Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2616/2017Usnesení NS ze dne 08.11.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2616.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 a2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2616/2017-73

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci umístěného J. M., zastoupeného opatrovníkem Městem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav a opatrovníkem pro řízení JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 64, o vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 L 152/2016, o dovolání umístěného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2017, č. j. 15 Co 483/2016-48, takto:

I. Dovolání umístěného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Okresní soud Plzeň-jih (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2016, č. j. 6 L 152/2016-32, výrokem I. zamítl návrh umístěného J. M. na propuštění ze zařízení a výroky II. III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, náhradě nákladů řízení státu a odměně opatrovníka pro řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že umístěný, který je podle lékařské zprávy duševně nemocný, byl přijat do zařízení poté, co byl soudním rozhodnutím omezen ve svéprávnosti, a to (mimo jiné) jde-li o právní jednání spočívající v realizaci práva na sociální služby. Podle ošetřující lékařky i stálého opatrovníka umístěný není nadále schopen se o sebe postarat, v domácím prostředí selhává. Sám umístěný nevznesl proti režimu zařízení sociální služby žádné výhrady a v péči tohoto zařízení o umístěného ani nebyly shledány žádné závady. Na podkladě všech provedených důkazů a zjištěných skutečností soud dovodil, že držení umístěného v zařízení není nepřiměřené, ale naopak nezbytné.

K odvolání umístěného Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. února 2017, č. j. 15 Co 483/2016-48, potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že další pobyt umístěného v zařízení je nezbytný pro ochranu jeho života a zdraví. Umístěný trpí duševní chorobou a není schopen se o sebe sám postarat, selhává i v léčbě. I když subjektivně vnímá průvodní jevy svého pobytu v zařízení negativně, nebyly v péči o umístěného shledány žádné závady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal umístěný dne 28. března 2017 včasné dovolání, které bylo následně doplněno prostřednictvím jeho opatrovníka. Dovolatel napadá dovoláním pouze výrok I. odvolacího soudu. Opatrovník dovolatele sděluje dovolacímu soudu, že dovolání je podáváno výslovně na žádost dovolatele, a to i přes skutečnost, že ač jej jako opatrovník zastupoval před soudy obou stupňů a navrhl zamítnutí návrhu umístěného na propuštění ze zařízení má za to, že vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozhodnutím je učiněn závažný zásah do práv umístěného, je třeba postupovat s největší opatrností a nelze mu odepřít přezkum napadeného rozhodnutí. K přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy odvolací soud nesprávně zhodnotil současný zdravotní stav dovolatele, neboť podle jeho přesvědčení byl v době rozhodování o jeho návrhu na propuštění ze zařízení natolik zdráv, že by byl schopen se vrátit do místa svého trvalého pobytu. Pokud by umístěnému bylo vyhověno, našel by si někoho, kdo by mu pomohl v domácnosti. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k novému rozhodnutí.

K dovolání nebylo podáno žádné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Je současně možno připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

V projednávané věci dovolatel otázku případné přípustnost předmětného dovolání nikterak nekonkretizoval ve vztahu k uplatněným předpokladům podle § 237 o.s.ř., a nedostál tak zákonným požadavkům procesního předpisu. Dovolatel v dovolání uvádí pouze to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy odvolací soud nesprávně zhodnotil současný zdravotní stav odvolatele. Dovolatelovy výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání umístěného ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237 téhož zákona. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. listopadu 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru