Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2632/2020Rozsudek NS ze dne 29.10.2020

HeslaOdpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2632.2020.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2632/2020-178

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Z. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 133/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 91 Co 380/2019-151, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 91 Co 380/2019-151, se v části výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 8. 2019, č. j. 19 C 133/2019-64, co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 137/2010 (dále jen „posuzované řízení“). Žalovaná jeho nárok odmítla.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2019, č. j. 19 C 133/2019-64, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 70 875 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 12. 2018 do zaplacení (výrok I), v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 129 125 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 12. 2018 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18 456 Kč (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 27. 10. 2010 podáním žaloby, v němž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím proti dvěma žalovaným, z nichž jeden byl nynější žalobce, který podal vyjádření k žalobě téhož dne. Po provedeném dokazování vydal soud prvního stupně dne 13. 7. 2016 rozsudek, který byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, znovu soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 2. 8. 2018.

5. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že délka řízení v trvání 7 let a 9 měsíců je nepřiměřená a že žalobci vznikl v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státu nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích (§ 13, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Shodně se soudem prvního stupně uznal jako základní částku pro odškodnění za první dva roky a za každý další rok řízení částku 15 000 Kč, celkem 101 250 Kč, a dále posuzoval jednotlivá kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk. Měl za to, že věc byla složitější po skutkové, procesní i právní stránce a že z tohoto důvodu je namístě základní částku snížit nikoli o 20 %, jak to učinil soud prvního stupně, ale o 30 %. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který základní částku snížil o 10 % z důvodu jednání poškozeného, odvolací soud neshledal, že by se na délce řízení poškozený podílel, a tudíž z tohoto důvodu základní částku nijak nemodifikoval. Neztotožnil se ani se závěrem soudu prvního stupně, že postup orgánů veřejné moci během řízení [kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] byl již dostatečně zohledněn ve formě a výši zadostiučinění, nýbrž dospěl k závěru, že s ohledem na důvody, pro něž došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a na průtahy při vypracování znaleckého posudku je třeba základní částku odškodnění zvýšit o 10 %. Uzavřel, že základní částku odškodnění ve výši 101 250 Kč je nutno snížit o 30 % na výsledných 70 875 Kč, jak správně určil soud prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím.

7. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, neboť nezohlednil „zmatky v postupu/rozhodování soudu prvního stupně“ a prodlevy při vypracování znaleckého posudku.

8. Dále měl za to, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny otázky

a) „zda dvouinstanční soudní řízení (soud prvního stupě a soud odvolací) je z hlediska výkladu skutečnosti podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk tedy ‘složitosti řízení‘, možno považovat díky této dvouinstančnosti za složité, tedy zda ve smyslu odškodňování nepřiměřené délky řízení jsou dvě instance soudní soustavy pro snížení základní částky právě z důvodu složitosti řízení spočívající ve využití vícero instancí,“

b) „zda v případě, že postup orgánů veřejné moci zapříčiní výlučně nepřiměřenou délku řízení (obecně neshledáno řízení složitým ve smyslu procesní či právní složitosti) a svým postupem založí nutnost využití více instancí soudní soustavy (opravné prostředky jsou úspěšné a ruší či mění rozhodnutí soudu prvního stupně), může soud hodnotit instančnost řízení jako okolnost v neprospěch účastníka řízení, resp. zda v úvaze o snížení základní částky z hlediska instančnosti řízení vyvolané výlučně postupem soudu (zmatečnost) je obsažena hodnotová složka proporcionality, když soud tato snížení kompenzuje zcela stejně vysokým zvýšením základní částky z důvodů právě vadného postupu soudu (průtahy + zmatečnost),“

c) „zda vliv rozhodujícího orgánu ve smyslu zmatečnosti rozhodování vyvolávající potřebu/důvodnost opravných prostředků (tedy instančnosti řízení),“

d) „zda princip proporcionality hodnocení všech skutečností je principem, který musí soudy při odškodňování nepřiměřené délky řízení aplikovat,“

e) „zda výchozí rozmezí základní částky 15 000 Kč až 20 000 Kč/rok odpovídá současné životní úrovni v České republice a zda je v současné době již relevantní úvaha o navýšení základní částky na obou koncích doporučeného rozpětí, a to s ohledem na podstatný nárůst životní úrovně ve společnosti.“

9. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).

12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Otázka a) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud považoval řízení za složité po skutkové, procesní i právní stránce, výslovně však uvedl, že vzhledem k tomu, že věc byla projednávána pouze u soudu prvního a druhého stupně, není důvod pro snížení základní částky za počet instancí (srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku).

16. Z týchž důvodů nemůže přípustnost dovolání založit ani otázka b), neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že nepřiměřenou délku řízení zapříčinil výlučně postup orgánů veřejné moci, nýbrž za její další příčinu označil i složitost věci.

17. V otázce c) absentuje sloveso a její smysl nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Uvedený nedostatek činí dovolání v této části neprojednatelným.

18. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na vyřešení otázky d), neboť odvolací soud se touto otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval a neučinil ohledně ní žádný závěr.

19. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky e), neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a Nejvyšší soud neshledal důvod se od této své praxe odchýlit (postupem podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019 , sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Z části VI Stanoviska přitom vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72).

20. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky postupu orgánů veřejné moci (uvedené v bodě 7.) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

21. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

23. K otázce prodlev při vypracování znaleckého posudku Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého stát nese primární odpovědnost i za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku (či znaleckých posudků), neboť vypracování znaleckého posudku je pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci, a proto soudy a jiné příslušné státní orgány musí dbát na to, aby znalecké posudky byly vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci, a na to, aby ve vypracování znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám. Naopak jsou-li prodlevy ve vypracování znaleckého posudku zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků řízení, nebude zpravidla dána odpovědnost státu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013).

24. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci zvažoval, z jakých důvodů došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i k průtahům způsobenými prodlevami při vypracování znaleckého posudku, a že považoval za nutné z tohoto důvodu navýšit základní částku odškodnění o 10 % (srov. body 24 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku), není však zřejmé, jakým způsobem se hodnocení tohoto kritéria promítlo do výsledné částky. Odvolací soud totiž na jedné straně uvedl, že je namístě základní částku odškodnění z důvodu složitosti věci snížit o 30 % (srov. body 19 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku), na druhé straně pak z důvodu postupu orgánů veřejné moci navýšit o 10 % (srov. bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku), ve skutečnosti ji ale pouze ponížil (srov. bod 30 odůvodnění napadeného rozsudku), a ačkoli v souhrnu dospěl k odlišné modifikaci základní částky než soud prvního stupně, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Lze uzavřít, že z tohoto důvodu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, a řízení před odvolacím soudem tudíž trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19/1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, a dále např. rozsudky ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 273/2005, a ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3432/2006) a ke které dovolací soud musel přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

25. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

26. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru