Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2615/2013Usnesení NS ze dne 02.10.2013

HeslaDobrá víra
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2615.2013.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 247/14 ze dne 28.01.2016 (zrušeno)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2615/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. B., a b) M. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1) O. J., a 2) M. J., zastoupeným JUDr. Tomášem Procházkou advokátem se sídlem v Mnichově Hradišti, tř. V. Klementa 1225, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 19 Co 453/2010-383, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 9. května 2013, č. j. 19 Co 453/2010-399, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 19 Co 453/2010-383, ve znění v záhlaví označeného opravného usnesení, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závazný právní názor Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), který byl vysloven v jeho předchozím (kasačním) rozsudku ze dne 27. prosince 2012, č. j. 30 Cdo 2264/2012-370 (o tom, že mimo zákonem stanovené případy nelze nabýt od nevlastníka – na základě pouhé dobré víry osoby jednající v důvěře v zápis v katastru nemovitostí – vlastnické právo k nemovitosti) a je plně v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010, nebo rozhodnutí téhož soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4280/2009, sp. zn. 29 Cdo 3934/2009, sp. zn. 29 Cdo 603/2010, sp. zn. 29 Cdo 4730/2010, sp. zn. 30 Cdo 1523/2011, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, sp. zn. 30 Cdo 544/2012, sp. zn. 29 Cdo 642/2012, sp. zn. 961/2012, sp. zn. 30 Cdo 2264/2012; všechna zde uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz/). Obdobný právní názor (jako dovolací soud) zaujal i Ústavní soud České republiky (dále též „Ústavní soud“) např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 3391/10, sp. zn. II. ÚS 3676/11, nebo sp. zn. II. ÚS 2388/12; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Odkazují-li žalovaní v doplňujícím podání na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, je třeba k tomu uvést, že Ústavní soud v uvedené věci přistoupil i ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, č. j. 30 Cdo 2265/2012-349, s odůvodněním, že „Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě odkazuje na závěry odvolacího soudu, které považuje za správné, takže právě popsané nedostatky, kterými trpí rozhodnutí odvolacího soudu (tj. že se odvolací soud otázkou dobré víry na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabýval.), lze vztáhnout i na rozhodnutí soudu odvolacího.“. Jednalo se o situaci, kdy Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí odkázal na svou konstantní judikaturu, jak je již shora zmíněno, takže z logiky věci se otázkou dobré víry pochopitelně nezabýval, když v daných skutkových poměrech vydržení nepřicházelo v úvahu a otázku nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka, na základě pouze dobré víry „nabyvatele“ jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, dovolací soud a priori – s odkazem na svou konstantní judikaturu – vyloučil. Pokud Ústavní soud v uvedené věci přesto tuto absenci posuzování dobré víry dovolacímu soudu vytkl, nemá tato procesní okolnost žádný význam pro tuto či pro jiné skutkově obdobné věci, neboť vyložený právní názor Ústavního soudu neobsahuje žádné „nosné důvody“, jež by bylo nezbytné aplikovat na skutkově obdobné případy. Nejvyšší soud si je pochopitelně vědom skutkových okolností tohoto případu, nicméně jako vrcholný soudní orgán (ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení) nemůže nahodile, při absenci příslušné právní úpravy, takové situace řešit tím způsobem, že bude svévolně deklarovat vlastnické právo někomu, kdo sice jednal v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, ale podle platného práva (objektivně) nemohl nabýt na základě absolutně neplatné převodní smlouvy vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku. V této souvislosti Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat např. na jeho rozsudek ze dne 26. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1587/2011, ve kterém se uvedená problematika sumarizuje následovně: „Je sice pravdou, že se Ústavní soud ve svém (nedávno vydaném) nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, ztotožnil se závěry vyjádřenými v jeho již shora cit. nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, když vyložil, že ,v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris alium transferre potest, quam ipse habet, avšak – na druhé straně – z hlediska ochrany vlastnickéhopráva nepovažuje za žádoucí její prolomení, proto akcentuje nezbytnost náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry nabyvatelky‘ (čímž vlastně zaujal právní názor, že nemovitost lze nabýt i od nevlastníka, byl-li ,nabyvatel‘ s přihlédnutím ke všem okolnostem věci v dobré víře), avšak v odůvodnění tohoto nálezu se kromě odkazu na předchozí nález, resp. citace předmětných pasáží z jeho odůvodnění a zdůraznění nezbytnosti posuzovat na straně nabyvatele dobrou víru, neuvádějí žádné ,nosné důvody‘, z nichž by bylo možno dovozovat relevantní argumentaci vytěsňující dosud v rozhodovací (právní) praxi ustálený právní názor, že vlastnické právo nelze nabýt od nevlastníka, i kdyby ,nabyvatel‘ byl v dobré víře, ledaže by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro nabytí vlastnictví. Uvedený argumentační deficit, absence reflexe (zhodnocení) relevantní judikatury Nejvyššího soudu k řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka… (srov. kromě již shora cit. judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 1523/2011, ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2010/2011, nebo jeho rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, nebo ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011), jakož i nikoliv nevýznamná okolnost, že v týž den (13. srpna 2012) Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2016/10 přistoupil (byť ve formě usnesení) k vydání usnesení, ve kterém naopak přisvědčil dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu při aplikaci zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má [viz arg.: „Co se týče uplatnění principu dobré víry, nelze než odkázat na propracovaná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a Nejvyššího soudu především (srov. také jeho odkaz na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006)…], neumožňují Nejvyššímu soudu mechanicky převzít dosud argumentačně nepodložený závěr o možnosti nabytí nemovité věci od nevlastníka „nabyvatelem“ jednajícím v dobré víře mimo zákonem předvídané případy a přistoupit tak ke změně své (dosud argumentačně nijak nezpochybněné) judikatury.“

Pro obdobnou právní úpravu a srovnatelnou judikaturu lze pak odkázat např. na usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu Slovenské republiky jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu Slovenské republiky http://portal.concourt.sk) ze dne 10. února 2010, sp. zn. I. ÚS 50/2010, z nějž k otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka vyplývají následující právní závěry:

Ten, kdo uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s nevlastníkem, byť podle ní dojde ke vkladu vlastnické práva v jeho prospěch, nestává se jejím vlastníkem; pokud při uzavírání smlouvy byl v dobré víře (že nemovitost kupuje od vlastníka), má postavení oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. V takovém případě má tento „nabyvatel“ zákonné právo vůči vlastníkovi nemovitosti na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost po dobu své oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení nemovitosti ke dni jejího vrácení.

Kromě toho, že „nabyvatel“ jednající v dobré víře má vůči vlastníkovi právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost, má rovněž v důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy vůči prodávajícímu (tj. tomu, kdo vystupoval jako vlastník nemovitosti a prodávající, ačkoliv vlastníkem této nemovitosti nebyl, protože vlastnické právo k této nemovitosti sám nenabyl v důsledku absolutně neplatné převodní smlouvy, kterou uzavřel s prvním převodcem, který je podle práva stále vlastníkem této nemovitosti) právo domáhat se vydání všeho, co na základě takto neplatné převodní smlouvy prodávající od něj dostal, resp. uplatní se zde pravidlo chování o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 457 obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše co podle ní dostal.

Ústavní soud Slovenské republiky přitom v nálezu ze dne 28. března 2012, sp. zn. III. ÚS 48/2012, zdůraznil, že všeobecná právní zásada „nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet…dôsledne zohľadňuje okrem iného požiadavku právnej istoty účastníkov súkromno-právnych vzťahov, ku ktorej sa musí hlásiť aj Slovenská republika ako právny štát (čl. 1 ods. 1 Ústavy), a ak ju všeobecný súd pri svojej rozhodovacej činnosti nerešpektuje, bezpochyby porušuje základné právo účastníka konania na súdnu ochranu.

Důsledné respektování zásady, že nikdo nemůže nabýt více práv, než sám má, vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu Slovenské republiky, který např. ve svém rozsudku ze dne 10. března 2010, sp. zn. 2 Obo 116/2009 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu Slovenské republiky http://www.supcourt.gov.sk), s odkazem na shora citované usnesení Nejvyššího soudu Slovenské republiky, vyslovil tento právní názor: „Vo všeobecnosti možno za vlastníka považovať osobu, v prospech vlastníctva ktorej svedčí nadobúdacie konanie („modus“) a zodpovedajúci právny titul („titulus“), napríklad zmluva. Pokiaľ „titulus“ preukazuje právo inej osoby než „modus“, je potrebné určiť, kto je vlastníkom. Za vlastníka je v takom prípade považovaný ten, v prospech práva ktorého svedčí nadobúdací titul. Neplatný právny úkon ale nemá právne následky, aké má platný právny úkon; na jeho základe preto nedochádza k prevodu nehnuteľnosti. I keď v prípade neplatného právneho úkonu o prevode nehnuteľnosti „prevedených“ ďalej na iných nadobúdateľov svedčí v prospech týchto ďalších nadobúdateľov „modus“, chýba im „titulus“. Dobrá viera týchto ďalších nadobúdateľov je významná len potiaľ, že im možno priznať všetky práva a povinnosti oprávneného držiteľa (§ 129 a nasl. Občianskeho zákonníka). Dobrej viere ale súčasný právny poriadok žiadne iné právne následky nepriznáva. Ochrana, ktorú poskytuje nadobúdateľovi, nie je takej intenzity, aby zabránila vlastníkovi nehnuteľnosti účinne uplatňovať svoje absolútne právo. Inými slovami: pokiaľ zápis v katastri nehnuteľností nezodpovedá skutočnosti, má skutočnosť prevahu nad zápisom v katastri… Na základe absolútne neplatného právneho úkonu nemôže dôjsť k platnému prevodu vlastníckeho práva; nemožno preto ani uvažovať o ochrane vlastníckeho práva, hoc i dobromyseľného nadobúdateľa. Rovnako tak nie je možné za uvedeného stavu uprednostniť požiadavku právnej istoty a ochrany práv nadobudnutých v dobrej viere pred zásadou, podľa ktorej nikto nemôže na iného previesť viac práv, ako má sám. V usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 2 M Cdo 20/2011, pak Nejvyšší soud Slovenské republiky judikoval, že „Zmluvné prevody vlastníckeho práva sú v Slovenskej republike v zásade založené na princípe, že nikto nemôže previesť viac práv, než sám má. Inak povedané, ani existencia platnej zmluvy medzi prevodcom a nadobúdateľom nemôže spôsobiť prevod vlastníckeho práva na nadobúdateľa, ak prevodca sám nebol vlastníkom, alebo ak neexistuje výslovné zákonné ustanovenie, ktoré by ustanovovalo opak (napr. § 446 Obchodného zákonníka, § 486 Občianskeho zákonníka, § 93 ods. 3 zákona č. 7/2005 Z.z. o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, § 19 ods. 3 zákona č. 566/2001 Z.z. o cenných papieroch a investičných službách a o zmene a doplnení niektorých zákonov).“

Nejvyšší soud tedy závěrem konstatuje, že vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval. A poněvadž ani sám Ústavní soud v žádném ze svých nálezů takovou aplikační možnost ve skutkově obdobných případech nevyložil, nemá Nejvyšší soud žádný relevantní důvod měnit svůj ustálený a dosud argumentačně nijak nevytěsněný právní závěr o nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka mimo zákonem předvídané důvody.

Protože z hlediska dovoláním vymezeného důvodu Nejvyšší soud neshledal, že by právní otázka nabytí vlastnictví k nemovitosti od nevlastníka - s ohledem na dobrou víru jednajícího v zápis do katastru nemovitostí - měla být posouzena jinak, bylo dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.

V procesní situaci, kdy žalovaní důvodnost svého dovolání dovozovali i od jimi zaregistrované judikatury Ústavního soudu, jakož i s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu, jež z pohledu rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil odvolací soud v napadeném rozsudku tak, že důvody hodné zvláštního zřetele (z pohledu aplikace § 150 o. s. ř.) „shledal především v chování samotných žalobců, kteří přes skutečnost jim známou, že nemovitosti jsou nabízeny realitní kanceláří k prodeji a že žalovaní o ně projevili zájem, neučinili nic, zejména neupozornili žalované na spornost tohoto vlastnického práva, dokonce svým postojem je o výhodnosti koupě ujistili, aby následně po půl roce proti žalovaným vyvolali předmětný spor“, jsou i v tomto dovolacím řízení splněny předpoklady k tomu, aby z týchž důvodů Nejvyšší soud výjimečně přistoupil za užití § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř. k aplikaci § 150 o. s. ř. a žalobcům zcela nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 2. října 2013

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru