Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2634/2020Usnesení NS ze dne 29.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2634.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2634/2020-174

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) V. S., nar. XY, bytem XY, b) T. G., nar. XY, bytem XY zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 219 874 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 16/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2020, č. j. 91 Co 342/2019-149, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Každý ze žalobců se domáhal zaplacení 109 937 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 168/2005 (dále jen „posuzované řízení“). Tato částka zůstala předmětem řízení poté, co žalovaná každému z nich zaplatila 90 063 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 14 C 16/2018-106, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců 44 607 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 21. 1. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 90 063 Kč ve výši 8,5 % od 21. 1. 2018 do 23. 10. 2018 (výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců 63 330 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 21. 1. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 109 937 Kč ve výši 8,5 % od 21. 1. 2018 do 23. 10. 2018, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 38 945 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců 44 607 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 21. 1. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 90 063 Kč ve výši 8,5 % za den 21. 1. 2018, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému ze žalobců 65 330 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z této částky od 22. 1. 2018 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 38 945 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že délka řízení, kterou vymezil od 13. 7. 2005 do 24. 1. 2018, je nepřiměřená a že žalobcům vznikl v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích (§ 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel z částky 16 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení a vypočetl základní částku odškodnění 174 300 Kč, kterou ponížil o 40 % z důvodu složitosti věci a o 10 % z důvodu sdílení újmy žalobci (§ 31a odst. 3 Odpšk) na výslednou částku 87 150 Kč. Protože však žalovaná zaplatila žalobcům částku vyšší, dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K přípustnosti dovolání žalobci uvedli, že „se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, a zejména proto, že zodpověděl některé pro rozhodnutí podstatné otázky, které nebyly dosud judikatuře dovolacího soudu řešeny. Pokud snad přehlédli, že některé otázky již byly dovolacím soudem vyřešeny, a to v souladu s pro ně nepříznivým názorem odvolacího soudu, pak mají za to, že by měly být vyřešeny dovolacím soudem nově a jeho názory by měly být korigovány. Tedy, že předkládají dovolacímu soudu právní otázky, které nebyly ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), zodpovězeny a zodpovězeny by být měly, či zodpovězeny byly a měly by být korigovány.“ Je zřejmé, že takovéto vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) nelze považovat za bezvadné, neboť dovolatelé kumulují více kritérií přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podány ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením z 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Z obsahu dovolání je však lze u jednotlivých otázek dovodit.

Dovolatelé nesouhlasí s posouzením kritéria významu řízení [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], podle jejich názoru posuzované řízení mělo být považováno za řízení se zvýšeným významem. Argumentují tím, že ochrana vlastnického práva je poskytována přímo na základě Listiny základních práv a svobod a že žalovaným je v takovém případě stát jako silnější účastník řízení, a mají za to, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena.

Uvedená námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že posuzované řízení nelze zařadit mezi typové případy, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení presumuje [srov. část IV d) Stanoviska]. Předmětem řízení totiž nebyla ochrana vlastnického práva, ale zaplacení peněžité částky jako náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů. Vede-li se spor o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012, a v něm citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10). Není podstatné, že žalovaným je stát, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení (srov. § 18 odst. 1, věta prvá o. s. ř.). Odvolací soud přitom nepochybně zohlednil i konkrétní okolnosti případu, jestliže při hodnocení významu řízení pro poškozeného přihlédl i k tvrzení samotných žalobců, že v posuzovaném řízení v podstatě neočekávali žádný úspěch, neboť podali tzv. odvážnou žalobu s výraznou možností neúspěchu.

Ani námitka žalobců, že odvolací soud dovodil skutkovou složitost věci z pouhého faktu, že v posuzovaném řízení byl zpracován znalecký posudek, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž nedovodil skutkovou složitost věci pouze z nutnosti zadání znaleckého posudku, ale i z nutnosti provedení velkého množství dalších důkazů, a při řešení této otázky se nijak neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu [srov. část IV písm. a) Stanoviska].

Také další námitka žalobců, že odvolací soud považoval za právně složitou věc, která „není ojedinělá, ba naopak je řešena týmiž soudy v desítkách, ne-li stovkách soudních sporů“, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. I tato námitka se míjí s právním posouzením odvolacím soudem, jenž při hodnocení právní složitosti věci zohlednil předmět řízení (nárok na zaplacení finanční ztráty, která měla každému ze žalobců - spoluvlastníků bytového domu - vzniknout v letech 2002 až 2004 jako rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným) a nejednoznačnost ohledně charakteru aplikovaných předpisů, když sami žalobci svůj nárok v posuzovaném řízení koncipovali jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a teprve po zásahu Ústavního soudu (nálezem ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1026/08) bylo možné věc posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Pro úplnost lze dodat, že v citovaném nálezu Ústavní soud odkázal na stanovisko přijaté plénem Ústavního soudu dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, jímž teprve došlo ke sjednocení soudní praxe a které tak (s ohledem na datum jeho vydání) nemohlo být známo soudům nižšího stupně v době jejich rozhodování.

Dovolání není přípustné ani pro otázky, že „není po právu, aby vydání nezákonných rozhodnutí v původním řízení ve smyslu § 8 OdpŠk odůvodňovalo snížení majetkové újmy s odkazem na víceinstančnost řízení“ a „naopak je po právu, aby, pokud v původním řízení došlo ze strany soudní moci k opakovanému vydání nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk, kumulace nezákonnosti dávala důvod pro zvýšení náhrady“, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud totiž výslovně uvedl, že v posuzovaném řízení nebyla rozhodnutí nižších soudů rušena pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování závazného právního názoru či pro neznalost relevantní judikatury vyšších soudů, kterýmžto hodnocením se nadto odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka vztahující se k posouzení, zda délka řízení přesahující 10 let má být považována za extrémní (excesivní). Nejvyšší soud již ve Stanovisku ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení uvedl, že „není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení“, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.) „mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu“ (srov. část IV Stanoviska či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014). Celková doba řízení pak hraje roli při stanovení základní částky (srov. část VI Stanoviska). Jestliže tedy odvolací soud zohlednil celkovou délku řízení při stanovení základní částky, neodchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky snížení zadostiučinění o 50 %, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud základní částku odškodnění ponížil o 40 % z důvodu složitosti věci a o 10 % z důvodu sdílení újmy žalobci. Nemá-li zvýšení či snížení základní výše zadostiučinění podle judikatury zásadně přesáhnout 50 %, pak se tato hodnota vztahuje ke každému z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť, nikoliv k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním těchto kritérií vůči výsledné výši zadostiučinění po jejich zohlednění (srov. část VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).

V rozsahu výroků o nákladech řízení je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru