, a také o povinnosti žalovaného nahradit žalobci specifikované náklady řízení. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Dne 1. srpna 2006 uzavřel žalobce s žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalovaného. V době uzavření této kupní smlouvy byl však již (konkrétně dne 20. dubna 2006) vydán Mgr. O. K., soudním exekutorem, exekuční příkaz k prodeji těchto nemovitostí, který byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen dne 24. dubna 2006. Podle § 47 odst. 4 ex. ř. nesměl žalobce převést, zatížit nebo jinak nakládat s nemovitostmi postiženými exekučním příkazem. Právní úkon, kterým by tuto povinnost porušil, by byl neplatný. Uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná, když žalobce nesměl na základě shora uvedeného exekučního příkazu s předmětem koupě jakkoliv disponovat. Na neplatnost kupní smlouvy nemá žádný vliv skutečnost, zda žalobce o zákazu disponovat s nemovitostmi věděl či nikoliv, neboť jde o absolutní neplatnost právního úkonu. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce je i nadále vlastníkem předmětných nemovitostí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný tyto nemovitosti užívá bez právního důvodu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva žalobce. Z těchto důvodů oběma žalobám vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že obě žaloby zamítl a rozhodl současně o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak věc po právní stránce posoudil jinak. Podle odvolacího soudu ustanovení § 47 odst. 4 ex. ř. povinnému sice pod sankcí absolutní neplatnosti učiněných právních úkonů ukládá zákaz nakládat s veškerým majetkem, ovšem počátek tohoto generálního zákazu je vázán na okamžik doručení usnesení o nařízení exekuce. Nelze se proto ztotožnit s právním názorem soudu prvního stupně, že pro absolutní neplatnost kupní smlouvy není podstatné, zda povinný věděl či nevěděl o zákazu dispozice. Naopak tato povědomost povinného je podstatná pro posouzení platnosti právního úkonu, který učinil. V daném případě byla kupní smlouva uzavřena dne 1. srpna 2006, přičemž žalobci bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno dne 21. srpna 2006 a teprve tímto dnem byl stanoven počátek zákazu, směřujícího vůči žalobci nakládat se svým majetkem. Z těchto důvodů proto nebylo možno dospět k závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy. Zamítnutí žaloby o vyklizení předmětných nemovitostí odvolací soud odůvodnil s tím, že samotným uzavřením kupní smlouvy o převodu nemovitostí sice vlastnické právo ještě nevzniká, ale nabyvateli vzniká závazkový nárok požadovat na zciziteli především převedení vlastnického práva k věci, které vznikne až vkladem do katastru nemovitostí. Od uzavření kupní smlouvy až do rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí jsou však účastníci smlouvy svými smluvními projevy vázáni.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem shledává dovolatel ve vyřešení otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Dovolatel je přesvědčen o tom, že podmínkou omezení dispozičních práv podle § 44 odst. 7 ex. ř. není předchozí doručení exekučního příkazu povinnému, když je nezbytné odlišovat mezi základními instituty exekučního řízení, a to generálním inhibitoriem podle § 44 odst. 7 ex. ř., které omezuje povinného v nakládání s veškerým jeho majetkem (s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojováním základních životních potřeb a udržováním a správou majetku) a nastává na základě usnesení soudu o nařízení exekuce, a speciálním inhibitoriem podle § 47 odst. 4 ex. ř., které omezuje povinného v dispozici vždy a pouze s konkrétně určenými věcmi nebo právy a nastává na základě exekučního příkazu. Účinky generálního inhibitoria jsou vázány na doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému. Odlišné je to však u speciálního inhibitoria. Vydání exekučního příkazu však ještě není provedení exekuce, o kterém musí být povinný informován, neboť exekuce se podle exekučního příkazu provádí až po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Podle dovolatele „Otázkou tedy je, kdy dochází k postižení konkrétního majetku na základě exekučního příkazu. Podle Kasíkové (viz Komentář k exekučnímu řádu, C.H. Beck, str. 152 až 154) k postižení konkrétního majetku dochází již samotným vydáním exekučního příkazu. V citovaném komentáři je tak např. uvedeno: »Je-li vydán exekuční příkaz k prodeji určitých nemovitostí nebo podniku, provede katastrální úřad u konkrétních nemovitostí zápis poznámkou dle § 9 odst. 1 písm. a) ZápPrNe jako výraz existence speciálního inhibitoria.«“ Na podkladě uvedené argumentace dovolatel zaujímá právní názor, že podmínkou vzniku a existence speciálního inhibitoria není doručení exekučního příkazu, neboť pro takový závěr není v exekučním řádu opora. Předmětné nemovitosti tak byly postiženy uvedeným zákazem již vydáním exekučního příkazu. Byl-li by v praxi právní názor odvolacího soudu aplikován, znamenalo by to, že zápis v katastru nemovitostí na základě exekučního příkazu je bez právních důsledků a že povinný je oprávněn platně s předmětnými nemovitostmi nakládat do okamžiku, než mu bude exekuční příkaz doručen, bez ohledu na stav zápisu v katastru nemovitostí. A protože bude o existenci exekučního příkazu z údajů z katastru povinný již vědět, bude moci svým pasivním jednáním ovlivnit i včasné doručení exekučního příkazu, čímž si dokáže vytvořit dostatek prostoru pro nakládání s dotčenými nemovitostmi. Takový výklad zhoršuje postavení oprávněného, což není účelem a v souladu s principy exekučního řízení. Podle dovolatele je kupní smlouva ze dne 1. srpna 2006 absolutně neplatná, protože byla uzavřena v okamžiku, kdy byly nemovitosti, jichž se týkala, postiženy exekučním příkazem a pro absolutní neplatnost této smlouvy není tedy podstatné, zda povinný věděl či nevěděl o zákazu dispozice. Vzhledem k uvedenému závěru má dovolatel za to, že žalovanému nevznikly žádné právní účinky, aby nemovitosti užíval. Dovolatel se proto domnívá, že žalovaný užívá nemovitosti bez právního důvodu a neoprávněně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu a dále uvedl, že „Nejsou tedy splněny podmínky o.s.ř. pro podání dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.“ Dovolatel i nadále používá argumentaci, kterou již použil při jednání před soudem prvního stupně a která je i podle rozsudku odvolacího soudu nesprávná. „Konstrukce důvodů, proč podle názoru žalobce je kupní smlouva absolutně neplatná, když prodávajícím nebyl žalovaný ale žalobce, vede k domněnce, že celé jednání žalobce při přípravě kupní smlouvy bylo vedeno již s cílem, že kupní smlouva bude soudem prohlášena za neplatnou, což přinese výhody žalobci a dopad na žalovaného. Žalovaný proto věří, že Nejvyšší soud...dovolání žalobce odmítne nebo zamítne.“

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění do 30. června 2009.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných námitek a poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolatel prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je přitom činnost soudu, která spočívá v podřazení zjištěného skutkového stavu věci příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je pak nesprávné tehdy, jestliže se soud dopustil při této činnosti omylu, tzn. kdy na správně zjištěný skutkový stav aplikoval (použil) jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, anebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.

Dovolací soud však konstatuje, že odvolací soud – jak bude rozvedeno níže – se žádného právně kvalifikačního pochybení nedopustil.

Jak je již zřejmé z úvodní zreferované části průběhu řízení před soudy obou stupňů, odvolací soud při řešení otázky, zda předmětná kupní smlouva je či není platným právním úkonem, při výkladu § 44 odst. 7 a § 47 odst. 4 ex. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, – s ohledem na vydané usnesení o nařízení exekuce - nijak nepochybil, dospěl-li (ve stručnosti shrnuto) k závěru, že kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalobce na žalovaného, a která byla uzavřena dříve, než usnesení o nařízení exekuce bylo doručeno žalovanému, není neplatným právním úkonem. Tento právní názor odpovídá totiž i judikatuře Nejvyššího soudu, který např. ve svých usneseních ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 1624/2007 či ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 20 Cdo 833/2007, opakovaně vyložil, že zákaz nakládání s majetkem, jehož účelem je znemožnit povinnému maření exekuce, se pojí (až) s okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce. Přitom od tohoto (opakovaně) judikovaného právního názoru Nejvyšší soud ani v této věci nemá důvod se jakkoliv odchylovat a proto v podrobnostech na něj zcela odkazuje.

K další argumentaci dovolatele poukazující na stav zápisů v katastru nemovitostí, či na smysl a účel exekučního řízení ve vztahu k možnému účelovému chování povinného, nutno zdůraznit, že i v situaci, kdy převodní smlouva byla uzavřena před doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému (vlastníku předmětných nemovitostí) a nelze ji z vyloženého důvodu považovat za absolutně neplatný právní úkon, nelze dovozovat, že by byly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva podle této smlouvy vkladem do katastru nemovitostí. K tomu Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že byl-li katastrálnímu úřadu podán návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle smlouvy uzavřené dříve, než bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, nejde zde o to, že by uvedená smlouva byla neplatná podle § 44 odst. 7 věty druhé ex. ř., nýbrž o to, že návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl podán po doručení usnesení o nařízení exekuce v době, kdy účastník (povinný) již nesměl nakládat s předmětnou nemovitostí, a nebyla tak splněna podmínka uvedená v § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, stanovící, že katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím (mimo jiné) zkoumá, zda účastník není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu.

Vzhledem k tomu, co bylo shora již vyloženo, jakož i s přihlédnutím ke skutkovému zjištění, že poté, co původní návrh na vklad do katastru nemovitostí příslušný katastrální úřad zamítl, přičemž po skončení exekuce byl (žalovaným) podán u téhož katastrálního úřadu (nový) návrh na vklad vlastnického práva podle předmětné smlouvy, nelze ani dospět k závěru, že by odvolací soud nesprávně právně posoudil řešení otázky vyklizení předmětných nemovitostí, pokud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu, jíž se dovolatel domáhal po žalovaném vyklizení předmětných nemovitostí, pro důvody, které patřičně vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku, zamítl.

Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. správný. Protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly tvrzeny a ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2 části před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že vzhledem k zamítnutí dovolání žalovanému vzniklo sice právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst.l a § 142 odst. 1 o.s.ř.), avšak jen nákladů účelně vynaložených. Takovým účelně vynaloženým nákladem ovšem není odměna za zastoupení jeho advokátem v tomto dovolacím řízení, neboť v podaném vyjádření k dovolání žalovaný pouze přisvědčil právnímu závěru odvolacího soudu, aniž by se (byť stručně) věcně vyjádřil k dovolací argumentaci dovolatele, a nadto kdy primárně navrhoval odmítnutí dovolání, ačkoliv dovolání bylo přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž důvod k jeho odmítnutí (pro zjevnou bezdůvodnost) ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř. zde evidentně nepřicházel v úvahu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. června 2010

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru